Hledači štěstí

Úzká asfaltka se vine údolím a pak stoupá přes louky do hor, aby se v lesích rozpadla v proužky kamenitých stezek končících těsně pod hřebeny. Ty tvoří přirozenou hranici tohoto území a člověk by musel jít celý den, aby ji obešel. „Je dlouhá třicet pět kilometrů,“ říká Miro Kašiak, „a jednou ji zdolám.“

Zatím na to neměl čas, přestože tady žije s přestávkami už dvacet let. V polovině devadesátých let sem utekl před apokalypsou, o jejímž brzkém příchodu byl při pohledu na rostoucí konzum a drancování planety přesvědčen. Zkáza se zatím nedostavila, nicméně pokud přijde, Miro je připraven. Bývalý informatik se naučil uživit se rukama, vydolovat z půdy jídlo a postavit dům ze slámy a hlíny. Je v něm příjemně teplo, děti si hrají na počítači, z velkého okna obráceného na jih je výhled na louku, kde se pasou sousedovy krávy.

Tato oblast na středním Slovensku, oddělená od okolí prstencem hor, se jmenuje Zaježová a ještě v sedmdesátých letech minulého století tady žilo v domech roztroušených ve svazích na šest set lidí. Dnes jich je asi sto padesát, z toho už většina novousedlíků. Někteří přišli počátkem devadesátých let – ekologičtí aktivisté prchající před civilizací, anarchisté i romantici, kteří toužili po svobodném a primitivním životě v komuně uprostřed lesů a luk. Pokud zůstali, dozráli v pragmatické idealisty jako Miro, a k nim se přidávají další. Mají auta, počítače, na střechách solární panely, žijí na samotách, a přesto tvoří vědomé společenství těch, kteří si sem…