Jana Hybášková: Volala jsem do ústředí, že chci pryč

Žádný český diplomat zatím podobně těžkou a zároveň prestižní práci nedělal. Jana Hybášková se před lety přihlásila do mimořádně náročného konkurzu na jedno z dvaadvaceti míst šéfů evropských misí ve světě, uspěla a zamířila možná na tu nejobtížnější – do Bagdádu. Umí výborně arabsky, má mezi iráckými politiky přátele. Přesto je realita mnohem tvrdší, než si na začátku představovala.

Když jste před třemi lety odjížděla na misi do Iráku, řekla jste v Respektu: „Honí se mi hlavou, jestli to všechno zvládnu.“ Takže: zvládáte?

Nevím, ale opravdu dělám, co můžu.

Jak se dá vlastně ve vašem případě takové zvládání měřit?

Když jsem v roce 2011 do Iráku přijela, tak tam o EU nikdo moc neslyšel. Přede mnou nebyl žádný evropský velvyslanec, úřad čítal tři lidi a byl umístěný v rámci britského velvyslanectví. Nebyla podepsána Smlouva o spolupráci a partnerství, což je v zásadě veliká obchodní dohoda o všech možných oblastech. Nebylo nic. Navíc v Iráku je strašně komplikovaná bezpečnostní situace, takže co zajistíte v Bejrútu za týden a v Káhiře za měsíc, to v Iráku trvá měsíců několik. Přitom jsem neměla žádný seznam úkolů. Musela jsem si je vymyslet, najít, vybrat priority, přehodnotit rozvojové programy, to vše při strašně omezených kapacitách. A když jsem si je našla, všechno se změnilo, protože Američané se ze dne na den vypařili jako pára nad hrncem. V tu chvíli začala ta pravá legrace, protože hlavním hybatelem byli najednou Evropané.

Co vám tam Američané nechali?

Nenechali tam nic.

Musely tam být nějaké rozpracované programy.

Ty nám ale nepředali.

Co zajistíte v Bejrútu za týden a v Káhiře za měsíc, to v Iráku trvá měsíců několik.

Co jste tedy začali dělat?

Nejklíčovějším problémem je v Iráku bezpečnost a nedostatek vlády zákona. Nikoli politická situace nebo sektářství. Můžete chtít zlepšovat školství, které je velmi důležité, dokud však nemáte aspoň základní fungující policejní a soudní systém, nedá se toho moc dělat. Takže oblast podpory irácké justice, policie, iráckého vězeňství a reforma spravedlnosti je z mého pohledu to nejdůležitější, co ta země potřebuje.

Američané tam tyhle věci neřešili?

Oni tam nedělali nic jiného, než že válčili, a když se jim začaly objevovat problémy, tak na ně položili poklop. A 31. prosince 2011 tu pokličku zvedli a odešli.

Přesto v Iráku vznikla naděje, že si justici a bezpečnost můžou dělat sami, jenže pak se začala prudce zhoršovat situace v Sýrii. Na irácké hranici se nahromadili uprchlíci a v červnu 2012 musel irácký parlament hlasovat, jestli ty uprchlíky, což byli sunnité, do země pustí, nebo ne. Všichni, i velmi liberální, západně orientovaní poslanci říkali, že to hlasování nechtějí, protože Irák je ještě příliš křehký a politická textura takovou zátěž nesnese. A také nesnesla. Od toho momentu se všechny dosažené dohody a politický pokrok uvnitř Iráku rozpadly. Situace se pak už jen zhoršovala.

Proč Iráčané po pádu Saddáma Husajna nezvládli položit aspoň základy fungujícího státu?

Nedostatečná americká vojenská přítomnost v roce 2005 způsobila strašnou eskalaci násilí. O Bagdádu se povídá, že v letech 2006–2007 po každé průtrži mračen přetékala kanalizace, protože byla plná mrtvých. Děla se hrozná zvěrstva. Potom americké velení zvýšilo počet svých vojáků, v letech 2008–2010 došlo ke zlepšení situace a k nějakým základům fungujícího státu. Pak ale Američané prosadili na druhý vládní termín premiéra Núrího Málikího. Tam někde začal i problém, který vidíme dnes, protože Málikí nestavěl Irák. Málikí stavěl šíitský stát.

V čem byl problém?

Sestavení Málikího koalice bylo příšerným krokem zpět v rámci křehkého a komplikovaného vývoje v té zemi. Všichni s ním zpočátku i spolupracovali, došlo k tzv. irbílským dohodám o rozdělení ropných příjmů, o spolupráci s Kurdy, o naplnění ústavy, o referendu o rozdělení diskutovaných teritorií. Málikí ale ani jeden z těch bodů nenaplnil. Ani ve vztahu ke Kurdům, ani ve vztahu k sunnitům. On prostě odmítal postupovat jakýmkoli směrem uceleného, jednotného Iráku. Nakonec to skončilo tím, že sunnité vyhlásili povstání.

Jak takové povstání vypadá?

Napřed desetitisíce mužů sedí podél silnice Bagdád–Ammán, postaví si tam stany, udělají shromáždění, kde si vykládají, natáčí se a posílají to do éteru. Měli několik požadavků, vláda jim však nevyhověla. Takže sunnitské povstání začalo v lednu 2013 nabývat na síle. My jsme se pokoušeli navázat s nimi nějakou komunikaci, podpořit je, respektive vyslechnout si jejich zákonné požadavky a tlumočit je irácké vládě, ale irácká vláda nás tam nepustila. Zorganizovala jsem výlet patnácti velvyslanců, a když jsme měli odjet, obdržela jsem telefonát vlády, že cesta není bezpečná. To mě zdvihlo ze židle, nicméně nikam jsme jet nemohli.

Pak nastaly další věci, a to masakr v Havídže, kde armáda postřílela padesát sunnitů. Poté následovalo povstání ve vězení Abú Ghrajb a Tadží, to už jsem pravidelně chodila a požadovala zprávu, vyšetření, vstup do márnice, chtěli jsme vidět lidi postřílené v Tadží, odkud kam vedou výstřely, a chtěli jsme vědět, kdo je zabil. To už jsme byli s Málikího vládou v dost tvrdé konfrontaci.

Proč Američané podle vás selhali? Nerozuměli situaci, podcenili ji, nebo udělali evidentní chyby? Ptám se kvůli tomu, nakolik jste se mohli poučit z jejich chyb…

V Iráku není nic černobílé, takže je těžké říct, že se události odehrály tak nebo tak. Myslím, že nejdůležitější obrat je „podcenění situace“, a to ve všech ohledech, i v tom vojenském. Irák je příliš velká země na to, abyste ji přešel za sedm týdnů s padesáti tisíci vojáky a mohl říct: „Dobyli jsme Irák.“ Určitě podcenili to, co i pro mě, ačkoli jsem třináctý rok na Blízkém východě, bylo obtížné pochopit. A sice že míra devastace Iráčanů je obrovská, horší než v Egyptě či Libyi. Tam není nic jako společenská empatie. Cílem je zabít, zabít, zabít v přímém přenosu. Všichni vraždí všechny, protože jim mnoho jiných řešení nezbývá. Američané podcenili míru rozpadu společnosti a míru neexistence jakékoli státní struktury. Pro ně jsou nepředstavitelné věci, že nemáte stát, soudržnost lidské společnosti.

Stát prostě nefungoval a uvedu příklad. Protisaddámovské sankce přišly do Iráku ve stejném čase, kdy do Československa a jeho státní správy byly zaváděny první počítače. Irák ale kvůli třináctiletým sankcím neprošel komputerizací. Na počítačích nemají státní rozpočet, ropný systém, nic. Všechno na všech ministerstvech se dělá jen papírově. Neumíte si představit tu míru devastace lidského kapitálu v situaci, kdy se kolem pracuje na počítačích. Ale ne že by nechtěli. Od roku 1981 dělají jen to, že utíkají do krytu. Prostě žijí v opravdové dlouhé válce. Tohle Američané podcenili. Dostali se do bezpečnostního vakua a nedařilo se jim stavět další struktury. Navíc měli pocit, že si to Iráčané musí vyřešit sami. My Češi však víme, že za jistých okolností to ty společnosti samy nezvládnou. A irácká společnost opravdu sama nemůže.

Proč si tedy máme myslet, že práce Evropské unie v Iráku nebo konkrétně vaše s velmi omezeným rozpočtem bude úspěšnější?

Já rozhodně dokážu s deseti lidmi mnohem víc než Američané se stovkou lidí. Máme dobré projekty a náš vliv například ve strukturách irácké policie je mnohem větší, než byl kdy americký.

Nová je míra krutosti

Jak je možné, že situace přerostla do dnešní podoby, kdy velkou část Iráku zabral takzvaný Islámský stát?

V situaci neustávajících represí hledaly sunnitské kmeny ochranu. To je to klíčové slovo současného Iráku – ochrana. Mezi arabskými sunnity v Iráku vznikla naprosto jasná poptávka po ochraně a spravedlnosti. A když se rozhlédnete kolem a vidíte nějaké bojovníky, kteří ochranu nabízejí, sáhnete po nich. Takže tento jev Islámského státu není náhodný.

Cílem není šíření ideologie, ale nafta. Islám je jen krycí pojem pro ropný emirát.

Jak vůbec vznikla tak rozsáhlá státní struktura, kterou Islámský stát postupně nabyl?

Koncem roku 2013 došlo v Sýrii k setkání několika lidí, z nichž jeden se jmenuje Bagdádí. Jeho identita není známa. Kolují nějaké jeho obrázky, podle mě ovšem nemusí být pravé. Ví se ale, že hned na prvním setkání, kdy ten spolek založil, s ním byli lidé ze súfistické školy nakšbandíja, které se nesprávně říká Baas. Důstojníci a generálové strany Baas byli především z Mosulu a oblastí kolem něj. Nejsou všichni Saddámovi lidé, někteří dokonce působili proti Saddámovi. Nicméně tato baasistická organizace nakšbandíjů je nejsilnější složkou jevu, jejž nazýváme Islámským státem. A třetí skupinou, která Islámský stát zakládala, jsou Čečenci.

Zpočátku se uchytili na severovýchodě Sýrie. Byl tam tehdy jasný úmysl obsadit Irák?

O to šlo – o vytvoření státu na území Iráku. V tom se liší od al-Káidy. Al-Káida je exteritoriální organizací a oni jsou teritoriální. A důvod, proč to chtěli založit? Jsem naprosto přesvědčena, že jim jde o ropný emirát, o naftu, byznys. Známé věci v tom obsažené, krutosti a tak dále jsou jen formou psychologického boje. Cílem je nafta.

Není ale nafta a peníze z ní jen prostředkem k šíření ideologie?

Jsem přesvědčena, že jde o peníze. Konzistentní ideologie je v jejich projevech minimum. Naopak se zdá, že islám je jen krycí pojem pro ropný emirát.

Vy jste měla na konci roku 2013 informaci, že tam něco nebezpečného vzniká?

Nemůžu říct zdroje, ze kterých ta informace pochází, ale měla. Věděli jsme, že dojde k ozbrojenému střetu mezi sunnitskou populací a šíitskými ozbrojenci. Reportovali jsme to horem dolem do Evropy. Mediálně to bylo vidět jako bitva o Fa
llúdžu, bitva o Ramádí a odliv uprchlíků z oblasti Anbáru. To byl leden 2013. Bylo nám známo, že se tato situace výrazně zhorší, takže jsem od února tlačila Kristalinu Georgievovou, eurokomisařku pro humanitární záležitosti, mimochodem vynikající, rozumnou ženu, dnes šéfku evropského rozpočtu, se kterou se výborně spolupracuje, k pomoci uprchlíkům. Přivezli jsme ji 15. března do Iráku a jezdili jsme s ní kolem Mosulu, po té palebné hranici, abychom se obě dověděly, co všechno padne. To už jsme věděli, že Mosul padne, že dojde k sunnitskému povstání, ale nevěděli jsme, že to bude Islámský stát. Věděli jsme, že hrozí milion uprchlíků z té oblasti.

Šlo vzniku Islámského státu předejít nějakou spojeneckou akcí?

Myslím si, že jsme mohli být daleko tvrdší. Američané mohli být tvrdší vůči Málikímu. Měl se víc přitlačit ke zdi, aby naplnil zákonné požadavky sunnitské populace. Ale nestalo se tak. Navíc kamkoli jsem se za ty tři roky dostala, nikdo nechtěl o Iráku nic slyšet. Ani v Bruselu, ani ve Washingtonu. Všude byla cítit unavenost a neochota se o tom bavit. Tíživým problémem byla Sýrie a syrští uprchlíci.

Hillary Clintonová prohlásila, že chyba vznikla kvůli Obamově neochotě zasáhnout v Sýrii. Tak se tam vytvořil prostor pro vznik Islámského státu. Souhlasíte?

Ty věci spolu bezpochyby souvisejí, dnes však rozhodně řešíme problém, který se zrodil v Iráku. V tuhle chvíli myslím hlavně na jednu věc: na to, že budete mít území rozpadlých států, kde bude zdroj nerostného bohatství, ať už ropy nebo něčeho jiného, bude tam segregovaná populace a nestabilní okolí. A to se může zopakovat v Africkém rohu, v Jemenu, v islámských teritoriích Afriky.

Hraje v růstu Islámského státu důležitou roli poměrně početná skupina mladých, často asi nezaměstnaných mužů arabsko-středoasijské populace, kteří jsou mobilní a odhodlaní zabíjet?

Ne. Ohromnou a zatím neviděnou roli hraje druhá čečenská válka a skutečně celý ten čečenský problém, kde se věci nechaly dojít k totální radikalizaci. Důsledkem byl vznik kavkazských islámských skupin. Právě proto upozorňuji, že celé to není až tak arabské, jak si myslíme. Pro mě je skutečně nikdy neuznaný Kavkazský emirát Dokua Umarova modelem pro to, co nyní vidíme.

Co je na Islámském státu nového, co jsme předtím neznali?

Nová je míra krutosti. A také zmíněná teritorialita. Pochopili, že musí mít území, stát, ministra financí, ropnou infrastrukturu, že musí mít platy, dovážet zeleninu do obchodu atd. Proto byli příslušníci Islámského státu občany Mosulu vítáni, protože tam najednou někdo uklidil ulice, dovezl zeleninu, vyplatil mzdy, což předtím irácká vláda nedělala.

Mluvila jste o klíčovém slovu „ochrana“. Představovali si ji ale sunnitští Arabové v Iráku takto? Vyhovuje jim kruté zřízení, jaké tam teď vzniká?

Je těžké na to odpovědět, musíte rozlišovat mezi sunnitskou a nesunnitskou populací. Tohle je sunnitský stát, který tvrdí, že všichni ostatní jsou heretici. Takže křesťané ani jezídové po něčem takovém nevolali, sunnitská populace ano.

Ale Kurdové jsou přece také sunnité.

To ano, jenže Kurdové jsou Kurdové. Tam platí pouze: Já jsem Kurd a tečka. Teprve potom jsou sunnité.

Takže dělicí čára není důsledně mezi sunnity a šíity.

Není. Jde o území východní Sýrie, kde nerostou olivy. Dále území západního Iráku a Jordánska. Je to skupina arabských sunnitských kmenů, jež válčily proti Osmanům, proti Britům, proti komukoli, kdo do té oblasti přišel. Vzepřely se svým způsobem Bašáru Asadovi a totálně také Málikímu. Tahle kmenová skupina je tam odjakživa a to, že jsme si my namalovali linky v písku jako státní hranice, je náš problém.

Mluvila jste o tom, že jedním z rysů Islámského státu je nová míra krutosti. To přece běžným sunnitským Arabům nemůže vyhovovat, nebo ano?

Dnes jim to nevyhovuje. Na začátku jim ten systém přinesl takovou jakousi státní funkčnost, po níž volali. My ale máme velmi zprostředkované zprávy zevnitř toho území.

A jak se tam žije?

Máme zprávy o těžkých deportacích polpotovského typu, oddělování mužů a žen, jejich sestěhovávání na jednu hromadu. Máme zprávy o masovém prodeji žen do otroctví.

Kdo je kupuje?

Celý Perský záliv, Asie i lidé v Iráku. Mezinárodní organizace se tyto ženy pokoušejí vykupovat zpátky. To dělají hlavně u jezídů. Islámský stát žije kromě šmeliny s naftou právě organizovaným zločinem: obchodem s lidmi, s orgány atd. Je to něco podobného jako Tálibán, pouze nejde o opium a heroin, ale o lidi.

Čím si vysvětlit poměrně vysoký stupeň sofistikovanosti, v jehož rámci Islámský stát bojuje?

Bylo to celé velice dlouho připravováno. Proto jde o velmi účinnou vojenskou strukturu. My je stále bereme jako teroristický stát, protože to o sobě publikují na internetu. Jenže oni mají techniku a plné baasistické vojenské velení.

Pokud obchodují s orgány, tak se tam musí do organizovaného zločinu zapojovat i například lékaři a další nevojenské skupiny.

Uvnitř toho státu je deset milionů lidí. Žijí sice jakoby v polpotovské diktatuře, jinak tam ale fungují základní služby, teče tam voda a dodává se elektřina. Z Mosulu, jenž byl obsazený Islámským státem, chodí lidé nakupovat do Kirkúku, který obsazený není. Nejde tedy o hermeticky uzavřenou oblast. Když jste křesťan, tak musíte uprchnout, jinak vás zabijí, vezmou dítě, znásilní ženu a prodají ji. Když však jste sunnita, tak se tam asi vrátíte, jako se vraceli lidé do hitlerovského Československa. I v dnešním Iráku lidé normálně žijí. V pátek večer v Karádě, což je hlavní čtvrť Bagdádu, nezaparkujete. Jsou tam rodiny s dětmi, jedí pizzu, kupují balonky. A dvacet kilometrů od Karády je bojiště.

Jak se dá tento kriminální Islámský stát zničit? Všichni znalci vědí, že pouhými leteckými útoky to nepůjde…

Řekla bych pouze větu, že bez použití přiměřené vojenské síly to nepůjde. Jako velvyslankyně k tomu ale nemůžu říct víc.

Jsem nejdéle ve službě

Jak život v Bagdádu ovlivňuje fakt, že na dohled je armáda Islámského státu, jež se chystá Bagdád dobýt?

Možná naivně si myslím, že o Bagdád nejde. Nejde o snahu vyvrátit irácký režim. Oni skutečně stavějí ropný stát. A v Bagdádu není žádná ropa, není tam žádná svatyně, jejíž zničení by jim přineslo nějaký psychologický efekt na webových stránkách, a je tam šest milionů lidí, které by museli šatit a živit. Jsem přesvědčena, že Bagdád se může ocitnout ve vážném nebezpečí až jako odplata. To znamená, když někdo vybombarduje Mosul, potom Pánbůh s námi.

Řada lidí ale tvrdí, že síla a motivace šíitských jednotek jsou takové, že Islámský stát nemůže Bagdád dobýt.

Myslím, že to není pravda. Uvnitř Bagdádu je stále hodně sunnitského elementu a irácké bezpečnostní síly už naprosto selhaly při útoku na Mosul.

Jak se tedy nyní v Bagdádu žije? Dá se poznat, že je na dohled nepřátelská armáda?

Ne. Bagdád je rozdělené město. V takzvané zelené zóně, kde sídlí ambasády, spousta vládních úřadů, parlament, hotel Rašíd a bydlí v ní většina vysokých iráckých představitelů, je absolutně sterilní prostředí pod vysokou ochranou. Mimo zelenou zónu plyne život, seč může, normálně. Iráčané prostě po třiceti letech usoudili, že zkusí žít. Všude ale něco vybuchuje, máme zase tisíc sedm set mrtvých za měsíc, což není málo. Útoky mezi sunnity a šíity a kdo ví kým ještě trvají. Každá oblast má svůj checkpoint, každý má své milice, což je daleko horší.

Za dobu tří a půl roku v Iráku jsem nikdy nesundala sedmnáct a půl kilogramu těžkou neprůstřelnou vestu.

Co tam znamená pojem milice?

Ochranné oddíly, což může být deset mužů s kudlami nebo tisíc lidí s kulomety. Má to různou dimenzi, ale je to to hlavní, co ničí život celé země. Oni stavějí checkpointy, oni dělají kontrolu území. Jiné právo a pořádek, než nastolují milice, neexistuje. Policie skutečně funguje jen v kurdských oblastech.

Jak se žije v Bagdádu vám?

Za mě nese odpovědnost britské ministerstvo zahraničních věcí, takže standardy bezpečnosti britského velvyslance jsou i mými standardy. Pokud někam jedu, zamíří tam napřed tým, který zjistí, jestli to místo je, či není bezpečné, vymyslí cestu – pokaždé jinou, jindy a jinak. A na místo mě doprovází osm mužů ochranky. Když vyjíždím mimo zelenou zónu, jede jedno auto přede mnou a jedno za mnou. A když kamkoli jdu, strážný musí jít přede mnou a za mnou. Navíc celou dobu tří a půl roku, které jsem v Iráku, jsem nikdy nesundala sedmnáct a půl kilogramu těžkou neprůstřelnou vestu. Máme mít i helmu, tu mám však raději vedle sebe na sedadle.

Kolik času během měsíce trávíte mimo velvyslanectví?

Mám čtyři až pět pohybů mimo zelenou zónu týdně. Délka je podle situace. Normálně bychom neměli být venku déle než devadesát minut. Když tam máte delegaci a potřebujete něco řešit, tak nám dovolí být venku déle.

Jak na vás tohle napětí působí?

Je velmi stresující být neustále ve střehu před možným útokem. Mívám stavy tělesné nevolnosti.

Hovoříte s iráckými politiky arabsky, nebo anglicky?

Arabsky, i když někteří z nich samozřejmě umějí anglicky. Mluvím arabsky lépe než anglicky, což mě docela šlechtí.

Jaká je to výhoda?

Mám v té zemi mnoho letitých kontaktů, přátel. Jsem tam nejdéle sloužící současný diplomat, jiní často rotují. Američané jsou tam osm měsíců a jdou domů. Já se rozhodla být v Iráku čtyři roky, abych mohla vybudovat nějaké vztahy. Takže jsem do značné míry privilegovaná osoba. Chodím do iráckých médií, podařilo se mi vystoupit v několika televizních show. Dvakrát za měsíc dělám setkání s arabským tiskem, kde mluvím arabsky. To jiní velvyslanci nemohou.

O čem hovoříte? Co je zajímá?

Je strašně zajímá, co vlastně Evropská unie v Iráku dělá. A děláme toho spoustu. Například velkou reformu školství v rámci UNICEF a UNESCO. Hlavně se ale zaměřujeme na právo a pořádek, jak jsem se už zmínila. Evropští experti působí v justici, irácké vězeňské službě, v policejních akademiích, mám program pro ženské policistky. Teď dostaneme peníze členských států EU na veliký projekt boje proti terorismu. Tak to teď vymýšlím a sháním experty.

Když to vezmeme obecněji: po deseti letech víme, že představa – svrhneme diktátora, uspořádáme volby a problém bude vyřešený – byla velmi naivní. Co tedy má dnes být cílem našeho snažení v Iráku?

Zdravá a pevná stabilizace té oblasti. A největším problémem je skutečně nedostatek vlády zákona. Svobodné volby musí být doprovázeny pocitem spravedlnosti. A bohužel si myslím, že to je největší problém Blízkého východu. Kaž-
dý si připadá utlačovaný a každý si myslí, že jeho podíl na spravedlnosti je menší než podíl lidí okolo něj, takže si jde spravedlnost vydobývat nezákonnou cestou. A z tohoto titulu jsou investice do justičních reforem, do stavu vlády a práva, do existence policejního systému a řady dalších nejdůležitější. Je dobře, že diktátoři zmizeli. Situace je teď hrozně rozbouraná a náprava po jejich vládě bude stát spoustu úsilí a peněz. Vše je ale otevřené.

Obnovuji si ruštinu

Před odjezdem na iráckou misi v roce 2011 jste říkala, že zastupovat Evropskou unii na Blízkém východě je pro vás snová práce. Je tedy skutečně taková, jakou jste si ji představovala?

Tím se vracíme k první otázce, co se povedlo a co ne. Začátky opravdu nebyly jednoduché. Potom přišlo bohužel velice dlouhé období Málikího vlády, kdy jsme se stále o něco snažili a ono se to nedařilo. Jako bychom šli hlavou proti zdi. Další krize přišla po útoku Islámského státu na Sindžár, kam je uchýlili jezídi. Na té hoře byly desetitisíce lidí a padesát stupňů tepla. Útoky pokračovaly a Islámský stát se blížil k Irbílu (kurdské hlavní město – pozn. red.). Telefonovala jsem všem, které jsem sehnala: do Washingtonu, do Evropy, Britům, aby létali a shazovali vodu. A nikdo nic. Brusel nemá leteckou kapacitu, World Food Program zase měl letadla v Jižním Súdánu. Volala jsem některým členským státům EU, jež měly letecké kapacity, odpověď však byla negativní. Ta absolutní bezmocnost trvala osmačtyřicet hodin. Další den jsem pak volala do ústředí v Bruselu a řekla jsem, že už v Bagdádu nechci být.

A co vám řekli?

Že jednají, ale nikdo nedělal nic. Ten večer si pak pětihvězdičkový generál sedl k Obamovi do auta a řekl mu, že je potřeba tam tu vodu začít házet. Američané potom začali létat humanitární lety a to byla základní změna situace. Nebýt amerického rozhodnutí, nevím, co by tehdy v té zemi bylo.

Tak je to snová práce, nebo není?

Pro mě je Evropa projektem nesmírného významu a moci pomáhat na jednom z nejtěžších míst mě naplňuje pocitem užitečnosti.

RESPEKT 42/2014