Gottfried Schatz: Nejsme otroky genů

V jednom ze svých textů jste napsal: „Unavuje mě, když slyším, že DNA v jádře mých buněk je konstrukčním plánem mne samého.“ Není ale DNA skutečně sadou instrukcí, podle nichž náš organismus vzniká?

Jen částečně. Často se zapomíná na to, že lidé mají ve skutečnosti dva genetické systémy. Ten, který každý zná, je chemický, skládá se z DNA a předurčuje, čím se můžeme stát. Pak je tu ale ještě druhý systém, který se nazývá kulturní, a ten tvoří dialog mezi generacemi: předávání vědomostí, tradic a hodnot. Ten určuje, čím se nakonec skutečně staneme. Redukovat lidskou bytost na informaci obsaženou v lineárních molekulách DNA je urážkou toho, jak vnímám lidskou podstatu. Lidmi se stáváme pouze prostřednictvím interakcí s ostatními. Je jasné, že když vezmete dítě a vychováváte je bez kontaktu s jinými lidmi, vyroste z něj těžce postižený jedinec bez možnosti dorozumět se, sociálních hodnot, schopnosti vnímat umění a podobně. Nebude to lidská bytost.

Ale některé věci geneticky naprogramovány jsou: má-li žena mutaci v určitém genu, dramaticky se zvyšuje riziko, že dostane rakovinu prsu. Do jaké míry jsme předurčeni svými geny v tomto užším smyslu?

Pokud jde o tělesné funkce, jsme našimi geny skutečně silně predisponováni. Těžko z nás vyroste lidoop či pták. Proto říkám, že naše geny určují, čím se můžeme stát, ne čím se nutně staneme. Kromě „kulturně-genetického systému“, o němž jsem mluvil, navíc existuje ještě další úroveň nejistoty, která tyranii genů zabraňuje: nedávno se zjistilo, že náhodné, nepředvídatelné chemické fluktuace v našem těle mohou určovat některé naše fyziologické vlastnosti. Některých reakcí v našich buňkách se účastní tak málo molekul, že se tyto reakce už neřídí zákony chemické statistiky, ale stávají se nepředvídatelnými, stochastickými. Molekuly buď reagují, nebo ne, přičemž mezi těmito dvěma stavy není nic a nelze předpovědět, zda k reakci dojde, či nikoli. Tato náhodná „rozhodnutí“ mohou ovlivňovat způsob, jakým se vyvíjíme. Geny nejsou pevně kódovaným zákonem, ale spíše sadou pravidel, která naše buňky mohou interpretovat s jistou fantazií.

Můžete lépe vysvětlit ony „náhodné, nepředvídatelné fluktuace“?

Představte si, že máte skupinu deseti tisíc mužů ve věku šedesáti pěti let. Pojišťovna nabízející životní pojistku může s velkou přesností předpovědět, kolik z nich bude naživu za dvacet roků. Ale pro skupinu dvou nebo tří mužů to už nepředpoví. Statistické zákony tu již neplatí.

„Náhodné fluktuace“ ale nezní jako vysvětlení, které by z člověka dělalo svobodnou bytost. Souvisí s nimi nějak svobodná vůle? Nebo je svobodná vůle něčím dosud nevysvětleným, co se nachází o mnoho úrovní výše?

Existovaly domněnky, že náhodné fluktuace v našich mozkových buňkách nám mohou propůjčovat svobodnou vůli. Potíž je ale v tom, že ve skutečnosti nevíme, co svobodná vůle vlastně znamená. Pro přírodovědce je to příliš vágní termín.

Redukovat lidskou bytost na informaci obsaženou v lineárních molekulách DNA je urážkou toho, jak vnímám lidskou podstatu.

Jak chápete svobodnou vůli vy?

Potíž s konceptem svobodné vůle spočívá v tom, že podle fyziologů mozek činí rozhodnutí o zlomek vteřiny dřív,než si to uvědomíme a než se začneme domnívat, že jsme k němu dospěli „sami od sebe“. Zdá se, že trpíme sebeklamem, když si myslíme, že jsme pány a náš mozek je sluhou. Možná je to naopak. Jenže zatím nevíme, jak mozek skutečněfunguje, zdá se tedy, že bychom měli konečný soud nad povahou svobodné vůle prozatím odložit.

Svět řídí bůh náhody

Klasické paradigma molekulární biologie říká, že informace putují z DNA do buněk, a nikoli naopak. V posledních letech se ale ukazuje, že to není pravda, že opačným směrem putovat mohou: chemická skladba DNA může být vlivem vnějšího prostředí změněna, a tyto změny někdy dokonce přecházejí na potomky. Co to znamená? Je to revoluce v biologii?

Jen jsme si uvědomili, že se příroda nestará o dogmata či teorie, ale používá všechny možné způsoby, aby zvýšila variabilitu. Všechny její triky, jak to provést, nejspíš ještě ani neznáme. Představu o dědičnosti změn, kterou zmiňujete, formuloval před více než dvěma sty lety Jean-Baptiste Lamarck:rysy a vlastnosti, které získáme během života, se mohou dědit. Po vítězství Darwinovy evoluční teorie byla Lamarckova myšlenka zavržena. Nyní však zjišťujeme, že v některých případech to skutečně může být tak, jak si Lamarck představoval. Odkrývá se tím úžasná paleta nových možností. Dokonce je to z filozofického hlediska výbušné, protože z toho vyplývá, že jsme částečně odpovědni za svoje geny. Pokud berete drogy či děláte jiné škodlivé věci, může to zanechat jisté změny ve vaší dědičné výbavě a některé pak můžete předat svým dětem. Myslím, že se v tom skrývá velmi silné poselství.

Víme už dost na to, abychom mohli těmto poznatkům nějak přizpůsobit svoje chování?

Zatím ne, protože ty důležité věci beztak známe už dlouho: chráníme své geny tím, že se příliš neopalujeme, aby se v našich buňkách neobjevily mutace způsobující rakovinu kůže. Nejíme radioaktivní potraviny a tak dále. Ale mnohé další mechanismy nám nejspíš zatím unikají.

Ve svých článcích zmiňujete pokusy s mláďaty potkanů, z nichž některá jejich matky krmí s něhou, a jiným se této laskavé péče nedostane. Pokusy ukázaly, že s něhou vychovávaná mláďata měla později v životě vyšší odolnost proti stresu. Funguje to u lidí podobně?

Jsou to poznatky založené na korelacích; zjišťujeme, že potkaní samci, kteří byli krmeni něžně, skutečně mají vyšší odolnost vůči stresu. To je vzájemná souvislost, korelace dvou jevů. Pokusy, které by nám prozradily, co tuto souvislost způsobuje, však teprve začínají. Pokud jde o lidi, předpokládáme, že to může fungovat podobně, ovšem s lidmi samozřejmě nejde z etických důvodů tak snadno experimentovat. Jednu věc ale víme jistě: změny v molekule DNA, které jsou zřejmě způsobeny pocity souvisejícími s něžnou péčí, nejsou nevratné. Existuje lék, antibiotikum, jež většinu těchto změn z DNA zase odstraní. Potkani pak svou vyšší odolnost vůči stresu ztrácejí. Je to opět jen korelace, ale čím víc podobných korelací máme, tím je to celé přesvědčivější. Podle mě je to fascinující náznak, že nejsme roboti, kteří fungují podle velmi přesných, neměnných programů.

Dovedete si představit, že až tyto mechanismy lépe prozkoumáme, budeme oslavovat Lamarcka místo Darwina?

To ne, za důležité budou považováni oba. O Darwinově evoluční teorii se říká, že je největší myšlenkou, s jakou kdy člověk přišel. Myslím, že je to pravda. Poté co se objevila, už nic nebylo jako dřív. Lamarckovy představy jsou rovněž důležité, ale tak zásadním způsobem náš pohled na přírodu nezměnily. Darwin eliminoval představu božského plánu, který vede život tak, aby se vyvíjel k lepšímu. Nahradil Boha slepou náhodou. Někteří vědci by řekli – nahradil Boha druhým zákonem termodynamiky, tedy fyzikálním zákonem, který postuluje, že neuspořádanost ve vesmíru stále vzrůstá, a že čím jsou organismy komplexnější, tím větší neuspořádanost působí ve svém okolí. Možná tedy, že život tlačí ke složitějším formám velmi neosobní přírodní síla, druhý zákon termodynamiky.

Ale jak se ukazuje – i z vašich slov –, neměl Darwin tak docela pravdu. „Bůh náhody“ není všemocný, protože organismy dokážou svojí DNA manipulovat. Copak tím se nemění současné evoluční paradigma?

Skutečně, naše schopnost ovlivňovat naše geny a vlastní reprodukci změnila pravidla evoluční hry, ale jen v krátkodobém horizontu. Můžeme pomocí technologie provádět selekci ve prospěch vyššího věku, inteligence a podobně, můžeme měnit kulturní hodnoty, ale v dlouhodobém horizontu evoluce zvítězí. Možná nás eliminuje, protože kvůli technologii už přírodní výběr nebude působit proti poškozeným genům v naší dědičné výbavě, nebo může evoluce vytvořit organismy s lepšími mozky, které nás nahradí stejně jako náš druh nahradil neandertálce. Nevím, jak evoluce rozhodne, ale jsem si jist, že nezůstaneme stejní, jako jsme teď. Můžeme to chápat jako uklidňující poselství, když si uvědomíme, jak špatně se na této planetě chováme.

Výsledkem evoluce tedy může být něco mnohem lepšího než člověk…

Jistě. Darwin nám ukázal, že živá příroda není nikdy dokonalá a právě v tom je její síla; neustále se snaží zlepšovat či spíše lépe se přizpůsobovat okolnímu prostředí. Protože kdyby dokonalá byla, co by se stalo, když by se podmínky změnily? Její dokonalost by byla ta tam. Darwin tedy přinesl pohled, který jde proti barokní představě dokonalosti světa, nebeského stroje, jehož obdobu se lidé snažili zkonstruovat, dokonalosti člověka. Svět není takovou hračkou. Je v podstatě velkým kusem chaosu, což platí nejen pro Zemi, ale i pro galaxie, které se také vyvíjejí, pro celý vesmír.

RESPEKT 18/2011