Madeleine Albright: Nejdůležitější je klást otázky

Ve věku 84 let zemřela Madeleine Albright, svého času považovaná za nejvlivnější ženu na světě. Během druhé světové války uprchla jako dítě z rodného Československa před nacisty, později uprchla podruhé před komunisty do USA. V roce 1997 se stala historicky první ženou ve vedení amerického ministerstva zahraničí a do té doby také nejvýše postavenou političkou v amerických dějinách. Narodila se 15. května 1937 v Praze jako Marie Jana Körbelová, první ze tří dětí v české židovské rodině diplomata Josefa Korbela. Madeleine, jak začala psát své jméno ve škole ve Švýcarsku, vystudovala v USA politologii, veřejné právo a státovědu a specializovala se na východní Evropu a vztahy Východ-Západ. V polovině 70. let 20. století se zapojila do práce ve volebním štábu Demokratické strany, působila jako poradkyně v Radě národní bezpečnosti. Pomáhala také demokratům s prezidentskými kampaněmi.

Třetí z nich byla úspěšná a Bill Clinton si ji v roce 1992 vybral jako zástupkyni USA při OSN - jako první ženu a prvního nerodilého Američana. Po obhájení mandátu ji pak Clinton požádal, aby se stala první ženou v čele americké diplomacie. Řešila genocidu ve Rwandě a válku v bývalé Jugoslávii, za největší úspěch sama považovala řešení kosovského problému. Jako svoji prohru pociťovala fakt, že se jí nepodařilo dokončit řešení izraelsko-palestinského problému.  Americká i česká patriotka, kterou pojilo přátelství s Václavem Havlem, se později zasadila o vstup ČR, Polska a Maďarska do NATO. V roce 2012 jí prezident Barack Obama udělil Prezidentskou medaili svobody, což je ve Spojených státech nejvyšší civilní vyznamenání. Jak připomínku odemykáme následující rozhovor z roku 2003:

Studovala jste politologii a historii, přednášela jste na vysoké škole. Byla jste dost vybavená pro praktickou politiku?

Hodilo se mi, že jsem věděla, co a proč se děje. Ale při praktických rozhodováních musíte vzít v potaz také, kolik ta která věc stojí. Nejde jen o peníze, ale též o lidi, kteří na ní pracují. Akademici mají tendenci pragmatickou politiku podceňovat. Je jednoduché kritizovat politiky, když nevíte, jak těžké je dělat politická rozhodnutí. I já už na to pomalu zapomínám. Je to ta nejtěžší věc na světě.

Myslela jsem si také, že politika je založena na velkých rozhodnutích, že je černobílá: ano – ne. A že to je hned jasné. Zjistila jsem ale, že jde vlastně o sled velmi malých kroků. Uděláte první a náhle jste na cestě a ptáte se: Jak jsem se sem dostala? V tom jsem změnila názor – politika, to jsou především malá rozhodování.

Litujete nějakých svých politických rozhodnutí?

Nejvíc lituju toho, co jsme neudělali ve Rwandě, když jsem byla velvyslankyní v OSN. Pořád na to myslím, a když si procházím dokumenty, chápu, proč a co se tam vlastně stalo. Souviselo to s mnoha okolnostmi: že jsme byli v Somálsku, že jsme tam ztratili vojáky, že se obecně moc nevědělo, co dělat, a že se vše odehrálo tak rychle. I kdybychom se rozhodli do Rwandy někoho poslat, nebylo dost času zastavit vraždění Tutsiů. Osobně bych se cítila lépe, kdybych mohla říct, že jsem s vládou bojovala víc. Jako velvyslankyně jsem musela v OSN přednést, co mi Washington nařídil, i když se mi to moc nezamlouvalo.

Co považujete za svůj největší diplomatický úspěch?

Kosovo, i když to ještě není hotové. V Bosně nám všechno trvalo moc dlouho, takže jsem byla rozhodnuta v Kosovu jednat rychle. Nebylo to jednoduché, protože ne každý v americké vládě se mnou souhlasil. Bylo také třeba dát dohromady evropské politiky.

Dokázala byste předpovědět budoucnost bývalé Jugoslávie?

Myslela jsem si, že tomu rozumím lépe, protože jsem v Jugoslávii žila. Ale je to těžké. Podporovala jsem vznik tribunálů na odsouzení válečných zločinů z jednoho hlavního důvodu: vztahy mezi etniky se mohou zase narovnat, jenom když se usvědčí praví, konkrétní viníci zločinů a nebude obviňován celý národ. Myslím, že to nakonec půjde, protože všichni budou součástí integrované Evropy. Pro lidi z bývalé Jugoslávie by měl být důležitější Brusel než Bělehrad.

Příští rok se staneme členem Evropské unie, jak vidíte naši roli v tomto společenství?

Vím, že se to v Česku zpochybňuje, ale myslím si, že Evropa má být integrovaná, je to dobrá věc. Evropu rozdělili komunisti, proto jsme byli pro rozšíření NATO a podporovali jsme integraci. Chtěli jsme vidět kontinent svobodný a společný. Byla jsem velmi kritická k našemu ministrovi obrany Donaldu Rumsfeldovi, když mluvil o staré a nové Evropě, to je krok zpátky. Taky jsem se rozzlobila na Chiraka, když vám doporučoval, abyste nepodporovali Ameriku. O své úloze v EU musíte samozřejmě diskutovat, ale jsem přesvědčená, že to pro Čechy bude lepší. Historicky i myšlením jste Evropany, tak nevím, proč se tomu bránit.

Řídila jste se v politice také intuicí?

To víte, že ano. Ale vždycky, když jsem pracovala s nějakými mužskými a řekla jsem: Já mám takový pocit, že by se mělo udělat… Tak oni řekli: Pocit? Co to je? Co to znamená? Jednou jsem se musela hrozně smát. Dala jsem dohromady spolek bývalých ministryň zahraničí. Jedna z nich, Tarja Halonenová, dnes je prezidentkou Finska, začala svou řeč slovy: Já mám pocit… Všichni mužští na mé straně stolu se po sobě podívali a já jsem věděla, že si myslí, že my všechny máme jenom nějaké pocity! Ale pravda je, že člověk někdy má pocit, který pomůže vysvětlit, co se děje.

Takže pocity mohou ovlivňovat vysokou politiku a nějak ji, řekněme, zlidšťovat?

To byl důvod, proč jsem napsala knihu vzpomínek a proč jsem ji napsala právě tak. Jde mi o lidský rozměr politiky. Bez toho je diplomacie mechanická záležitost. Celá politika se týká lidí, takže se najednou člověk nemůže tvářit, že je bez pocitů.

Je možné ve světě vysoké politiky navázat skutečná přátelství?

Já mám například velmi dobré vztahy s bývalými evropskými ministry zahraničí, s nimiž jsme řešili Kosovo. Dala jsem nás nedávno znovu dohromady, abychom mohli mluvit o tom, co se děje mezi Evropou a Amerikou. Málokdo by asi věřil, že jeden z mých opravdu dobrých přátel je Hubert Védrine, francouzský ministr, s nímž jsme se v mnoha otázkách rozcházeli. Nebo Joschka Fischer – kdyby mi někdo dřív řekl, že budeme přátelé, považovala bych to za vyloučené. Takže: osobní vztahy v politice jsou možné. A důležité.

Jak je těžké oddělovat osobní sympatie či antipatie od pracovního zadání?

Musí se to oddělovat, ale nakonec jsou obě polohy významné. Když už jsem se musela hádat o státních věcech, vždycky jsem ocenila, že jsem mohla potom říct, fajn, neshodneme se, ale jsme přátelé.

Podařilo se vám po letech ve státní službě vrátit se ke starým přátelům?

Vždycky jsem měla plno přátel a spoustu jsme toho podnikali. Ale v době, kdy jsem pracovala v OSN a ve vládě, jsem měla pořád méně času. Myslím taky, že se i někteří mí přátelé upřímně divili, proč bych zrovna já měla být ministryní zahraničí… Takže to trochu trvá a není lehké vrátit se zpátky. A taky se teď na mě lidi dívají trochu jako na pomník.

Které osobnosti ovlivnily vaše názory, od koho jste se učila?

Člověk, který mě nejvíc ovlivnil, byl můj otec. Byl diplomatem a historikem, v tom jsem vyrostla. Potom všichni politici, se nimiž jsem pracovala. Každý měl na mě svým způsobem vliv, dokonce i lidé hrozní, se kterými se musíte setkat, a říkáte si, jak je možné, že myslí takhle a dělá tohle? Například Arafat, s kterým jsem strávila hrozně času.

Podle vzpomínek se zdá, že jste všechno v životě brala příliš vážně – i třeba nadhoz na zahájení baseballové sezony v Baltimoru. Je to vaše povaha?

Já jsem byla hrozně vážná už jako dítě, protože jsem vlastně žádné dětství neměla. My jsme měli takový divný život. V roce 1939 jsme emigrovali, byla jsem válečné dítě. Když byl po válce táta československým velvyslancem v Jugoslávii, byla jsem zase oficiální dítě, které v kroji předávalo kytičky a muselo se vždycky dobře chovat. Těsně po únoru 1948 jsme odjeli do Spojených států a já se tam dlouho cítila divně, jako cizinec. Také jsme byli chudí a já měla české rodiče, kteří pořád jedli knedlíky, a táta za mnou jezdil, když jsem šla s nějakým klukem. To byla otrava. Dneska jsem mnohem veselejší než dřív. V posledních letech jsem přišla na to, že když jsem sama sebou, ráda tancuju, zpívám a dělám si legraci z mnoha věcí.

Které ženy ve vysoké politice byly pro vás vzorem?

Dají se spočítat na prstech jedné ruky: Golda Meirová, Indíra Gándhíová, osobně mi nejvíc imponuje Aun Schan Su Ťij z Barmy, dělali jí hrozné věci, zavřeli ji, ale ona dál věří tomu, za co bojuje. Nesouhlasím v mnohém s Margaret Thatcherovou, ale ona ukázala, že se to dá udělat, a lidé ji respektovali. Je to zajímavá ženská. Moc ráda mám Hillary Clintonovou, je chytrá, pracovitá a má dobré nápady. Ale takových žen je hrozně málo! A přitom i nejstabilnější země potřebují, aby ženy pracovaly v ekonomice i politice, protože představují nejméně polovinu populace. Není to lehké ani pro ně, ani pro mužské. Ale musí to být.

V tom smyslu jste i vy sama pro leckoho vzorem.

Vždycky mě těšilo, když za mnou přišly mladé ženy s tím, že díky mně se začaly zajímat o zahraniční politiku nebo že se rozhodly zvládnout kariéru i děti. Vzorem jsem však nikdy nechtěla být, protože jsem také spoustu věcí zvorala.