Robert B. Reich: Otázka zní, jak vytáhnout to nejlepší

Američané často říkají, že pokud se jim chtějí Evropané ekonomicky vyrovnat, museli by nejprve uvolnit svůj přeregulovaný pracovní trh. Souhlasíte?

Přijde na to, čeho kdo chce dosáhnout. V ekonomice platí princip „něco za něco“. Spojené státy mají velmi pružný pracovní trh a relativně nízkou nezaměstnanost, na druhé straně je tam velká nerovnost v příjmech. Běžní zaměstnanci nemají moc jistoty, jak dlouho si svou pozici a plat udrží. Naproti tomu je fakt, že když jako politik prosazujete víc záruk a méně nerovnosti v platech, zpravidla se musíte smířit s vyšší nezaměstnaností a nižší produktivitou.

Dobře, a pokud chce Evropská unie ekonomicky dohánět Ameriku, co byste jí doporučil?

Zajímavá a důležitá otázka podle mě zní – jak vytáhnout to nejlepší z evropského a amerického přístupu. Věřím, že je možné mít vyšší průměrnou mzdu a vyšší produktivitu práce než v Evropě a zároveň víc jistot a méně nerovnosti než v Americe. Například když země cílevědomě vytváří dobré prostředí pro fondy rizikového kapitálu (venture capital), u nichž mohou malé podniky a živnostníci velmi snadno získat počáteční peníze pro své nápady. Dále je důležité, aby stát zredukoval nadměrnou regulaci trhu s byty a všemožnou byrokracii, která lidem ztěžuje založení vlastní živnosti. V Evropě také můžete prosazovat, aby lidé mohli co nejsvobodněji překračovat hranice při cestování za prací. Tím vším získáte víc pružnosti na trhu práce, aniž byste museli obětovat zaměstnanecké jistoty.

Jako ministr práce jste prosadil zvýšení minimální mzdy. Určitě jste slyšel známý výrok Miltona Friedmana, že to je nejrasističtější zákon v Americe – po zvýšení minimální mzdy zaměstnavatelé propouštějí nejméně kvalifikované dělníky, což zpravidla bývají černoši a Hispánci.

Neoklasičtí ekonomové jako Friedman mají jako obvykle jen část pravdy. Empirické důkazy ukazují, že můžete minimální mzdu podstatně zvýšit, aniž to má negativní dopad na zaměstnanost. Jak vysoko ji zvednete, je jiná věc – záleží na pracovním trhu v dotyčné zemi. Pokud je poptávka po práci relativně nepružná, to znamená málo reaguje na změnu podmínek, můžete přerozdělování od zaměstnavatelů směrem k zaměstnancům změnit dost podstatně.

Když jsme v roce 1995 zvedali minimální mzdu, neoklasičtí ekonomové byli proti, malí podnikatelé byli proti, zkrátka všude pláč a skřípění zubů. A co se stalo? Nic. Kvůli změně makroekonomických podmínek dokonce nezaměstnanost klesla.

Nejdůležitějším aspektem moderní práce se stává kreativita, a tu je obtížné exaktně měřit.

Ve svých článcích zásadně označujete Reaganovu „ekonomii strany nabídky“ (stručně řečeno: prudké snížení daní sice znamená výpadek rozpočtových příjmů, ale ekonomika začne růst, takže i daňový výnos se brzy vrátí na původní úroveň) bez dalších argumentů za „mantru“. Proč?

Protože nefunguje. Je to jedna z velkých teorií, jaké by ekonomové rádi viděli naplňovat v praxi. Ale v osmdesátých letech v Americe skončila katastrofálním neúspěchem – deficitem tři sta miliard dolarů, největším schodkem, jaký kdy federální vláda udělala. Místo toho, aby ekonomický růst generoval daňové příjmy, nastal pravý opak. Až Clintonova vláda dala ten zmatek do pořádku.

„Ekonomie strany nabídky“ je fikce, podobá se spíš ortodoxnímu náboženství. Bohužel američtí demokraté si vzali z devadesátých let chybné ponaučení, že všechny rozpočtové deficity jsou špatné. To není pravda. Už John Maynard Keynes ve třicátých letech říkal, že pokud existuje v době recese převis výrobních kapacit nad poptávkou, vláda smí po jistý čas hospodařit se schodkem.

Problém České republiky je ovšem momentálně v tom, že ekonomika už roste, ale deficity jsou stále hlubší.

To je samozřejmě něco jiného. Pokud země není v recesi a hrozí inflace, pak by vláda neměla hospodařit deficitně.

Měřte školy, ne školáky

Loni se v Americe vedla velká veřejná debata, co udělat s rozpočtovým přebytkem. Republikáni prosadili snížení daní, demokraté žádali, aby se místo toho raději začal splácet státní dluh. Vy jste navrhoval ještě něco jiného: rozšířit univerzální zdravotní péči. Proč je zdravotnictví naléhavější než daně, státní dluh nebo třeba vzdělání?

To bych upřesnil: pro mě je to stejně naléhavý problém jako vzdělání. Naše univerzity jsou vynikající, ovšem na druhém stupni se úroveň škol až příliš liší. A podobně máme ve Spojených státech špičkové zdravotnictví, ale s extrémně nerovným přístupem k lékařské péči. Třicet devět milionů Američanů nemá vůbec žádné zdravotní pojištění.

Další peníze nemusí nutně pomoci, už dnes patří americké zdravotnictví k nejdražším na světě a je to dost velká rána pro naše veřejné rozpočty. Ale současný systém je opravdu pokroucený. Vede pojišťovny k tomu, aby se vyhýbaly nemocným lidem a pojišťovaly zdravé.

Který zdravotnický systém se vám zdá nejlepší?

Ani ve zdravotnictví neexistuje nic dokonalého. Dobré služby má Kanada nebo Velká Británie, ovšem jen tak dlouho, dokud jsou náležitě financovány – což momentálně nejsou. Osobně spíš věřím, že by bylo možné americké zdravotnictví pozměnit tak, aby bylo méně nákladné, a přitom zajišťovalo rovnější přístup.

Už jste se zmínil o školství. Loni jste napsal několik článků proti standardizovaným testům na amerických školách. Jednotná maturitní zkouška je významné téma i v České republice, mohl byste tedy shrnout vaše argumenty?

Standardizované testy mají jednu skvělou výhodu: rodiče a budoucí zaměstnavatelé se tak stručně a přehledně dozvědí, že se studenti něco naučili. To se líbí i politikům, navíc testování nestojí žádné velké peníze. Školy a gymnázia se zase mohou porovnávat v různých tabulkách úspěšnosti.

Potíž je ovšem v tom, že ve vyspělých ekonomikách je čím dál méně standardizovaných pracovních míst. To bývalo dřív, že práce byla víceméně přesně definovaná a člověk v ní strávil celý život. Školy vedly žáky k tomu, aby poslušně a trpělivě seděli, vstřebávali vědomosti, sledovali pokyny a snažili se je co nejpřesněji splnit.

Dnes se ale na trhu uplatňují spíš překvapivé nápady. V sektoru služeb vznikají nová, nečekaná pracovní místa. Nejdůležitějším aspektem moderní práce se stává kreativita, a tu je obtížné exaktně změřit. Podrobovat v dnešním světě studenty jednotným testům je proto víceméně pitomost.

Jakou výbavu by měly školy svým studentům dát?

Každé dítě by se mělo naučit efektivně komunikovat, číst, psát, umět cizí jazyk nebo raději dva, je důležité znát základy aritmetiky. Jinak by děti ve škole měly získat možnost rozvíjet své osobní zájmy a záliby. V dnešní ekonomice se pro ně určitě najde někde místo. To hlavní, čemu nás škola může naučit, je kritické myšlení, schopnost myslet sám za sebe. Standardizované testy ale nemají s kritickým myšlením nic společného.

Zůstane potom nějaký způsob, jak vzájemně porovnávat školy?

Pro rodiče i žáky je nepochybně důležitá informace, v čem je škola dobrá, čemu dokáže své absolventy naučit. Ale měřte školy, neměřte školáky.

Jaké vzdělání jste zajistil vy sám svým dětem?

Mladší syn studuje jednu menší univerzitu. Starší není na vysoké škole, nikdy nechtěl být. Je mu devatenáct a chce být hercem a režisérem. Už něco režíroval v Bostonu, teď se pokouší prorazit v New Yorku. Myslím, že na to jde docela dobře. Q

Nejdůležitějším aspektem moderní práce se stává kreativita, a tu je obtížné exaktně měřit.

RESPEKT 46/2002