Nedovedu si to představit

Jak jste se dostala k tomu, že jste začala pomáhat Židům?

Na začátku války, to mi bylo šestnáct, jsem se učila dámskou krejčovou. V dílně jsem se seznámila s mladou Židovkou, začali jsme se přátelit, chodila jsem do rodiny. Tam se scházeli zajímaví mladí lidé, hrála se muzika, debatovalo. Byla těžká doba a někteří z nich se obávali chodit třeba do čistírny, kam měli zákaz. Tak jsem začala dělat takovéto všední služby. Dnes to nevypadá nijak hrdinsky, ale bylo to únavné, protože kamarádů v nouzi bylo hodně, a taky velmi nebezpečné, protože styk se Židy byl zakázaný. Nebezpečné bylo třeba i jen jít do židovského bytu, nikdy jste nevěděli, jestli vás soused neudá…

Když pak začaly transporty, úkoly přibývaly. Pomáhala jsem shánět potraviny. Pak se skupina devíti kamarádů rozhodla, že nenastoupí do transportu, a my „árijci“ jsme se seskupili kolem nich. V Čechách nebylo snadné se ukrývat, a tak se musel zvolit jiný způsob: pomohli jsme jim sehnat dokumenty, změnit identitu, takzvaně se arizovat.

Jak bylo těžké dokumenty sehnat?

Některé skupiny měly přístup k čistým blanketům, ale my ne. Tak jsme kradli občanky a vyzmizíkovali nebo upravili jméno. Nebylo to lehké. Takový člověk se musel někde nově přihlásit, kde si ověřovali jeho původní totožnost. To znamenalo, že jsme museli být dohodnuti s úředníkem z předchozího bydliště. „Arizace“ těch devíti lidí se podařila na konci roku 1942, do té doby byli…