Vary6: Za rozdělenou společnost může i vrstva lidí, kterým se daří

Jedním z favorizovaných snímků hlavní soutěže karlovarského filmového festivalu, jejíž vítězové budou známi v sobotu večer, je dokumentární film Láska pod kapotou. Snímek slovenského autora Mira Remo je intenzivním portrétem nebývalé vášně pro auta, touhy prát se se životem i obrovské frustrace, marnosti a mizérie skutečné i domnělé. Padesátník a bývalý horník Jaroslav Vávra volný čas věnuje autokrosu. Je přesvědčen, že neměl štěstí, líp už bylo a líp už nikdy nebude“ - a patří k nemalé skupině Čechů, již podle politologa Jana Charváta „prohráli ekonomickou transformaci“ a hledají ztracenou důstojnost nebo naději. Finále koprodukčního česko-slovenského snímku, o němž režisér mluví jako o „terapii šokem“, se snímek dotýká aktuálního tématu rozdělené společnosti. „V devadesátých letech lidé doufali, že budou žít nějaký sen a mít se lépe, ale nemají,“ říká 38letý režisér střídavě žijící v Bratislavě a v Praze. „Devadesátky jsou pro ně zmařený sen. A překvapuje mě, jak velká skupina lidí se zmařenými sny je.“

 Dokument vznikal tři roky, respektive, tři roky jste točil a scházel se s panem Jaroslavem, jeho partnerkou Jitkou a jeho matkou na severní Moravě. Není to nadstandardně dlouho?

Není. Pokud chcete člověka pochopit, kde žije, jak žije, s čím se potýká, nemáte jinou možnost. Jde o to navázat nějaké kamarádství, bez něj se takový film natočit nedá. Respektive, nedá se natočit, pokud mám věřit tomu, co točím. Nedokáži si představit, že bych to natočil za rok. Silný vztah je vstupenka do intimního světa postavy.

 Proč jste chtěl být kamarád zrovna s Jaroslavem Vávrou?

Dlouho a hodně jsem se pohyboval v popkultuře, mezi celebritami - a trochu už jsme toho světa s mým scenáristou Juro Šlaukou měli plné zuby. U něj doma ve sklepě, kde jsme probírali, co budeme točit, nás napadlo udělat něco „normálního“. Vzpomněl jsem si, jak jsem v dětství hrával hru Destruction Derby, a napadlo nás najít někoho z prostředí demoličních závodů aut, kdo nejenže jezdí jako o život v aréně, ale zároveň i svůj život jede jako závod. Který to má rozervané jak na dráze, tak v soukromí. Jako metafora životního zápasu nám posloužila právě destrukce aut v aréně, kde také přežil ten nejsilnější. Na slovenských autokrosových arénách a amatérských drahách jsme pak začali hledat a poměrně rychle nám jeden majitel dal kontakt na Jaroslava, který přesně vyhovoval naší představě. V hospodě na severní Moravě jsme se pak potkali s ním a jeho partnerkou a za patnáct minut jsme se dohodli. Trvalo tři dny ho najít. Někdy má člověk štěstí.

Čím vás tak oslovil, že jste věnoval tři roky života a film?

Mě fascinuje vášeň. Někdo, kdo cokoliv bere totálně vážně. Tomu to pak uvěřím a jsem i schopný mu hodně odpustit. Vášeň byla u Jaroslava maximální. Navíc byl obrovsky přesvědčivý a autentický. Většinou je potřeba pár natáčecích dní, aby bylo jasné, jestli je člověk schopný fungovat i před kamerou a jak se s ním natáčí. Tady jsem si byl jistý hned.

A je natolik přesvědčivý, že film místy působí až jako hraný. Jak jste ho  režíroval?

Když jsme stříhali, hodně lidí se mě ptalo, jestli nekecá, jestli tu svoji frustraci jen nehraje. V životě jsem neviděl nikoho, kdy by takhle autenticky kecal. Dokáže bezprostředně interpretovat svoje emoce. Nic není nahrané. Jen jsem se ho snažil víc a víc dostávat do situací, které jsem považoval za důležité. Zpočátku to bylo otevřené, ale jak se z toho začal vyvíjet příběh jeho rodiny i jeho politický příběh, vyplňoval jsem různé tematické mezery. Vyvolával jsem věci, které si v sobě v ten moment nesl – jako třeba soud s dcerou – a které stejně doma intenzivně probírali. Jen jsem daný rozhovor inicioval.

Vaše motivace coby dokumentaristy je jasná, chtěl jste atraktivní postavu a silné téma. Ale proč se do toho chtělo jemu?

Kdysi jsem točil krátký film ve vězení v Ilavě, nejtěžším na Slovensku. A tam jsem si kladl stejnou otázku: proč se do toho těm vězňům chce jít. Podle mě je odpověď stejná. Pokud už vám nikdo nenaslouchá a najednou vám někdo podá pomyslnou ruku a přistupuje k vám od začátku, aniž by vás soudil nebo zkoumal vaši minulost, tak tu ruku přijmete. Vytvoří se jiný vztah, na jiném základě. Podle mě chtěl ještě ukázat, že nepatří do starého železa. Ok, hodně věcí zpackal, hodně se mu toho nepovedlo, ale chtěl ukázat, že ještě není odepsaný.

Jste součástí kulturních velkoměstských elit. Pan Jaroslav patří k úplně jiné socio-ekonomické vrstvě, takzvaně chudého venkova. Dokumenty ze sociální periferie jsou citlivý terén, kde se dá snadno uklouznout do hledání exotů a největších podivínů. Jak tohle riziko řešíte?

Mám exoty rád. V podstatě o ničem jiném filmy netočím. Slovo exot ale nevnímám kriticky. Hlavně nechci z lidí dělat blbce. Nevnímám fakt, že točím o exotovi, jako překážku dobrého filmu. V takové kategorizaci nevidím smysl.

Aspirujete však na obecnější výpověď o společnosti a exot už z definice není obecný.

Není obecný, ale má obecné problémy. A jeho problémy považuji za důležitější než jeho exotický obal. Když vstupujete do projektu, zvažujete i to, jak se s tou postavou dá pracovat. Musíte si vybrat někoho, o kom se dá točit. Znám plno podobně frustrovaných lidí, ale nenašel bych u nich tu metaforu, která mě baví. Způsob, jak to téma uchopit.

Nepřehlušuje exotika téma samo?

Může, ale v popkultuře je atraktivní téma nutné, abyste vůbec mohla upozornit na něco důležitého. Abyste přiměla publikum se o to zajímat. Je to vzájemný obchod dvou světů, proto chodím do atraktivních oáz, je mi v nich dobře. Umím se v nich filmařsky pohybovat. Film je do velké míry zábava. Není to jen sociologická sonda s pravidly montáže a  budováním paralelních světů v rámci uměleckých pravidel. Pokud člověk chce mluvit o něčem smutném, měl by diváky předtím rozesmát. Aby trochu začali pochybovat o tom, co si myslí.

V jednu chvíli pan Jaroslav nadává Pražákům, takže v podstatě vám. Nebyly tam mezi vámi bariéry?

Pamatuji si 90. léta. Moji rodiče podnikali, prodávali po burzách  magnetofonové kazety,  pak měli novinové stánky - nedařilo se jim a někdy jsme neměli co jíst. Takže se dokážu vcítit i do ekonomicky slabších skupin lidí. Jinak jsem to bral s humorem. Když vidím, jak se ve městech nahání HDP, jak všichni makají a zapomínají na to důležité v životě, pak s ním nemohu v mnohém nesouhlasit. Městský život není nějaké nebe. Řada jeho postřehů ohledně „našeho nebe“ pronesená z jeho okraje, který vnímáme jako „peklo“, mi přišla trefných.

O rozdělené společnosti se mluví neustále. Je skutečně rozdělená, nebo je to klišé?

Nemyslím si, že je to klišé. Ve městech to není až tak cítit, ale na vesnicích je to vyhrocené.

A co jsou podle vás ty dělící čáry?

Nenaplněné sny. Pokud vám dává život facku za fackou – ať už vaší, nebo ne tolik vaší vinou – důležitý je pocit, který z toho máte. A pokud to trvá dlouho, tak se nůžky mezi úspěšnými a neúspěšnými lidmi otevírají víc a víc. Jen se to podle mě zhoršuje.

Váš hrdina je frustrovaný, že nemá peníze. Kolem toho se točí hodně věcí. Takže rozdělení společnosti plyne hlavně z toho, že někdo peníze má, a někdo ne?

V podstatě ano. Dnes podle mě potřebujete peníze, abyste byl šťastný. Peníze hodně řeší. Když Jaroslav v jednu chvíli fotí Jitku, nevybízí ji, aby „udělala sýr“ - ale aby se smála, jako kdyby měla peníze.

Vy sám jste šťastný člověk?

Já mám výhodu, že jsem nedostal tolik facek. Že mě spíš hladili. Rodiče se pro nás se sestrou do velké míry obětovali. Dali nám první poslední. A i když neuspěli, tak se u nás doma na systém nenadávalo. Všude kolem se s tím ale setkávám a chtěl jsem vědět, co k tomu lidi vede. Připomíná mi to moji babičku, která volila v 90. letech Vladimíra Mečiara a nedokázal jsem pochopit proč. Byla možná podobně frustrovaná ze stavu společnosti, možná to taky souviselo s penězi.

V Lásce pod kapotou je plno emocí. Možná dvě nejsilnější jsou pocit marnosti a zlost. Obojí vnímají hrdinové jako důsledek systému, který na ně zapomněl. Není ale možné, že jsou to oni, kdo generují svůj nespokojený svět. Že by byli nespokojení vždycky?

Momentálně to tak je, jejich frustrace prosakuje do všeho. Ale když byl Jaroslav horníkem v 80. letech, jeho postavení bylo vysoké, byl úderník první třídy, což mu vyhovovalo a viděl se v tom. A pak dostal první velkou životní facku, když se na povrchu odehrával převrat a on tam někde ve tmě kopal první ligu. Při hledání nových možností následně ostře narazil a rozhodně nebyl sám. Vznikla frustrovaná generace. A z frustrace nikdy nic dobrého nevzešlo. V tom pro mě je odkaz filmu – existuje tu část společnosti, která se po takových zážitcích navrstvených s dalšími problémy cítí podvedená. A že existuje vrstva takhle frustrovaných lidí, je podle mě i dluh té části společnosti, které se daří. Je to podobné jako s bezdomovci. Žijeme v relativním blahobytu,ale na stanici metra v Praze uvidíte sto lidí, kteří nemají co jíst. Dá se na to koukat různě a hledat různá vysvětlení, ale hledal bych chybu i na straně těch, kterým se daří.

Spíš jsem přemýšlela, do jaké míry je ona zloba důsledkem jejich osobního nastavení a do jaké změny systému, který jim nepřál.

Souhlasím, že sám systém nestačí. Je možné, že pokud je osobní život mizerný, snadno se frustrace hromadí i jinde. Množí se a pak se v tom ztrácíte. Už je toho moc. Ale další věc je, jak s tím nakládá část politického spektra, která tyhle lidi hledá, oslovuje je a buduje si na nich politickou kariéru. To už je inteligence, která eskaluje problém. Nechci nicméně, aby se to redukovalo jen na politiku.

Stačí natočit pěkný film o rozdělené společnosti? Jen to téma pojmenovat, ale už nejít dál? Neuvažovat třeba o možných řešeních?

Důležité je rozpoutat diskusi na tohle téma. Jeden film to nevyřeší. Kdybych do toho filmu vkládal své vlastní závěry, uškodil bych mu.

„Rozpoutání debaty“ je ale hodně vágní. Že se o tom baví dva lidé na festivalu nebo pár cinefilů, nic moc nezmění.

Cítím obrovský tlak toho tématu. Považuji za důležité jej ukázat, ale netuším, jak tu situaci řešit. Velké téma je vlastně ta neřešitelnost.

Pan Jaroslav byl se svou partnerkou Jitkou na červeném koberci ve Varech. Dorazili na premiéru autokrosovou károu, v kombinézách. Pro propagaci filmu to bylo výborné, pro festival atraktivní. Co to vlastně znamená pro ně?

Strašně moc. Ve světě frustrace a proher je to pro ně takový malý zázrak.

Zlepší to jejich situaci?

Když žijete ve světě, který vám nic nepřináší, tak se vám zaryje hluboko do paměti, když vám tleská tisíc lidí ve velkém sále. Jsem přesvědčen, že je to jeden z jejich největších životních zážitků.

Považujete tedy to, že jste o nich natočil film, za jisté splácení dluhu jedné části společnosti druhé?

Vystoupil jsem z bratislavské bubliny a vešel do prostoru, který je v kontrastu s tím mým. A bylo to pro mě podnětné. Dostal jsem se k Jaroslavovi a Jitce blíž a jsem ochotný s nimi komunikovat, naslouchat jim i přesto, že s jejich politickými názory nesouhlasím. Skutečně si myslím, že je chyba druhé části společnosti, že tu takoví lidé jsou. Cítím to tak - ale možná jsem naivní, hodný nebo úplný debil.