Jan Vladislav: Nemůžu zkáze jen přihlížet

Byl jste přítelem Jana Patočky. Co pro vás znamenal?

Vzpomínám na jeho pohřeb v roce 1977. To rozloučení na Břevnovském hřbitově, provázené řevem policejních motorek a kroužící helikoptéry, potvrdilo urbi et orbi, jak významného muže jsme tehdy pochovávali.

Osobně jsem v něm ztratil jednoho z těch přátel, které se mi poštěstilo poznat, když jsem se v poválečných letech snažil nesejít z cesty. Byli to lidé jako Jiří Weil, Nikolaj Terlecký, Bedřich Fučík, Jindřich Chalupecký, Jiří Kolář atd. Mluvili jsme obdobnou řečí, kladli jsme si podobné otázky po způsobu umělců, literátů. Jan Patočka dovedl mnohé z těch otázek klást a odpovídat na ně s nevšedním zaujetím a pochopením jako filozof.

Jak jste vnímal literaturu?

Vždy znovu jsem žasl, co všechno znal zpaměti například z poezie, česky, německy, francouzsky, a co z toho dokázal vyčíst. Pro člověka, který často pochyboval o smyslu té zvláštní činnosti, jíž je psaní, bylo zvlášť povzbudivé jeho vysoké mínění o literatuře jako o jedné z nejpůsobivějších možností, jak se vyslovit o člověku a světě, protože podle něho nejdůležitějšími ztvárňovateli mýtů jsou básníci.

Pro jistotu připomínám, že ve shodě s původním řeckým významem slova se zde mýtem míní básnická výpověď o vzniku, povaze a smyslu světa, člověka a společnosti.

Jak byste bez velkých slov vysvětlil osmnáctiletému Čechovi, kdo Patočka byl a čím může pro něj být dneska?

Dal bych mu přečíst pár řádků ze stati, kterou Jan Patočka publikoval roku 1934, to mu bylo sedmadvacet. V úvaze o pojmu dějin a dějepisu tehdy napsal: „Filozofie se dostává k bodu, kde nepostačí klást otázky a odpovídat, obojí s krajní energií, nýbrž kde se filozof nedostane dále, dokud se sám celý nezasadí o rozhodnutí.“ I když nebyla tak míněna, tato slova mladého filozofa se dají číst jako program, který pak jejich autor jako zralý muž trpělivým, ale rozhodným dotazováním, odpovídáním a osobním nasazením dokázal s krajní energií plnit.

Program tohoto druhu je s příslušnými obměnami platný pro každého z nás a ve všech oblastech života. Vyplývá z něho také, že naše zkoumání a zvažování minulosti je zároveň vždy chtěj nechtěj i uvažováním o přítomnosti a budoucnosti, pokud chceme rozhodovat odpovědně.

To je dodnes aktuální zejmé­na pro ty nejmladší, kteří už nepoznali na vlastní kůži dobu, kdy se u nás filozofové pohřbívali, jak o tom byla řeč, a kdy se jejich knížky, jako třeba Patočkovy Kacířské eseje, dostávaly k čtenářům jen v podobě pracných, špatně čitelných a trestně stíhaných strojopisů. I když to jistě nebylo to nejhorší, co se zde dělo celých čtyřicet let. Jestli se však o to nebudeme zajímat, jestli nebudeme chtít o tom vědět všechno, co se dá, nebudeme nakonec vědět, co to znamená být Čechem.

Být Čechem… Co byste řekl našim politikům, kteří se obávají, že by se česká identita mohla v Evropské unii rozplynout?

Mohl bych odpovědět otázkou, jestli to českou identitu nepostihlo už dávno v „táboře socialistických zemí“. Nebo bych se mohl zeptat, o kterou identitu vlastně jde – o identitu lidí, kteří byli po únoru 1948 sami nebo i s rodinami pro údajný či skutečný nesouhlas pronásledováni, odsuzováni, posíláni do lágrů, případně na smrt? Anebo o identitu těch, kdo to všechno organizovali, prováděli či aspoň masově podporovali manifestacemi a stohy petic vymáhajících nejvyšší tresty?

Mají politikové na mysli identitu těch, kteří byli roku 1968 pro pražské jaro a proti srpnovému vstupu bratrských vojsk? Anebo těch, kdo okupační vojska zvali a několik týdnů pražského jara pak trestali dvacetiletou normalizací? A tak dál: je podle nich ohrožena identita signatářů Charty 77 a jejích stoupenců, za které dnes po třiceti letech mluví kdekdo? Anebo identita těch, kdo měli Chartě 77 za zlé, že vyvolala zbytečný neklid, a proto byli nuceni svým podpisem protestovat proti něčemu, co ani nečetli?

Je v nebezpečí identita mladých lidí, kteří se od jara 1989 bouřlivě domáhali změn a práv? Anebo identita jejich vrstevníků na protější straně, v řadách policistů represivní moci, která neviděla, že už je v koncích? Opakuji: dokud se nedozvíme o tom, co bylo, všechno, co se dá, nebudeme vědět, zda něco takového jako česká identita vůbec existuje. Diskuse o tom, myslím, ani nezačala.

Jaký je po více než dvou desítkách let života ve Francii váš vztah k rodné zemi?

Co je to vlastně „rodná země“? Končina, kde se někdo náhodou narodí? Abstraktní vlast s jistou řečí, způsobem života, historií, krátce cosi, s čím se člověk seznamuje teprve během let v rodině, ve škole, ve svém širším okolí, ale o čem se všeobecně předpokládá, že to jednou provždy a jednoznačně určilo jeho myšlení, jednání a jazyk?

Není naším rodným krajem spíš konkrétní dům našeho raného dětství, dvůr a ulice našich prvních objevů okolního světa? Není naší „rodnou“ řečí mluva nebo i různé mluvy, které jsme tam slyšeli a postupně si je osvojovali, řeč rodičů, ale také sousedů, řeč ulice, vesnice či města, našich škol od první třídy až po univerzity, pokud jsme na ně chtěli a směli? Neformovala nás spíš místa, jimiž jsme přitom prošli, v nichž jsme se načas nebo natrvalo usadili, než pomyslná rodná země, kterou uvádíme ve svých dokladech? Nejsme doma především tam, kde jsme si domov našli, případně vytvořili?

Není domov a často i jazyk – nakonec spíš volba? Jak tomu bylo u vás?

Narodil jsem se na Slovensku českým rodičům. Prvních osm let života byl mým světem a domovem především rušný židovský dům s velikým krámem, rozlehlým dvorem a přístavkem, kde jsme bydleli v podnájmu u „tety Sidi“. Společný sporák v kuchyňce byl křídou rozdělen na dva díly: jeden košer pro bytnou, druhý tréflich, pro nás. V Hlohovci, maďarsky v Galgóczu, lidově po německu ve Fraštáku jsem s kamarády z naší ulice začal chodit do školy, postavené jako všechny tři moje slovenské školy teprve za republiky. Katechismu nás učili františkáni; v jejich klášteře u Váhu jsme pak šli k prvnímu přijímání, zatímco u nás na dvoře jsem na jaře s chutí chroupal macesy.

Podobně pestré prostředí bylo i v mém dalším domově na Staré Turé. Se slovenskými kluky jsem tam hrával po škole fotbal, pásal husy a kozy, s cikánskými kamarády podnikal výpravy do cizích zahrad – a všichni vespolek jsme chodili zvonit na věž katolického i evangelického kostela.

Takže jste byl už od dětství vpleten do několika kultur.

Bral jsem to jako samozřejmost. Můj třetí domov, ale taky první exil, když jsme se museli vystěhovat ze Slovenska, byla Polička na Vysočině. A pak po maturitě Praha, čtvrté a zcela nové prostředí, kde jsem si zprvu připadal jako vyhnanec, jeden z těch osamělých Nočních chodců, jak je tehdy maloval František Hudeček. Přesto se zakrátko stala na čtyřicet let mým nejdelším domovem se vším, co to slovo znamená – i když jsem si pražštinu nikdy nezamiloval.

Někdy ovšem člověk propadne novému domovu na první pohled jako lásce. Když jsem byl na jaře 1964 u příležitosti 400. výročí Michelangelovy smrti pozván do Itálie a když jsem v Benátkách poprvé stanul na jednom z těch bílých, vysoce klenutých můstků přes kanál, měl jsem pocit, jako bych přijel domů. Pochopil jsem, že člověk může mít domovů několik a tím nejdůležitějším nemusí být vždy jeho rodná země. Tak jako nemusí být jeho nejdůležitějším jazykem mateřština.

Co vlastně považujete za svou mateřštinu?

Mou první řečí nebyla ani tak čeština mých rodičů jako spíš slovenština mých kamarádů z ulice a ze školy, slovenština, která měla dost daleko ke spisovné řeči našich čítanek. Soustavně mluvit a hlavně psát česky jsem se naučil až v šestnácti letech v Poličce. Ale mými jazykovými domovy se brzy staly také němčina, francouzština a italština, i když je jistě neovládám tak, jak bych si přál. Nikdo neovládá žádný jazyk naprosto; nikdo nepíše mateřštinou svého dětství.

Ten vztek mě popadá i teď

Kdy jste se poprvé setkal s literaturou?

Už jako malý jsem četl kdeco včetně mravoučných knížek pro mládež jak katolického, tak protestantského ražení. Fascinovaly mne svými shodně černobílými hrdiny. Byla to poučná četba: zabránila mi později věřit pokrokovým hrdinům socialistického realismu. Podobali se jim totiž jako vejce vejci, i když spíše než vejce to byly vejduňky, prázdné skořápky natřené halabala trochu jinou barvou.

V sedmdesátých letech jste se velmi významně podílel na vydávání samizdatové literatury. Jak na tu práci vzpomínáte?

Byla to nezbytnost, ale co to všechno stálo práce, času, trpělivosti a odhodlání snášet policejní výhrůžky i postihy, to ví jen ten, kdo to dělal nebo kdo to zblízka viděl dělat někoho jiného, například Ludvíka Vaculíka. Proto jen stručně, a hlavně o tom, že počátek této ilegální literární aktivity nelze klást až do roku 1968 a že se na ní nepodíleli jenom nebo především bývalí komunisté, jak se o tom teď často hovoří. Česká inteligence byla rozštěpená už dávno před sovětskou okupací.

Od osmačtyřicátého?

Možná už od moskevských procesů v letech 1936–1938. Zjednodušeně řečeno, už tehdy se začaly rýsovat dva tábory: těch, kteří byli odhodláni politicky, umělecky myslet a pracovat po svém, podle svých schopností a vlastního svědomí, a na druhé straně těch, kdo byli ochotni podřizovat se požadavkům údajného vyššího zájmu. Ať už to bylo z pohodlnosti či z přesvědčení, ze zbabělosti nebo čirého oportunismu, vzdávali se tak osobního svědomí a odpovědnosti ve prospěch neosobního svědomí a odpovědnosti ideologie, dogmatu, strany. Ta je měla vést, řídit a chránit před každým chybným krokem, který by znamenal ztrátu nejen duchovních jistot, ale i hmotných výhod, spojených s jejich postojem a postavením.

Přijetím dogmatu musí ovšem člověk přijmout i jeho závazné myšlení, rituální jazyk, „odpovědné“ chování, „správné“ postoje a potlačení posledních stop i vnitřní svobody.

Moci se, jak známo, chopili lidé z druhého tábora. Proto brzy po únoru 1948 a po prvních cenzurních zásazích do kultury, umění, literatury, po likvidaci soukromých nakladatelství, zákazech, vyřazování, ničení knih začaly vznikat i první samizdaty: periodické almanachy a opisy jednotlivých knih.

Ty ale skoro nikdo nezná.

Také proto, že z bezpečnostních důvodů vycházely třeba jen v jediném exempláři, který koloval v omezeném kruhu zasvěcených přátel. Podobně jako později některé koncerty, ateliérové výstavy, bytová divadla, „Patočkovy“ univerzity atd. to však byl jeden z projevů duchovní rezistence, jež se spontánně rodila a postupně sílila jako odpověď na rostoucí represi. Za normalizace se počet autorů, kteří přišli o možnost oficiálně publikovat, výrazně rozrostl a publikační zákaz vedl u mnohých k tomu, že se začali zbavovat ohledů na cenzuru a nakonec i obav z postihu, pokud se odhodlali dát svou nevydanou a necenzurovanou knihu do oběhu. V jistém smyslu to byla i pojistka proti případné konfiskaci originálu za domovní prohlídky a proti jeho zkáze v labyrintu policejních archivů.

Ale hlavní smysl samizdatů byl přece jen jiný: šlo o čtenáře, o kontinuitu svobodné kultury, o utvrzování „solidarity otřesených“, o které mluvil Jan Patočka.

Vystavoval jste se nebezpečí, existenčním problémům. Nemíval jste strach?

Nejsem žádný hrdina, ale jsou věci, které bych vždycky udělal. Kdyby hořel dům a bylo tam dítě, asi bych se nerozmýšlel. A možná že bych to zkusil i kvůli nějaké knížce. Zkrátka nechci zkáze jen přihlížet. A to, co si říkalo reálný komunismus, bylo jednou z nejhorších vivisekcí, kterou si lidstvo usmyslelo. Víte, já jsem dost umíněný a často prudký. Když na to přijde, zmocňuje se mě v jistých situacích místo strachu spíš chladný vztek. A ten vztek mě často popadá i teď.

Vztek na co třeba?

Třeba na ty, kteří vyčítají kdekomu, že roku 1938 nešli do toho, že roku 1948 abdikovali, že roku 1968 nás Západ nechal ve štychu – a teď brojí proti radarové stanici, protože by se mohla stát důvodem pro případný útok. Útočník si přece nějaký důvod vždycky najde.

Sartre a kráva

Žil jste dlouho ve Francii. Proč Francouzi tak nemají rádi Američany?

Francie přišla o své koloniální impérium a tím i o status světové mocnosti. S tím se národ, který si tak zakládá na své „velikosti“, vyrovnává velice těžce. A právě tak těžké je zřejmě vyrovnat se s dluhem vděčnosti. Francouzi jako by nedokázali Američanům odpustit, že je dvakrát zachránili. V první, a především druhé světové válce.

To zní dost paradoxně.

Nezbytnost amerického zásahu do evropského dění potvrdila nejen slabost Starého světa, ale v případě Francie i osudné diplomatické, vojenské a mravní selhání země, která se pokládala za představitelku jeho kultury a civilizace. Když se roku 1944 Spojenci vylodili v Normandii, účastnilo se operace, pokud vím, víc Poláků a Čechů než Francouzů. To je jistě překvapivé, i když o statečnosti francouzských vojáků nepochybuji. Patřil k nim za první světové války jako legionář také můj otec. Nejsem si však jist, není-li ten francouzský antiamerikanismus do značné míry také věcí médií a politiků, kteří se k němu utíkají, aby lahodili domácímu šovinismu. Člověk z ulice si v americkém stylu, zboží a slovníku spíš libuje, jako u nás.

Vůči Sovětskému svazu, který byl za studené války světovou mocností, ale Francie podobné resentimenty neměla.

Francouze fascinovalo už carské Rusko, protože je neznali. Francouzští intelektuálové, a nejen levicoví, v tom za Sovětů pokračovali a měli o to větší ohlas, oč menší byl jejich skutečný vliv na domácí politiku. Spojené státy byly pro ně typickou zemí pravice, peněz, vykořisťování, tedy všeho záporného, co tyto pojmy znamenaly v jejich ideologii. Zato propagandě Sovětů, která svět kapitálu tvrdě odmítala a místo něho slibovala své světlé zítřky, uvěřili na slovo a dlouho neviděli nebo nechtěli vidět, jak se věci mají doopravdy.

Jejich velkou chybou nebyly jejich názory, jejich levicové zaměření, ale neschopnost, a hlavně neochota rozpoznat, že to, co se vydává za socialismus, je jen další forma holé diktatury.

Takže intelektuálové jsou obecně vzato vlastně dost nebezpeční?

Chci říct spíše, že trpívají prometheovskou mánií měnit svět, a to pokud možno hned, ze dne na den, přestože jej znají spíš abstraktně, prostřednictvím slov, knih, škol, případně manifestací doma a oficiálních návštěv v cizině. Dokládá to i jejich sklon a chuť vyslovovat se ke všem možným věcem, ačkoli o nich stěží mohou vědět něco podstatného. Tak třeba filozof J.-P. Sartre se roku 1954 v pětidílné reportáži o své návštěvě SSSR rozepsal i o dojivosti krav. Zavedli ho do kolchozu a pochlubili se mu dojnicí, která dávala rekordní litry mléka. „Takovou u vás nemáte!“ Sartre, který byl zřejmě v chlévě poprvé, jen žasl a v té reportáži Francii varoval, že nedá-li si pozor, Sovětský svaz ji za deset let hospodářsky předstihne.

Spočívá tedy odpovědnost intelektuála v tom, že nemluví o něčem, co nezná?

Nejde jen o intelektuály, platí to obecně, například i pro politika. Jenže toho, když na to přijde, už voliči podruhé (teoreticky) zvolit nemusí, kdežto intelektuál jako by byl do své role delegován neodvolatelně.

RESPEKT 12/2007