Jak žít sám

Doma. Sama. Přivítá mě známá směs zašlýho tabákovýho kouře a vonných tyčinek. Připomene mi to dobu, kdy jsme tu bydleli s Markem a strašně hulili. Je tu zima. Pustim si hudbu. Vyvětrám, zapnu topení, zaliju kytky. Vyčistim si zuby a šup do postele. Miluju svoji postel. Asi hodinu si čtu, ani nevim, kolik je hodin, když usnu.“

To je úryvek z deníku Evy. Evě je třiatřicet, pracuje jako výzkumná pracovnice na vysoké škole a má svůj byt po otci. Byt má tři pokoje a velkou předsíň, ale Eva v něm žije sama.

Dřív tu byla se svým manželem Markem, ale rozvedli se. V míru, předala mu společnou sbírku cédéček a koupila si novou postel, u níž má už jen svoje věci – mast na nohy bolavé po běhu, knížky a tak dále.

Eva není sama, kdo žije sám. Také Hynek, David, Řehoř, Anna. Celkem sedmadvacet lidí mluvilo se sociology o tom, jaké to je mít domov sám pro sebe. Provedli je po své domácnosti, ukázali jim důležité věci, nechali je fotografovat. Popsali jim svoje zvyky a rutiny a někdy taky obavy, jestli je ještě někdy budou schopni odložit a znovu se přizpůsobit životu v páru. Výsledky lze číst v knize Sami doma, kterou publikovali výzkumníci z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

„Domov se tradičně asociuje s rodinou, také většina našich respondentů označovala za svůj ideál domov, který by budovali s partnerem a dětmi,“ říká…