Jak se bydlí v Japonsku

V Tokiu člověk dostává pozvání na návštěvu téměř pravidelně. „Ano, ráda přijdu, někdy určitě,“ reaguji neurčitě a nabízím, zda by v mezičase dotyční nechtěli přijít k nám domů. Po několika letech v Japonsku už rozumím, oč tu běží. Tato pozvání do japonských domácností bývají spíš vstřícným gestem, nenápadnou připomínkou, že by je zajímalo, jak žijeme v Tokiu my. Japonce rušný život mezinárodní komunity v jejich zemi na jednu stranu trochu znervózňuje, na druhou stranu zajímá. A cizinci obvykle nemají problém jim otevřít dveře do svého soukromí. Zvou k sobě hosty na kávu, na večeři, nevadí jim neplánované návštěvy a pořádají různé večírky. A tak se člověk ocitá v rozlehlých domech přeplněných starožitným nábytkem a obrazy, v bytech s mnoha ložnicemi, terasami a dechberoucími výhledy na město. Někdo má doma soukromý plavecký bazén 25 metrů dlouhý, jiný arzenál pomocníků v domácnosti (uklízečku, hlídačku i dívku, která mu venčí psa…). Většina cizinců bydlí ve své zemi v mnohem obyčejnějších podmínkách a na luxus, který jim jejich tokijský pobyt na několik let nabídl, si sami těžko zvykají. Japonské nadnárodní firmy, kde tito lidé obvykle pracují, si je hýčkají a požadují za to maximální pracovní nasazení.  A oni se tím ocitají úplně odtržení od japonské reality.

Ta ukazuje život v mnohem skromnějších poměrech. Malé prostory domovů jsou podstatným, nikoli jediným důvodem, proč se pozvání domů obvykle neuskuteční. K jisté uzavřenosti přispívá i zakořeněný koncept uči-soto,…