Vzdělávání po covidu: Učitelé by neměli zabouchnout dveře před rodiči

Stál u úspěšných reforem ve Skotsku, Walesu nebo Kanadě, má hluboké znalosti vzdělávacích systémů po celém světě včetně českého. Andy Hargreaves, původem britský expert na vzdělávání žijící dlouhodobě v severní Americe, vnáší do debaty o dopadech covidu na vzdělávání trochu optimismu: děti zameškaný čas doženou, vztah učitelů a rodičů se může dál zlepšovat, protože rodiče viděli, jak obtížné je učit, a všichni jsme si kolektivně uvědomili, jak klíčovou roli škola u dětí i teenagerů hraje. Aby ale tahle covidová lekce skutečně měla pozitivní dopad, je třeba splnit několik podmínek – věnovat ještě větší pozornost znevýhodněným dětem a u všech dětí bez rozdílu sledovat kromě výkonů ve škole také jejich celkové mentální a fyzické prospívání a pohodu. „Když je dítě nešťastné, hladové, úzkostné, šikanované, když se doma pořádně nevyspí, tak se toho příliš nenaučí,“ říká Hargreaves.

Řekl jste, že covid představuje největší krizi pro vzdělávání za posledních sto let, ale že existuje světlo na konci tunelu. Co představuje tu naději? Že krizi zvládneme tak, jako jsme zvládli ty ostatní?

Až bude po všem, tak si lidé oddechnou. Oddechnou si, protože děti budou zpět ve škole a budou tam v bezpečí. Ale to hlavní světlo na konci tunelu bude, co jsme se během této krize naučili a ještě naučíme. Pokud to tedy budeme ochotni vidět. A to, co se naučíme, může přinést dlouhodobé, možná trvalé změny.

Co jsme se během krize naučili?

Řadu důležitých věcí. Třeba že krize nedopadla na všechny rovnoměrně. Některé děti neměly doma rodiče, aby na ně dohlíželi. Další děti neměly technické vybavení nebo internetové připojení. Nejchudší rodiny nebo dělnické rodiny měly velké problémy, stejně jako lidé patřící k menšinám. Měli bychom se zaměřit právě na tyto marginalizované části společnosti, mnohem víc jim pomáhat a podporovat je. Nyní jsou tyto rozdíly mnohem viditelnější, ten problém je skutečně zřejmý všem. A platí to i o Česku. V mezinárodních srovnáních žáků a studentů, jako jsou třeba testy PISA, se daří českým dětem ze vzdělaných rodin, ale mnohem hůře dětem z chudších rodin nebo etnických minorit.

A co dál jsme zjistili?

Ve většině zemí se lidé rychle zorientovali, i když s tou či onou činnosti neměli žádné zkušenosti. Učitelé, kteří vůbec poprvé učili on-line a pokoušeli se vůbec poprvé navázat vztah se svými žáky a studenty v digitálním prostředí. Učitelé, kteří se obávali, jak udrží kontakt s žáky, kteří neměli přístup k on-line vyučování. Co v takových situacích dělali? Sdíleli zkušenosti, navzájem si pomáhali, inspirovali se. Během pandemie vidíme mnohem víc spolupráce mezi učiteli. Slyšel jsem, že čeští učitelé příliš nespolupracují – možná ze zvyku nebo proto, že nemají čas nebo podporu, jsou zaměstnáni jinými činnostmi. Ale právě se učí, že spolupráce přináší mnohé výhody a prospěch. Tady vidím ohromný potenciál do budoucna. Já se specializuji na změnu ve vzdělávání a jedno z pevně zakořeněných přesvědčení říká, že změna se děje pomalu. Lidé potřebují čas, aby změně porozuměli, aby ji přijali. Během pandemie jsme se naučili, že změna může přijít velmi rychle. Což není vždy ku prospěchu věci, ale často je. Lidé jsou pohotoví a hbití.

Předpokládám, že se dostalo i na „váš“ termín wellbeing.

Ano, věc, kterou jsme během krize zjistili, je důležitost takzvaného wellbeing ve vzdělávání (tedy duševní a fyzické pohody, celkové kvality života – pozn. red.). UNICEF sestavil žebříček osmatřiceti zemí podle toho, jak se v nich daří patnáctiletým dětem - Česko je na dvaadvacátém místě, což je lepší než Británie, kde jsem se narodil, i Kanada, kde žiji, nebo USA, kde jsem taky pracoval. Takže to není tak špatné, ale když se na druhou stranu podíváme na data OECD, tak v Česku je situace horší než průměr, třeba co se týče šikany ve školách. V posledních letech stále více rozumíme tomu, jak je ve vzdělávání důležité sledovat u dětí právě tyto ukazatele, jsou stejně důležité jako výkony a znalosti. A během koronakrize jsme zjistili, že možná ještě důležitější. Pokud chcete, aby se děti úspěšně vzdělávaly, musí být nejen naživu, ale musí se cítit bezpečně, musí cítit, že se jim ve škole daří a musí celkově prospívat. Doufám, že Česko i další země budou nyní otázce wellbeingu věnovat větší pozornost.

Myslíte si tedy, že i ve vzdělávání krize akceleruje změnu, která by jinak trvala mnohem déle?

Není to nevyhnutelné, ale je to pravděpodobné.

Na čem to bude záležet?

Politické vedení je první z nich. Další věc, co jsme během pandemie jasně viděli, byla skutečnost, že nejlépe zareagovaly na první i druhou vlnu země, kde stojí v čele lidé rozhodující se na základě vědy spíše než na základě ideologie. Země, kde politici a vlády spolupracují se zdravotnickými experty, se vzdělávacími experty, s učitelskými odbory nebo jinými organizacemi. A také šlo o země, které je vládnutí transparentní a vlády komunikují s občany - včetně situací, kdy přiznají chybu. A když ji udělají, omluví se a jde se dál. S podobným typem vlády je pravděpodobné, že změna přijde rychleji a že bude směřovat více doleva než doprava. V tom smyslu, že bude potřeba podporovat prospěch všech, ale zejména těch nejzranitelnějších. A myslím, že všichni budou také na změnu připraveni, stejně jako na ni byli připraveni po konci druhé světové války nebo po pádu Berlínské zdi. Budou připraveni a motivováni věci změnit a zlepšit. Je to velká příležitost pro vstřícné vlády a obyvatelstvo, které volá po změně.

Myslíte, že učitelé získali důležité spojence v rodičích, kteří na vlastní kůži okusili, jak obtížné je učit jejich děti? A že jedna ze změn, které pandemie přinese, je tedy vyšší prestiž učitelského povolání a větší veřejná podpora učitelů a učitelek?

V mnoha částech světa se před pandemií mluvilo o tom, jestli vůbec potřebujeme fyzické školy. Debatu do značné míry ovlivňovaly velké technologické firmy, ale i některé vlády. Máme přece technologie, s jejich pomocí je můžeme učit kdekoliv a kdykoliv. Já vůbec nejsem proti technologiím, vedu centrum, kde je velmi využíváme. Ale během pandemie jsme se dověděli, že fyzické školy zkrátka potřebujeme - a v nich učitele. Děti musí do školy jednoduše proto, že rodiče musí do práce. Za druhé školy potřebujeme, aby děti mohly být se svými kamarády. To není jen proto, aby byly šťastné, má to význam v jejich vývoji. Třeba teenageři, což je mimochodem skupina nejvíce během pandemie ohrožena psychickými problémy, ve škole rozvíjejí svoji identitu, zjišťují tam, kdo vlastně jsou, jak fungují v komunitě, jak vidí sebe coby dospělé členy společnosti.

A ano, jak říkáte – rodiče pochopili, jak těžké je dohlížet na dvě tři děti, které se snaží něco naučit, a hodně rodičů začalo přemýšlet také nad tím, kolik že to učitelé vlastně vydělávají. Já jsem kvalifikací učitel a dvakrát týdně pomáhám svojí ženě, což je bývalá ředitelka školy, a učíme naše tři vnuky. Jednomu je osm let a dvojčatům pět let. I pro nás jako profesí učitelé to je v on-line prostředí nesmírně těžká práce. Veřejnost si dřív myslela, že učit je snadné, protože si to pamatují z dětství. Když jste dítě, tak proces učení vnímáte z druhé strany lavice, vidíte učitele, jak učí, ale už je nevidíte, jak se připravují a všechny ostatní aspekty učení. Dnes tento dětský pohled nahrazuje pohled dospělý, pohled ovlivněný osobní zkušeností. A tento okamžik by měli učitelé zužitkovat. A vím, že se v Česku mluví o zvýšení finančního ohodnocení, ale společně s ním by mělo jít zvýšení prestiže: udělat z učitelské profese hodnotnou a naplňující kariéru, kterou budou lidi chtít dělat, když vystudují univerzitu. Nejen právo nebo byznys.

Takže odpovědnost je i na učitelích a jejich organizacích, aby to dokázali využít?

Zřejmě poprvé v historii řada rodičů sleduje učitele, jak se učí jejich děti a budou mít silné názory, jak to má, či nemá správně vypadat. Učitelé a školy by si měli nicméně dát pozor, aby si po konci pandemie neřekli, že vše je zpět v normálním režimu s třídními schůzkami jednou za čas; že už nepotřebují, aby na ně rodiče dohlíželi. Musejí přemýšlet nad tím, jak s rodiči dále zlepšovat vztah. Jsou různé cesty, jak toho dosáhnout. Třeba právě pomocí technologií, kde je možností nepočítaně – můžete třeba vyfotit něco, co dítě ten den vyrobilo a poslat to rodičům. Obsah vzdělávání nebo jeho část může být on-line, rodiče se mohou účastnit debaty o jeho podobě. Skutečnost, že rodiče dnes mají v dobrém i špatném smyslu slova větší znalost a povědomí o tom, jak učení jejich dětí vypadá, zkrátka musíme věnovat pozornost. Je třeba znovu nezabouchnout dveře, pustit rodiče dovnitř.

A získali učitelé a učitelky také spojence v dětech? I z českých výzkumů vyplývá, že dětem nechybějí jen kamarádi, které ve škole mají, ale škola jako taková.

V písní Big Yellow Taxi Joni Mitchell se zpívá, že nevíme, co máme, dokud o to nepřijdeme. Brali jsme školy jako samozřejmost, jako místo, kam zkrátka všichni chodíme. Až když jsme o ně přišli, v ten moment jsme si uvědomili, že pro děti je učitel dalším dospělým, s nímž má dítě kromě dospělých ze své rodiny vztah.

A který v ideálním případě dítě povzbuzuje, ovlivňuje, pomáhá mu růst.

Přesně tak – a najednou jsme si všimli, že tohle chybí. Ale jde také o to, co se děje po škole, třeba že se děti potkávají a hrají si venku. Nedávno zemřel spisovatel a pedagog Ken Robinson, jehož TedTalk je s bezmála sedmdesáti miliony zhlédnutí asi nejsledovanější vůbec. Než zemřel, tak jsem pro něj připravoval webinář a požádal jsem svoje vnuky, aby mi nakreslili, co jim nejvíc chybí, když teď nemůžou chodit do školy. Můj osmiletý vnuk nakreslil, jak se svým kamarádem vyhrabávají na školní zahradě žížaly ze země. To všechno je v životě dítěte velmi důležité: hra, vztahy s ostatními děti, jiní dospělí než rodiče, kteří se o ně starají a zajímají. Tohle jsme si uvědomili a je to jeden z velmi zajímavých důsledků krize.

Když si toto všechno uvědomíme, měly - a mají - i při zpřísňování opatření školy zůstat otevřené? V řadě zemí se o tom vede bouřlivá debata. Nejste epidemiolog, ale co si o tom myslíte?

Tři věci. Jednak je dobré hledat rovnováhu mezi hodnocením fyzického zdraví na jedné straně a mentálním na straně druhé. Toto hodnocení se mění v čase. Protože jak se prohlubují naše znalosti viru, zjišťujeme, že velmi malé děti virus příliš nešíří, když jsou respektována nějaká opatření. U starších dětí je pravděpodobnost vyšší – čím více se fyzické tělo stává dospělým, tím větší je riziko předávání viru mezi jiné lidi. Když jsme toho ještě tolik nevěděli, většina zemí včetně asijských zkrátka zavřela úplně všechno včetně škol. Nyní se některé státy pokoušejí hledat jiné cesty, aby se děti mohly do škol vrátit bezpečně. A možností, jak to udělat, je řada. Zejména severské země jsou velmi dobré v přenosu učení ven, není to nutně hra, ale skutečně vyučování, na severu to mají jako tradici. V Norsku se říká, že nic jako špatné počasí neexistuje, je jen špatné oblečení. A je klíčové, aby to byl návrat do prostředí, kde se myslí na mentální zdraví. V kanadské provincii Québec se děti vrátily zpět do škol mezi prvními, ale zároveň se řeklo, že se budou soustředit jen na jazyk a literaturu a matematiku. Takže žádná výtvarná nebo hudební výchova, žádný tělocvik. To je jako jít do armády! Takže velmi záleží na tom, jak škola konkrétně vypadá a funguje. V Ontariu naopak mají rodiče na výběr, přičemž 70 procent dětí je zpět ve školách. Zbylých třicet včetně mých vnuků je dál doma.

V některých zemích nechali školy otevřené kvůli dopadům na znevýhodněné děti. Jde tato úvaha správným směrem?

Myslím, že čím chudší rodina, tím více stresu učení doma představuje: na vině mohou být nevyhovující bytové podmínky, mnoho lidí v malém prostoru, omezený nebo žádný přístup k technologiím, nemožnost si někde hrát, ekonomická nestabilita rodičů, otázka výživy. Jinými slovy – čím chudší dítě, tím víc by ho škola měla sledovat a podporovat, zejména když zůstane zcela zavřená.

Panují obavy, že děti, které už před pandemií byly znevýhodněny, budou dál zaostávat a že už to nikdy nedoženou, což bude mít vážné dopady jak na jejich život, tak na společnost. Sdílíte tyto obavy?

Nesdílím. Myslím, že děti a mladí lidé jsou obecně velmi odolní a nezlomní. Máme v Kanadě řadu mladých uprchlíků, kteří opakovaně prožili velmi těžký stres, který může mít nesmírně závažné následky, ale když na to školy a společnost správně reagují, je možné je velmi dobře integrovat a umožnit jim zdravý a naplňující dospělý život. Se správnou podporou mohou být děti mimořádné odolné. Je taky dobré mít na paměti, že zkušenosti dětí v pandemii se velmi liší. A opravdu bychom neměli mluvit o celé jedné „generaci C“, která vyrůstá v izolaci, osaměle, bez přátel. Určitě se nyní  musíme více soustředit na děti, které neměly možnost se učit doma a potřebují toho hodně dohnat. Ale nemyslím si, že se to musí udělat během měsíce nebo tří, nebo i roku. A mám dojem, že během tohoto procesu zjistíme, že se bez nějakých znalostí zkrátka obejdeme - je pravdu nutné, aby každý věděl dopodrobna o stoleté válce? Hodně lidí nad tím přemýšlí a já to také radím vládám, kde funguji jako poradce: věnujete se rozvoji dovedností a duševních schopností, které jsou důležité, nebojte se kvůli tomu vynechat některé znalosti, které nejsou úplně potřeba. Je dobré vědět něco, není potřeba vědět úplně všechno. Asi by nebylo dobré děti zahltit příliš mnoha zkouškami a testy, posuzováním a inspekcemi. Myslím, že čeští inspektoři by měli trochu povolit v tradičních inspekcích a spíše přemýšlet, jak školy podpořit jinak. Takže shrnuto: nemyslím si, že nás dalších dvacet nebo třicet let čekají strašlivé následky, pokud se tomu budeme věnovat okamžitě po návratu děti do škol a budeme pracovat s odolností, kterou mají.

V Česku se hodně debatuje o inkluzi ve vzdělávání. Teď to vypadá, že po pandemii bude potřeba ještě více než dřív – když zvláštní potřeby budou mít i děti, které je dříve nevyžadovaly.

Naprostý souhlas. Zrovna spolupracuji s regionální vládou v Novém Skotsku v Kanadě, kde žije necelý milion lidí a kde pomáhám zavádět novou inkluzivní politiku. Mám v tomto směru tři poznámky. Žijeme ve světě, kde skutečně přibývá zvláštních potřeb a jsme si toho stále více vědomi. V minulosti jsme si o některých dětech mysleli, že se „jen“ neumějí chovat, dnes rozumíme tomu, že s učením nebo chováním mají potíže. Rozumíme tomu, že děti uprchlíků mají řadu traumatických zážitků. Máme větší znalosti o tom, jak se s takovými potřebami vyrovnat, jak na něj reagovat. V Kanadě už inkluzi nechápeme jako pomoc dítěti s identifikovaným hendikepem. Inkluze znamená snahu, aby byly zapojeny děti nějak jiné, ať už jde o rasu, jazyk, původ , LGBT rodinu. Je také dobré, aby děti viděly samy sebe a svůj život ve škole jako přijímaný. Když třeba dítě vyrůstá s LGBT rodiči, aby vidělo, že tyto rodiny jsou nahlíženy stejně jako jiné. Když dítě mluví jiným jazykem, mělo by mít přístup k materiálům v původním jazyce stejně jako v druhém jazyce. Takže definujeme inkluzi mnohem šířeji než jen jako „zvláštní potřeby“. A v tom prostředí a s odpovídající podporou prospívá většina dětí – i když ne všechny – lépe. Inkluze zároveň znamená i maximální podporu učitelům: nejde jim prostě dát do třídy děti se zvláštními potřebami a nechat je v tom.

Co pro to děláte?

Používáme princip „universal design“ známý z architektury. Místo toho, abych navrhnul budovu a teprve pak vymýšlel, jak by mohla být přístupná i lidem s tělesným hendikepem, starým lidem nebo rodičům s kočárky, řeším tyto otázky už během navrhování budovy. Tak dnes v Kanadě promýšlíme obsah vzdělávání. Už když ho sestavujeme, řešíme otázku, jak to udělat, aby z něj profitovalo maximum dětí. Zároveň si myslím, že je dobré nebýt ideologický, co se týče umístění dětí - a zcela odmítat speciální třídy nebo školy nebo zcela odmítat možnost, že by dítě mohlo být mimo „normální“ třídu. Kdykoliv je to však možné, měli bychom děti nechat společně v jednom prostoru a s vícero učiteli. Proto je tak důležitá spolupráce.

Myslíte, že podpora inkluze by se nyní mohla zvýšit právě proto, že budou potřebovat pomoc i děti, jejichž rodiče si možná nikdy nepředstavovali?

Určitě o ní bude větší povědomí a znalost. Jsou ale dva typy povědomí. Někteří rodiče si nyní velmi ostře uvědomili, že expertízu a technologii, která pomáhá dětem se zvláštními potřebami, mají právě ve školách. Může to být i velmi jednoduchá technologie: třeba pro děti s dyslexií převádí text do zvuků, takže nemusejí číst, ale mohou si text poslechnout. Neznamená, že něco nevědí jen proto, že mají potíže se čtením. Mám takového vnuka. Takže některé tyto děti zjevně lépe prospívají ve škole než doma – a jejich rodiče to vidí.

A na straně druhé?

Máme děti, kterým se daří lépe doma: děti s poruchou pozornosti, děti hyperaktivní, pro které je obtížné sedět hodinu či déle v lavici. Doma se prostě mohou zavrtět na židli, projít se bez toho, aniž by rušily spolužáky a učitele. A samozřejmě děti, které jsou často šikanované, se také cítí lépe doma. To samozřejmě není důvod, abychom všechny tyto děti nechali doma, ale je to důvod, abychom jim věnovali více pozornosti, až se vrátí zpět, abychom přemýšleli, jak jim vyjít vstříc. Obě tyto zkušenosti ale znova vedou k tomu, jak důležitá škola je a jak klíčové je neustále ji zlepšovat.

Mluvili jsme několikrát o „wellbeing“. Je výmluvné, že nemáme český výraz pro tento pojem a stále používáme termín anglický. Proč je to důležité a jakou roli hraje ve vzdělávání?

Termín byl vynalezen Světovou zdravotnickou organizací v roce 1947. Tedy po druhé světové válce, což byla globální krize - a také po ní byla celosvětově věnována pozornost pojmu wellbeing jako klíčové součásti zdraví. Ve Spojených státech nicméně tento výraz nepoužívají, místo toho mluví o sociálním a emocionálním učení, ale to zcela nezachycuje, o co jde. Wellbeing má čtyři rozměry. Fyzický, tedy tělesné zdraví, kondici, váhu, cvičení. Dále emocionální rozměr, tedy zda se cítíte šťastná, naplněná, prosperující, netrpíte úzkostí či zlostí příliš často. Třetí je spirituální rozměr, což není totéž, co náboženství, ale spíše to, jestli se cítíte ve spojení s něčím vyšším. Může to být třeba i příroda. A konečně čtvrtý rozměr je kognitivní, který má souvislost právě s poruchami učení.

A kdy se o něm začalo víc mluvit v poslední době?

Zhruba do roku 2014 byla většina vzdělávacích systému na světě trochu posedlá otázkou výkonu  za cenu všeho ostatního. Jezdil jsem ze země do země a jeden ministr za druhým mi říkal, že chtějí mít lepší výsledky v testech PISA. Jednu z nejbláznivějších situací jsem zažil ve Walesu, kde jsem pro OECD hodnotil tamní vzdělávací systém. Když jsem se zeptal na jejich vizi, tak mi řekli, že jsou aktuálně na osmatřicátém místě v PISA testech a chtějí být v první dvacítce během tří let. Když jsem se zeptal proč, tak mi odpověděli, že pak na tom budou lépe než Angličané.  Pak jsme začali zkoumat data ze skupiny zemí, většina z nich byla z jihovýchodní Asie, kde mají skvělé výkony, ale nízkou úroveň wellbeing. Jsou země, kde to mají naopak, třeba na Islandu - a i tam se snaží to změnit. Ale v Asii je tlak na výkon a soutěživost obrovský, stejně tak v Británii, což byla jediná neasijská země ve zkoumané skupině. V některých zemí to mělo dokonce negativní dopad na wellbeing - někde mají velmi vysokou sebevražednost mladých lidí, trpí úzkostmi a depresemi, protože se nedokážou dostat na úzkou skupinu elitních univerzit. O wellbeingu se začalo více mluvit také v souvislosti s migrační krizí, protože jsme zjistili, jak dramaticky mohou traumatizující zážitky dětí uprchlíků ovlivnit jejich schopnost se vzdělávat. A roli samozřejmě hraje také internet, který přináší digitální úzkost, která dopadá zejména na dívky, které více řeší filtry a ideál krásy na Instagramu. Nebo digitální šikanu.

A tohle všechny byly důvody, proč se o wellbeing víc mluví.

Mix posedlosti výkonem, mezinárodní migrační krize a negativních dopadů technologií přitáhl pozornost k otázce wellbeing. V mnoha zemích je to nyní jedna z top priorit vzdělávacího systému. Když je dítě nešťastné, hladové, úzkostné, šikanované, když se pořádně nevyspí, tak se toho příliš nenaučí. Takže aspoň musíme zajistit, aby se děti cítily ve škole bezpečně, aby měly možnost se tam najíst. To jsou základní potřeby, ale k tomu ale ještě musíme přičíst další vrstvu: aby cítily radost z učení, aby byly motivované, aby přišly na to, kdo jsou a kam směřují. Nejrůznější studie ze světa ukazují, že zhruba třetina mladých lidí má pocit, že život nemá smysl. To je strašně vysoké číslo a je třeba s tím něco dělat.