Matěj Jungwirth: Otázka nebyla jak, ale proč ne

Nedávno jste byl s rodiči na dovolené v Náhorním Karabachu. Proč jste se vydali do míst, kam nikdo nejezdí?

Asi právě proto, že tam nikdo nejezdí. Pro nás bylo důležité dostat se do regio-
nu, který je nějakým způsobem zapomenutý, zapadlý a kde je malá šance, že tam bude hodně turistů, což je pro nás jedno z prvotních kritérií. Zjistili jsme, že v Náhorním Karabachu je jedna z mála značených turistických cest v Jižním Kavkazu, která vypadá, že vede odněkud někam. Je dlouhá šedesát sedmdesát kilometrů.

A jak vypadají tamní hory?

Je to někde na půl cesty mezi Alpami a Šumavou. Náhorní Karabach je specifický v tom, že jde o velký kus úrodné půdy mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Byla tam obrovská zemědělská produkce. To slovo Karabach je vlastně kombinací ázerbájdžánských slov „qara“ (kara), což v ázerbájdžánském a dalších tureckých jazycích znamená černý, silný, hustý, ohromný, tmavý, a „bag“ (bach), tedy zahrada, kvůli té úrodné půdě. Je tam hrozně moc zeleně, divoké zvěře, neporušených přírodních krás.

Dozvěděl jste se něco o válce o Náhorní Karabach?

Nějakým způsobem jsme určitě mohli do něj nahlédnout, pochopit, co se tam stalo před necelými dvaceti lety. Jedná se o ne moc známou válku mezi Arménií a Ázerbájdžánem, velmi brutální a krutou, s mnoha oběťmi a spoustou uprchlíků. Je hrozně zajímavé chodit teď v etnicky vyčištěném Karabachu, kde žijí pouze Arméni, z nichž spousta se tam přistěhovala z Ázerbájdžánu i odjinud. Často jsme spali ve vesnicích, u místních lidí na zahradě, byla tam tedy úžasná možnost kontaktu.

Studujete v Americe mezinárodní vztahy. Budete moci zkušenost z Karabachu využít při studiu?

Ten konflikt se sice moc neučí, na rozdíl od balkánské války a jiných učebnicových kauz, je poměrně okrajový a ví o něm hrstka lidí. Už mám ale nápad, jak možná napsat bakalářskou práci se srovnáním uprchlické situace v Ázerbájdžánu a Palestině. Jsou tam hodně zajímavé paralely, které stojí za to prozkoumat.

Panický strach, že uhořím

Jak jste se vlastně ocitl na americké univerzitě?

Už dlouho před maturitou mi bylo jasné, že chci odejít studovat do Spojených států.

Z jakého důvodu?

Jednak jsem měl možnost krátkodobě, opakovaně pobývat v Los Angeles v Kalifornii, kde jsem chodil na základní a střední školu a nějak jsem si na americké školy zvykl, přičichl si k jazyku. Neřekl bych, že jsem se úplně ztotožnil s kulturou, ale měl jsem docela jasnou představu, do čeho bych šel, kdybych tam šel. Hodně velkým důvodem byla angličtina a jazyky vůbec. Model na mé škole Beloit College vychází nějakým způsobem ze středověkých svobodných umění. Jde o čtyřleté bakalářské studium a myšlenka je, že si člověk předem nevybírá zaměření nebo obor, ale má rok či dva na to, aby se rozkoukal, zkusil si různé věci už na univerzitní úrovni a potom se závazně rozhodl pro obor, který bude studovat zbylé dva roky. Z toho potom musí být nějaký výstup, třeba ona bakalářská práce.

Filozofie rodičů byla: „Proč by ses nemohl učit anglicky?“ A ne: „Jak se budeš učit anglicky?“

A jak široký je rozptyl, který si můžete vyzkoušet?

Za první dva roky jsem studoval například geologii, němčinu, romantickou literaturu, čili velmi široký rozptyl, kdy si člověk zkusí různé věci. Pak jsem se rozhodl pro dva obory – mezinárodní vztahy a literární komparatistiku. Baví mě oba obory, nechci se rozhodovat mezi jedním nebo druhým a naštěstí nemusím.

Během rozhodování, co studovat, vám škola radila, na co se zaměřit? Nebo jak ten výběr vypadá?

Je to velmi flexibilní proces. Člověk tam přijde s nějakou představou. Potom jde na úvodní seminář, odchodí semestr a třeba zjistí, že to je to, co chce skutečně dělat. Má rád toho profesora, jde za ním a ten se stane jeho poradcem. A když zjistíte, že to není úplně přesně to, co jste si představoval, zkusíte něco jiného. Nejpozději do konce druhého ročníku si člověk musí něco vybrat. Dva roky je ale dost času.

Jak jste si našel zrovna tuto ne příliš známou univerzitu?

V prvním kole jsem se hlásil na osm škol, mimo jiné na některé z Ivy League, velmi výběrové školy na východním pobřeží USA. Když se teď dívám zpátky, řekl bych, že jsem měl trochu velké oči. Respektive čas, který jsem byl ochoten věnovat přípravě na všechny standardizované testy, na psaní esejů a podobně, neodpovídal výběrovosti škol, na něž jsem se hlásil. U dvou jsem se dostal na „wait list“, byl jsem jakoby náhradník. Člověk neví, kolikátý je náhradník, ví jen, že je v pořadí.

Rozhodl jsem se, že na to nechci spoléhat. V té chvíli jsem už měl zajištěny finance, takže vznikl vtipný moment – měl jsem stipendium, ale ještě ne školu. Takže s jistotou, že mám finance, jsem začal hledat školy, které mají tzv. rolling deadline, čili nemají fixní termín pro podání přihlášky 1. ledna, ale přijímají je i později. A jeden známý z Chicaga mi doporučil Beloit College, která je poblíž. Podal jsem tedy velmi rychle přihlášku. Zaujalo mě, že je to malá škola se skvělým renomé, vynikajícími vztahy mezi učiteli a studenty a příjemně malým počtem studentů na přednáškách.

Jak malá?

Naposled uváděný počet je jedenáct studentů na učitele na plný úvazek. Průměrná velikost třídy je asi patnáct studentů. Měl jsem seminář, kde jsme byli dva. Univerzita má celkem třináct set studentů. Kampus je ale velký a je to vlastně město ve městě. Jsou v něm všechny univerzitní budovy, knihovna, studentské koleje.

Jak obtížné bylo shánět peníze na studium?

Peníze byly naprosto klíčové. Kdybych nebyl schopen získat podstatnou finanční podporu, nemohl bych odjet studovat do Spojených států, protože to školné je astronomické.

Jak je vysoké?

Všechny náklady jsou kolem padesáti tisíc dolarů za rok. Takže i kdyby jen část toho měli platit rodiče, nebyl bych toho schopen. V roce, kdy jsem maturoval, se rozjížděla Nadace Zdeňka Bakaly a já se k té informaci nějak dostal, snad prostřednictvím školní nástěnky. Zaujal mě jejich příslib, že pokud se člověk stane stipendistou, zavazují se podpořit ho do částky potřebné k tomu, aby mohl opravdu odjet a studovat. (Pro pořádek připomeňme, že Zdeněk Bakala je většinovým majitelem Respektu – pozn. red.)

Jak náročné bylo v soutěži o stipendium uspět?

Asi nejsem způsobilý to posoudit. Jde o velmi komplexní proces, jehož součástí bylo doporučení a pohovor před snad desetičlennou komisí, velmi intenzivní a poměrně dlouhý. V komisi byly osobnosti jako Tomáš Sedláček, Cyril Höschl a další. Byli tam také nějací cizinci, takže to celé probíhalo anglicky. Píše se esej, téma se vybírá ze tří možností. Byla to spíše obecná úvaha, k čemu mi vlastně v budoucnosti bude vzdělání v zahraničí sloužit, proč chci do zahraničí a proč by mě nadace měla podpořit.

A co jste psal?

Že nechci, abych byl v Česku nucen do výběru oboru nebo školy, aniž bych měl dobrou představu, o čem to je. Že chci na chvíli vypadnout ven z našeho teplého, zasmrádlého rybníčku a mít možnost a schopnost se na Českou republiku dívat zvenčí. Neříkám odříznout se, ale člověku dá studium v cizině úplně jiný pohled na věc.

Do výběrového řízení a vůbec studia jste šel s jistým handicapem. Jaký přesně je?

Mám oboustrannou těžkou ztrátu sluchu. Je to vlastně prakticky hluchota. Nosím sluchadla.

V čem vás to v běžném životě omezuje? Můžete například telefonovat?

Můžu, v češtině mnohem víc než v angličtině. Není to však o tom, jestli můžu, nebo nemůžu, ale spíš jestli je mi to příjemné, či není. Když jsme se před tímto rozhovorem domlouvali, že bychom šli do kavárny, přál jsem si, aby byla klidná a tichá. Zvládnu sice mluvit i v hluku, ale je mi to mnohem méně příjemné. Bojím se, že mi něco uteče, a jakoby trochu ztrácím půdu pod nohama. Stejné je to i s telefonováním. S lidmi, které znám, telefonuji často. Lidem, které neznám, raději říkám, ať mi napíší esemesku, protože to je jistota.

Odezírat v arabštině je těžké, protože má hodně hrdelních zvuků a nosovek, které jsou pro odezírání skryté.

Při komunikaci s lidmi víc odezíráte, nebo víc vnímáte sluchem?

Na to se mě často ptá hodně lidí. Upřímně řečeno, nevím, ale myslím, že víc slyším a odezírání je spíše korekce. Jestliže jsem schopen telefonovat, nemůže to logicky být výsledek odezírání.

Jak jste se s tím učil anglicky?

Velkou zásluhu na tom mají rodiče. Jejich filozofie byla: „Proč by ses nemohl učit anglicky?“ A ne: „Jak se budeš učit anglicky?“ Proto jsem vždycky chodil do normální školky a školy. S angličtinou jsem to měl v něčem mnohem jednodušší než moji spolužáci právě kvůli pobytu ve Spojených státech. Maximálně byly potřeba nějaké úpravy, když se při výuce pouštěly nahrávky. České rádio poslouchat můžu, ale u angličtiny je to problematičtější. Přece jen je to pořád cizí jazyk, i když ho mám velmi zažitý. Takže bylo nutné domluvit, že při zkoušení nemůžu dělat určité části testu nebo že mi učitel přečte zadání.

Jste schopen v angličtině odezírat?

Určitě ano. Dokonce je to zábavné, protože když jsem třeba čtyři měsíce v Americe a potom se vrátím do Čech, trvá mi týden dva, než se jakoby přepnu a v odezírání přestanu hledat angličtinu. A musím si uvědomit – ne, už jsem v Čechách a teď je to čeština.

Vůbec nepoužíváte znakovou řeč?

Ne, ani ji neumím.

Proč jste se ji neučil?

Moji rodiče teď docela litují, že se mnou neznakovali, protože dnešní trend se snaží podporovat jak orální komunikaci, tak znakovou, protože jedno podporuje druhé. Moje máma je speciální pedagožka, ale v polovině devadesátých let byly informace o znakové řeči a o výchově dětí se sluchovým postižením naprosto tristní a nedostatečné. Ke mně se informace, že bych mohl i znakovat, vůbec nedostala, mluvil jsem už od raného věku.

Měl jste nějaké úlevy například při maturitě?

Nechtěl jsem je. Státní maturita měla velmi rigidně nastavená pravidla pro studenty s postižením a v kolonce se sluchovým postižením, do níž jsem technicky spadal, bylo u zkoušky z angličtiny uvedeno: nedělá poslech. Měl jsem ho odpuštěný s plnou kompenzací bodů. Ale já s tím nebyl spokojen. Chtěl jsem, aby mi to profesor přečetl zvlášť. A to byl tenkrát pro Cermat hrozný problém. Strhla se poměrně zábavná bitva, která skončila tím, že v den maturity přivezl expert do školy přepis a perfektně mi ho přečetl. Takže jsem měl, co jsem chtěl. Tam šlo o princip. Test byl primitivní, mohl jsem si ho odpustit, ale mně šlo o to udělat to stejně jako ostatní, protože jsem věděl, že můžu.

Hrál váš handicap roli při přijímacím řízení na univerzitu?

To zase nemůžu posoudit. Psal jsem o tom v části svého eseje, zmiňoval jsem se o tom v přihlášce. Z osmi škol jsem se na šest nedostal, na dvě ano, takže to až takovou roli hrát nemohlo.

Jak se k vám chovali po přijetí?

Ve Spojených státech je podpora studentů s postižením nesrovnatelně lepší a kvalitnější než tady, včetně právní úpravy. Takže velkým paradoxem bylo, že v mnohém jsem byl spokojenější, i když jsem studoval v cizím jazyce. Vstoupil jsem do prostředí, kde vím, že budu moci v praxi získat nějaké úpravy velmi rychle a bez problémů. V Česku jsou s tím problémy a hlavně Karlova univerzita je přístupem ke studentům se sluchovým postižením nechvalně známá.

Jaký je rozdíl v přístupu americké a české univerzity?

V Americe existuje zákon ADA (Americans with Disabilities Act), kde se říká, že studentovi s postižením, tělesným či psychickým, musí škola zajistit stejné podmínky, jaké mají zdraví studenti. Škola tak musí mít vlastní kancelář, která se s tímto požadavkem vypořádává. Musí se stále ujišťovat, že je vše v pořádku, ať už jde o bezbariérový přístup nebo pomoc studentům s jakýmkoli postižením. To je hrozně příjemné. Člověk ví, že když tam přijde a předloží potvrzení, že má takové a takové postižení a potřebuje to a to, velmi rychle mu vyjdou vstříc. Sami od sebe mi napsali, že si všimli, co jsem uvedl v přihlášce, a že by potřebovali potvrzení od doktora a nějakým způsobem by se připravili na vše, co bych mohl potřebovat. Například jen ten fakt, že to byla ta škola, která sama od sebe napsala, že si mě všimli a vědí o mně a že chtějí vědět, jak mi mohou pomoci, byl hrozně důležitý a hodně mě uklidnil.

O jakou pomoc jste si po příjezdu řekl vy?

Chtěl jsem, aby všichni profesoři věděli, že mám sluchadla a postižení. Dále abych při diskusích na všechny viděl a rozesazení bylo nějakým způsobem přehledné. Pak aby mluvil jeden člověk, ne více lidí najednou. Potom aby mi poskytli přepisy videí a velkých přednášek.

Po příjezdu mi několikrát pouštěli na plátno titulky z velkých přednášek nebo nějakých ceremoniálů, kde byl řečník, ale po nějakých dvou měsících jsem zjistil, že to vlastně není potřeba a že to zvládám i bez toho. Naopak jsem sám začal pracovat v té kanceláři pro studenty s handicapem a už málokdy využívám nějaké pomoci. Maximálně když se dívám na některá videa na přednáškách, která nemají titulky, řeknu si, aby mi zajistili přepis. Někdo mi to přepíše na nové video a ten dokument dostanu.

Řešila univerzita váš sluch pro život v kampusu?

Byla tam jedna taková zábavná úprava. Měli panický strach, že v případě požáru bych neslyšel alarm, protože v noci nemám sluchadla a mohl bych bídně uhořet ve svém studentském pokoji. Takže se rozhodli, že mi do pokoje nainstalují požární světelný stroboskop, což je v pořádku.

Zmiňoval jste, že Karlova univerzita je v přístupu ke sluchově postiženým nechvalně proslulá. V jakém smyslu?

Mám několik neslyšících kamarádů na Karlovce nebo na ekonomce. Tam technicky vzato jsou nějaká oddělení, která se mají vypořádávat s těmito problémy, ale studenti si musí na vedení školy dojít sami a musí si to celé vykomunikovat. Někteří z nich třeba umějí jenom znakovou řeč a musí si sami zajistit tlumočníka na vyjednání podmínek, což je absurdní. Příslušné oddělení není schopno s nimi efektivně komunikovat. Získávat přepis z přednášek je velký problém. V tomto je třeba pozitivním příkladem Masarykova univerzita, na niž prchá z Prahy mnoho neslyšících. Dostanou tam iPad, mají možnost přepisu z přednášek, mohou je sledovat textově na iPadu. Tam jsou velmi vstřícní. Karlova univerzita ale nemá v tomto směru dobrou pověst.

Čím si to vysvětlujete? Je to nedostatek zkušeností, neochota, neschopnost?

Nevím. Možná tam chybí vědomí, že ne všichni studenti jsou stejní.

Američané proti zbytku světa

Zmínil jste se, že jste si na univerzitě vybral studium mezinárodních vztahů. Jaký region chcete studovat?

Blízký východ.

Z jakého důvodu?

Především jsem během dětství strávil víc než rok a půl života v Izraeli v Jeruzalémě. Táta pracoval na Hebrejské univerzitě. Ta oblast mě od té doby fascinuje a přitahuje. A v roce 2011 přišlo arabské jaro, nebo povstání, chcete-li, kdy v této oblasti došlo k nějakému vývoji, který je pro mě hrozně zajímavé sledovat.

Učíte se arabsky?

Teď na jaře jsem začal.

Jak to jde?

Je to dobré a jsem rád, že to dělám. Je to zase něco jiného. Jde o čtvrtý jazyk, který se učím, první neevropský a je to úplně jiná zkušenost. Velkou část tvoří studium písma, kaligrafie, která mě hrozně baví. Celé jaro jsem si připadal jako v první třídě, když jsem psal ze slabikáře písmenka a učil se je spojovat. Toto léto jsem strávil měsíc v palestinském Náblusu a na jaře bych ještě chtěl do Ammánu na celý semestr, kde bych měl intenzivní jazykové studium. Byl jsem už přijat, musíme však sledovat situaci, protože je možné, že nebudu moci odjet z bezpečnostních důvodů.

Takový pobyt je hrazen v rámci vašeho studia?

Jde o program, na nějž moje škola vysílá studenty na jeden semestr, aby jeli někam do světa, studovali jazyk a získali novou zkušenost. Hradí to většinou Beloit College jako partnerský program.

Je možné v arabštině odezírat?

Je to velmi těžké, protože arabština má hodně hrdelních zvuků a nosovek, které jsou pro odezírání skryté. Myslím ale, že spousta arabských neslyšících odezírá. Nejdůležitější je v tom prostředí nějaký čas být, naučit se jazyk, mluvit s lidmi a po čase to nějak přijde, aspoň trochu.

Které jazyky jsou pro vás nejsnazší na odezírání?

Učím se anglicky, arabsky, německy a španělsky. Nejlépe odezírat umím samozřejmě česky, je to mateřský jazyk, což nenahradíte sebedelším pobytem. Angličtina je zrádná v tom, že se slova jinak píší a jinak vyslovují. Jednodušší je asi španělština. Má výraznou, jasnou artikulaci. Ale nedokážu to objektivně posoudit.

Blízký východ je plný hlubokých sporů, například mezi Izraelci a Palestinci. Jak se podobné kontroverze projevují na americké univerzitě při studiu? Je snaha o ryze objektivní přístup?

Být ryze objektivní je zrovna v uvedeném případě hodně těžké. Je nicméně snaha o co největší objektivitu. Velmi kriticky například probíráme roli americké židovské lobby.

Když se firma zalekne kvalitního zaměstnance, vypovídá to něco špatného o té firmě.

Jak vypadá snaha o co největší objektivitu?

Jedna věc je objektivita a druhá věc je popichovat nebo nějakým způsobem dotlačit studenty k tomu, aby na tu věc nazírali kriticky. A toho si na způsobu výuky v Beloit College cením, že je člověk neustále tlačen k vytváření vlastního názoru a jeho prezentování. Nejhorší pro většinu profesorů je nekritické přijímání autorit, včetně jejich vlastních. Je tam docela velký prostor pro interakci či oponování v diskusích s profesory.

Jak poznají, že přístup je nekritický?

Na většinu hodin máme domácí úkoly ve smyslu: Přečtěte si ten a ten odborný článek. Jedna možnost je, že si to člověk přečte, udělá si výpisky a nějakým způsobem je potom papouškuje nebo prezentuje názor, který přečetl. Druhá věc je přečíst si zadaný text a udělat si vlastní výzkum, podívat se na Wikipedii, na odborné publikace a zjistit, jestli to všechno sedí tak, jak je to prezentované. Hodně se dá také odhalit při diskusi.

Vaše škola doporučuje pracovat s Wikipedií?

Nikdo neřekne „běžte na Wikipedii, podívejte se tam“, protože by to z jejich strany působilo neprofesionálně. Zároveň Wikipedie není výslovně zakazovaná. Je to taková střední cesta. V něčem je hrozně příjemná. Je přehledná, má určité sekce, jsou tam skvělé odkazy mimo Wikipedii na jiné články a stránky, ale současně si člověk musí uvědomovat, že má limity a že nejde o akademicky publikovaný titul.

Je i v Americe problém s opisováním?

Myslím, že docela ano. Dnes je jednoduché cokoli si na jakékoli téma najít na netu. Jsou také stránky, kde si člověk zaplatí a může si stáhnout nějaký esej. Profesoři na mé škole to však dokážou dobře odhalit podle toho, jak je člověk schopen v hodině vystupovat a pracovat, prezentovat zdroj, který údajně použil pro svou práci.

Co je nyní při vašich seminářích o Blízkém východě vůbec nejkontroverznější téma?

Letos na jaře jsem byl poslán do Washingtonu, kde jsem studoval americkou zahraniční politiku na American University Washington, D. C. Polovina třídy byli Američané, polovina cizinci, ať už z Evropy, Japonska či jiných zemí. A stále jsme se ohledně arabského jara vraceli k roli Spojených států, ať už v Libyi, v Sýrii nebo v Egyptě, a tomu, co by Spojené státy měly dělat a co dělají. Neříkám, že se třída plošně rozdělila na Ameriku versus zbytek světa, pohledy obou skupin byly ale často velmi odlišné, například pokud šlo o americkou podporu egyptské armády v posledních třiceti čtyřiceti letech. Padaly například otázky, jak může Amerika podporovat arabské jaro, když předchozí egyptský režim stál z velké části na její podpoře? Bylo velmi zajímavé srovnávat pohled amerických a zahraničních studentů.

Jak se lišil?

Obecně bych řekl, že Američané viděli Ameriku jako ve světě nenahraditelnou, zvlášť po studené válce, kdy není vážný vyzývatel, jenž by si mohl její postavení nárokovat. Mnohdy se jim nelíbil názor Evropanů, kteří poukazovali na to, že ne vždy je Amerika na správné straně a že ne pokaždé mají kroky její zahraniční politiky žádoucí výsledky.

Na jaké názorové straně jste byl vy?

Ani na jedné. Když se člověk podívá na členské příspěvky do NATO, evropské země naprosto nesplňují ani základní závazky, jako jsou dvě procenta hrubého domácího produktu, jež by měla jít na obranu. Amerika stále platí NATO, které je přitom transatlantickou koalicí. Pro Evropu je hrozně pohodlné spoléhat na Spojené státy. I v Libyi se ukázalo, že byť to byla francouzsko-britská operace, vůbec by neproběhla, kdyby nebylo americké podpory. Američané dodali technologii, software i rakety. Takže v tomto smyslu chápu americký pohled. Ale je spousta oprávněné kritiky, již Američané odmítají. Chybí tam sebereflexe, schopnost kriticky nazírat vlastní roli, důsledek akcí.

Je pro studenta z Beloit College snadné dostat se na semestr do Washingtonu, tedy do centra dění, pokud jde o mezinárodní vztahy?

Vlastně ano. Je to něco na úrovni evropského programu Erasmus. Vlastně jsem semestr studoval na partnerské škole program, který velmi korespondoval s mým zaměřením. Známky se mi normálně počítaly a zkušenost z pobytu v D. C. byla k nezaplacení, obzvlášť v oblasti zahraniční politiky. Chodili jsme do think tanků, na ambasády. Mluvili jsme s diplomaty i s bývalými diplomaty, lidmi, kteří pracují na americkém ministerstvu zahraničí a nějakým způsobem se podíleli na tvorbě americké zahraniční politiky. Asi nejzajímavější bylo poznat, jak roztříštěný je ten proces. Člověk slyší, že Spojené státy udělaly to a to, americká zahraniční politika vůči Egyptu byla taková a taková, ale když potom mluvíte s lidmi z různých státních úřadů nebo třeba ze CIA, zjistíte, jaká tam jsou pnutí často uvnitř vlády o to, co se bude dělat. V tomto pohledu to pro mě bylo velmi objevné.

Jak ovlivňuje váš názor na situaci na Blízkém východě váš židovský původ?

Velmi málo. Babička je Židovka, táta je technicky vzato Žid, nemyslím ale, že to je velký faktor, spíše zajímavá rodinná historie. Praprarodiče utíkali do Chile v třicátém osmém roce před nacisty. Necítím potřebu vracet se ke kořenům.

Jak se vám líbí česká blízkovýchodní politika?

Mám k ní velké výhrady ve vztahu k izraelsko-palestinskému konfliktu a bylo to jedním z důvodů, proč jsem začal přehodnocovat svůj záměr zvolit diplomatickou kariéru. Uvědomil jsem si, že bych často musel zastávat a reprezentovat politický názor, k němuž bych mohl mít velké výhrady, a nejsem si jist, jak bych se s tím uměl vypořádat.

Co vám vadí?

Pokud vím, tak při posledním hlasování na půdě Spojených národů byla Česká republika jediným státem Evropské unie, který hlasoval proti vstupu Palestinců do UNESCO. Česká politika je velmi přimknutá k izraelské, chybí kritické nazírání věci. Rozhodně nevolám po naprostém přehození výhybky a objetí Palestiny ve smyslu mezinárodním, politickém a diplomatickém. Je ovšem třeba říci Izraeli základní věci: Na Západním břehu je pořád okupace, výstavba židovských osad je nelegální, a pokud bude pokračovat, bude vás to stát něco z naší diplomatické podpory. Takové vyjádření jsem ale nikdy od českých diplomatů neslyšel.

Snažil jste se zkoumat, jak tento český postoj vznikal a jaké má kořeny?

Přiznám, že o tom tolik nevím. Informace nabírám zvenčí, hlavně z americké strany. Nicméně historický původ nějaké politické podpory je jedna věc, to však neznamená, že politika a podpora jsou neměnné na desítky let dopředu.

Je tam zdravá soutěž

Co vlastně může absolvent americké univerzity, byť méně známé, dělat po studiu?

Pokud chce v Americe člověk zůstat v nějakém akademickém nebo profesionálním prostředí, je žádoucí udělat si ještě magistra. Bakalářský titul není dostatečný. A potom je to podobné jako tady. Člověk se rozhodne, zda zůstane v akademickém prostředí a bude publikovat, případně sám učit, nebo jestli hodlá jít jinam do zahraničí. Zrovna politologie je mezinárodní a jsou skvělé možnosti zapojit se do mnoha zajímavých a solidních věcí. K tomu se váže, co se dá dělat v Česku. Spousta organizací se teď zaměřuje na střední či východní Evropu a absolventi, kteří studovali v zahraničí, jsou pro ně atraktivní kvůli znalosti jazyka i z jiných důvodů.

V Česku lidé se zkušeností ze zahraničních univerzit říkají, že čeští zaměstnavatelé mají z jejich vzdělání strach. Mají pocit, že je nedokážou zaplatit. Může v tom být i obava z konkurence. Sdílíte tuhle obavu?

Asi ne. Různé juniorské posty jsou mizerně placené a buď se s tím člověk smíří, nebo nesmíří. Není však řešením se sem vrátit a být roztrpčený. Co se týká konkurence, tomu úplně nerozumím. Myslím, že když se firma zalekne kvalitního zaměstnance, vypovídá to něco špatného o té firmě. Spousta Čechů z různých zahraničních nadací, se kterými jsem v kontaktu, jsou zajímaví lidé a spolu s nimi se naopak hrozně těším, co se tady bude dít, až se vrátíme, protože předpokládám, že většina se vrátí.

Západ a hlavně Evropa teď zažívají obrovskou nezaměstnanost mladých lidí, absolventů univerzit. Ani z toho nemáte obavu?

Ne, protože studuji něco, s čím jsem naprosto spokojen, co mi vyhovuje, co mě zajímá, co chci profesionálně dělat. Výběr správného oboru a pozitivní vztah k němu se potom projeví na kvalitě práce a výstupů.

RESPEKT 36/2013