Jsem rád sám

V životě Petra Svobody byly chvíle, kdy si myslel, že svůj sen nenaplní. „Odmala jsem chtěl být podnikatelem a představoval jsem si, že budu mít nějakou firmu, v ní nějaké zaměstnance a já tam budu mít to křeslo nahoře,“ vypráví pětadvacetiletý ostravský podnikatel v zasedačce své firmy. Skutečně ji sám vybudoval, zaměstnává v ní pětatřicet lidí a má v ní samozřejmě i svou kancelář s křeslem. Ve firmě je nepsaným zvykem, že kromě výjimečných situací v ní šéfa nesmí celé dopoledne nikdo rušit.

Na majiteli jedné z předních českých firem na trhu s aplikacemi pro internetové obchody je něco znepokojivého. Před ostravským hlavním nádražím čeká na minutu přesně v nablýskaném autě, jejichž majitelé obvykle dávají na cestách okázale najevo svoji nadřazenost, on se však chaotickým ostravským provozem pomalu proplétá úzkostlivě podle předpisů. Nagelovaný náznak klukovského účesu odkazuje někam k divokým večírkům, mladý muž však mluví klidným hlasem v promyšlených větách, které se dají rovnou tisknout.

„Jasně že jsem si předem dobře promyslel, o čem začnu mluvit, a představoval jsem si, na co se asi budete ptát,“ směje se o několik desítek minut později Petr uvolněně v zasedačce. Trochu rozpačitá atmosféra z počátku setkání se rozplynula, návštěvník i jeho hostitel si už navzájem s jistým pobavením vysvětlili, jak pro ně pro oba bylo důležité, že si schůzku nejdříve domluvili pečlivě po e-mailu, jak jsou spokojení, že všechno na minutu klaplo, a jak jsou sami překvapení, jak v…