Rusko pořád v mlze

V letech 1866–1876 pracoval ruský básník, spisovatel a kritik Nikolaj Někrasov na poemě Kdo žije šťastně na Rusi?.  Dílo je jednou z mnoha uměleckých reakcí, ale asi tou nejznámější, na pravděpodobně nejvýznamnější sociální reformu v celých ruských dějinách, na zrušení nevolnictví, které v březnu 1861 zvláštním manifestem vyhlásil car Alexandr II. Sedm mužiků se vydává na pouť Ruskem a snaží se najít šťastného člověka. Bude to statkář, úředník, pop, kupec, ministr, nebo car? Těžká nemoc autorovi nedovolila napsat zamýšlených osm částí a závěr poslední, čtvrté, proto definitivní odpověď nepřináší, což však nakonec asi není podstatné. Někrasov totiž dokázal zformulovat jednu z existenciálních otázek ruských dějin. Otázku, která se stále vrací, a v posledních letech s mimořádnou naléhavostí… Proč?

V prosinci 1877, kdy Někrasov umírá, postupovala ruská armáda, po těžkých bojích v Bulharsku, směrem k Istanbulu (Konstantinopoli). Poté, co se Rusko vypořádalo se Švédskem (1721), bylo zlikvidováno Polsko (1795), vyhnán Napoleon a dobyta Paříž (1814), bylo vítězné Rusko poraženo v krymské válce (1856). Podobná gigantické „chaloupce na kuří nožce“ se pokořená mocnost, „bez jejíhož svolení v Evropě nevystřelilo jediné dělo“, otočila k Evropě zády a zabrala další nesmírná území v Asii. Tehdy byly ruské dějiny přirovnány ke kyvadlu, které osciluje mezi Evropou a Asií a rozdrcení osmanské říše mělo Rusku v očích Evropanů vrátit ztracený respekt. Nestalo se tak. Osmanská říše…