Vzhůru do Kosmosu

Co tady stojíte? Jak by to vypadalo, kdyby tady všichni stáli. Takhle by to nešlo. Sekuriťák měl neústupnou, hranatou lebku a kino Kosmos hlídal jako milicionář. Kino Kosmos je památka z dob nejtužšího socialismu a je to tu pořád jaksi ve vzduchu. Zároveň tady taky probíhají opulentní firemní večírky a super akcičky pro kapitalistickou smetánku.
Sekuriťák vypadal nějak takto.

Jistě, takto ne. Tak vypadá Erich Honnecker. Ale něco společného měli. Fotografie pochází z interiéru kina Kosmos. Konkrétně z premiéry filmu Der Sieg, neboť právě zde bylo premiérové kino NDR s kapacitou 1001 osob. Navrženo bylo v roce 1962, takže už to není stalinistická architektura jako všude kolem, k čemuž se ještě dostaneme. Naopak, má v sobě již lehkost 60. let, nezůstává pozadu za stavbami, které se v té době stavěly v západním Berlíně a v mnohém připomíná československý „brusel“ (tedy stavby a interiéry inspirované Světovou výstavou v Bruselu). Tak třeba mozaikovými obklady na zdech.

Také další prvky jsou autentické. Vypadají jako by se jich celá léta nikdo ani nedotknul. Rozhodně ne prachovkou. Také nekompromisní paní šatnářka jako by tu stála za pultem již celých 48 roků. Vybavení baru bude zřejmě novější, ovšem má také něco do sebe. Již dlouho jsem neviděla tak koženkovou koženku a tak velmi umakartový umakart.

Právě tento zakonzervovaný socialismus tolik přitahuje Němce, stižené chronickou nostalgií. Zároveň je ovšem budova do velké míry modernizovaná a připravená pro jakýkoliv účel. Konají se tady skutečně roztodivné akce. Třeba partajní den sociálních demokratů SPD, prezentace Applu či natáčení klipu kapely Tokio Hotel. Anebo veletrh takzvané „alternativní módy“, což obnášelo stánky značek jako třeba Zombíci, Zakopaná kočka nebo nějak tak, úplně přesně si to nepamatuji. Bylo to rozhodně to nejlepší pro vyznavače nekrofilie a masochismu, čínského punku a gotického rocku. Podivné, stejně jako je a vždy bylo podivné kino Kosmos.

Kontrastů má Berlín dost a právě proto ho máme všichni tak rádi. Ale tady v kině Kosmos a jeho okolí člověka přece jen občas zamrazí. Protože socialismus se tady často bere jen jako žertovná archiválie. Trochu se zapomnělo, že to byla totalita.

Zapomnělo se to mnohem víc, než v Česku. Reiner Eppelman, jedna z důležitých postav opozice NDR, to na své vzpomínkové přednášce minulý týden vysvětloval levičáctvím západních Němců. Protože západní Němci měli sympatie k levici, všichni jsou nyní smířlivější také k socialistické minulosti. Rozdíl je v tom, že my jsme žádné „západní Čechy“ neměli, a tak se naše zkušenost ničím „nenaředila.“ Tak nějak to snad myslel Reiner Eppelman.

Přitom zrovna když člověk vyjde před kino Kosmos, nemůže totalitu prostě přehlédnout, neboť uvidí nejhonosnější socialistický bulvár Evropy.

Kino stojí na třídě Karl Marx Allee, která je ryzí ukázkou stalinistické architektury. Postavena byla v letech 52–56 jako Stalinova třída. Lemují ji obytné domy, tehdy ovšem stavěné jako paláce pro pracující. Zdobené jsou antickými sloupy a reliéfy, schodiště mají z mramoru a podlahy z parket a jejich totalitní nabubřelost je nezměrná.

A samozřejmě, že se to dnes bere jako dobrá legrace a stylové bydlení: všichni architekti chtějí dneska bydlet tady, řekl mi jeden architekt, který tu bydlí.

Celkově je tady v okolí zvláštní směs designových obchodů a snobských architektů a DDR reliktů. V socrealistických budovách, kterým se tady přezdívá cukrářská architektura (zuckerbäckerstil), sídlí také několik dobových cukrářství. Paní na obrázku se zde vyskytuje již třicet let a byla jednou z nemnoha soukromých podnikatelek v socialistickém Berlíně. Ale i jí jde z těch proměn hlava kolem: starousedlíci se odstěhovávají a místo toho k ní přicházejí zvědavci s foťákem, jako třeba já. To, v čem ona žije a na co se celý život dívá, jim najednou připadá nesmírně kuriózní.

Okolní domy to přitom připomínají dost jasně.