TOP 13 rozhovorů Respektu roku 2023: Shore, Koudelka, Kutcher, Holland

S Walterem Isaacsonem, který měl exkluzivní přístup do světa nejbohatšího člověka světa a napsal o něm knihu

"Elon Musk mění náš svět mnohem víc než jakákoli jiná soukromá osoba. Dokázal oživit cestování do vesmíru, nastartoval výrobu elektrických aut a ujal se klíčové otázky bezpečnosti umělé inteligence. Je ale úplně jiný než já. Mně velmi záleží na tom, aby lidé kolem mě byli spokojeni, aby se mnou nebojovali. Což znamená, že jsem nebyl moc dobrý manažer, třeba na CNN. Musk je někdo, komu záleží na lidstvu, záleží mu na tom, co vnímá jako svoje poslání, ale dokáže být velmi drsný k jednotlivým lidem, protože je pro něj důležitější výsledek mise než to, aby s každým vyšel."

S polskou režisérkou Agnieszkou Holland o filmu Hranice a chvíli, kdy se „slušní kluci v uniformách mění v sadisty“

"Vůbec to nechci srovnávat s holokaustem. Ale jde o mechanismus. Heleďte, já o holokaustu natočila tři filmy, je to součást mé rodinné historie. Intimně to znám. Takže obrazy, jak policie někoho veze kamsi na náklaďáku, jak se slušní kluci v uniformách mění v sadisty, jak se za vesnicemi plíží lidé s vystrašenýma očima, samozřejmě něco rozezní," odpovídá režisérka na otázku, zda je pro ni ve snímku o běžencích na polské hranici podstaná historická paralela s druhou světovou válkou.

S členem Maďarského helsinského výboru Andrásem Lédererem o chmotreapii i o tom, jaké to je být terčem Viktora Orbána

"Mohl jsem jít pryč. Všichni by to pochopili a v životě se dá dělat leccos. Asi kvůli rodině. Většina mojí rodiny zemřela při holokaustu, mimochodem jedna polovina byla z Čech, z Vodňan. Přežil jen dědeček, byl náhodou na začátku války v Istanbulu a tam potkal mou babičku, která byla z Kišiněva. Nebyli přímo špioni, ale oba pracovali pro spojenecké rozvědky, dědeček pro Brity, babička pro Sověty. Táhl je dopředu silný vnitřní pocit pro spravedlnost a nápravu věcí. Dědeček dostal nabídku britského občanství, samozřejmě ho odmítl. Vrátili se do Maďarska, do toho krásného nového světa. Nebyli ale komunisté a on šel samozřejmě sedět. Klasický východoevropský příběh," říká Léderer na dotaz, co ho drželo u práce.

S americkou historičkou Marci Shore o inspiraci Mocí bezmocných, lásce k dětem a roli zvířat v ukrajinské válce

"Vždycky mě zajímaly přesně ty chvíle, ve kterých kdyby se stalo něco jinak, změnilo by to výsledek. Historie je plná takových momentů, některé jsou velmi očividné, jiné skryté. Kdyby se v dubnu 1917 cokoli stalo Leninovi a jeho vlak do Petrohradu nedojel, dost možná by nedošlo k bolševické revoluci a celé 20. století, jak ho známe, by se nestalo. Kdyby loni Zelenskyj 25. února neodmítl americkou nabídku evakuace, nevyšel na ulici a nenahrál selfie video „prezident tut“, žili bychom dnes v jiném světě. Byl to historický moment a okamžik, který nám velmi živě ukázal, jak rozhodnutí jednoho člověka ovlivní svět. Pokud by byl Trump stále prezidentem, nemyslím si, že by Ukrajina dostávala jakoukoli pomoc. Ani si moc nedokážu představit, jak jiný by byl svět, kdyby útok na Kapitol dopadl nějak jinak nebo kdyby prezidentské volby v roce 2020 dopadly jinak. A to se mohlo stát. Americké volby často rozhoduje malá skupinka lidí v několika státech a život je často takový, že rozhodnou maličkosti. Není předurčeno, jak velké události dopadnou."  

S Ivanem Trojanem o proměně Dejvického divadla, životním předělu a technologiích nahrazujících herce

"Je mi tolik, kolik mi je, a jsem v divadle opravdu pětadvacet let. A asi sám sobě musím přiznat, že jsem unavený a že si říkám, jestli ještě mám divadlu co dát. Abych už se třeba pomalinku nezačal stávat spíše konzervativní brzdou. Vycházím také z toho, jak se v posledních letech cítím. Myslím, že bych potřeboval nějakým způsobem zvolnit a vlastně víc myslet na sebe. Na druhou stranu, když potom docházelo k oněm zásadním debatám o vývoji a o tom, jestli to má smysl, tak jsem vždycky dospěl k názoru, že smysl existence tohohle divadla, v tomhle složení a obsahu cítím pořád docela silně. Asi nejvíc se to projeví nebo ukáže na představeních, kdy cítím, že souznění s diváky, to společné sdílení, je velmi intenzivní, upřímné a pravdivé. To mě vždycky potom od těchto úhybných manévrů odradí. Pořád ještě se mi to překlopí do toho, že chci toho být součástí. Zároveň je možná ve mně někde ten sportovec, že bych to bral i jako svého druhu útěk. Nebo jak to říct, aby to nevyznělo nabubřele? Se vší pokorou si uvědomuju, že asi pořád jsem ještě pro divadlo nějak důležitý. Mám ještě režisérské plány a zase spíše směřuji k autorským věcem. Ale ten čas… Čím dál víc si uvědomuju, že toho času, kdy jsem ještě při síle, už možná nemám tolik. A vlastně čím dál tím víc rozumím kroku Mirka Krobota, že se rozhodl odejít z divadla a realizovat si své sny a plány. Asi si i myslel, že to, co nám měl dát, už nám všechno dal. Tak to jsou věci, nad kterými přemýšlím. "

S manželi Anne Applebaum a Radosławem Sikorským o hledání domova v neklidných časech, šancích polské demokracie a inspiraci Ukrajinou

AA: Studovala jsem na univerzitě ruštinu a v osmdesátých letech strávila léto v Leningradu. Nedávno mi došlo, že jsme jedna z posledních generací Američanů, kteří mohli studovat v Sovětském svazu a zažít ho tak na vlastní kůži. Otevřelo mi to tehdy oči, být v úplně jiné kultuře, která se dívala na svět jinak. Od té doby si to pro sebe pořád snažím vysvětlit, víceméně každá kniha, kterou jsem napsala, se nějakým způsobem snaží odpovědět na ty stejné otázky: Co je to diktatura a proč ji lidé podporují?

RS: Pro mě bylo obdobně silnou zkušeností několik měsíců, které jsem jako válečný zpravodaj strávil s afghánskými mudžahedíny bojujícími proti ruským okupantům. Chránili mě a spojoval nás stejný cíl, zároveň ale měli naprosto jiné hodnoty a přístup k faktům. Bylo to, jako by mě někdo vysadil do středověké společnosti, předtím než se Afghánistán modernizoval, mezi lidi žijící v kmenové společnosti řídící se zásadami Koránu.

S předsedou senátního ústavně-právního výboru Tomášem Goláněm o nespokojenosti s návrhy Hradu a všemocném prezidentově panelu

"Otázka je, kdo se bude tím zabývat tak do hloubky jako já. Prezident se vzdal svých pravomocí, prezident o ústavních soudcích nerozhoduje. Kandidáti, kteří projdou panelem, se nemusí dostat až k němu. To je případ paní doktorky Schejbalové z České advokátní komory, která prošla panelem a k prezidentovi se nedostala. Takže to není tak, že nevěřím prezidentovi, nevěřím lidem kolem něj. Pan prezident by měl tyto věci dělat osobně a sám. A když vidím, jakým způsobem to probíhá mimo jeho úplnou kontrolu, a že se k němu nedostaly ani moje snahy sdělit mu, v čem spočívají moje výtky, tak tuhle obavu mám," odpovídá senátor za ODS na otázku, zda věří Petru Pavlovi, že bude dostatečně schopný posoudit, kdo má na ÚS být, i kdyby mu Josef Baxa jako předseda navrhoval nějaká jména.

S expertem na osobní bezpečnost Jakubem Otipkou o pouličním násilí, iluzích sebeobrany a modelce, kterou nešlo přeprat

"Popíšu vám zkušenost, která mě posunula k tomu, jak uvažuju dnes. V rámci školení bezpečnosti pracujeme taky s manažery nebo s modelkami, které cestují po světě. Na konci každého semináře probíhá simulace reálného napadení, nasadíme si ochranný oblek a zkoušíme, co se může stát na ulici a jak se oběť zvládne bránit. Jde o to dostat se trochu z komfortní zóny, zažít, jak fungujeme pod stresem. Pracoval jsem s jednou drobnou modelkou, která vyrůstala v zahraničí. Mám zkušenost, že když v té závěrečné simulaci přitlačím, vydrží oběť tak dvě tři kola, než kapituluje. S touhle ženou jsem jich odehrál asi patnáct a neměl jsem žádnou šanci. Byla v ní neskutečná vůle přežít a byla ochotná udělat pro to naprosto cokoli. Když jsem ji chytil za tělo, mlátila mě rukama, když jsem jí znehybnil ruce, začala do mě bušit hlavou, když zalehnul, tak kousala a škrábala… V jednu chvíli mi dokonce nacpala prst do zadku. Pouštěl jsem k tomu heavy metal, zapnul stroboskop nebo z ní strhával cvičné oblečení, ale ji to vůbec nevyvádělo z míry. Reagovala úplně jinak než většina populace."

S ředitelem kontrarozvědky Michalem Koudelkou o čínských tajných službách, boji s ruskou propagandou, jedné neviditelné hrozbě a o tom, co zhoršilo jeho vztahy s Milošem Zemanem

"Číňané jsou u nás aktivní v různých oblastech a to velmi intenzivně. Snaží se prosazovat svůj politický vliv, své politické zájmy, ty jsou poplatné tomu, co chce komunistická strana a co se zásadně rozchází s naším pojetím svobody. Čína je aktivní a schopná, je to důležitý hráč na poli diplomatickém, ekonomickém a vojenském. Nabízí velmi zajímavé ekonomické příležitosti a zisky a chce za to vlastně jediné, akceptovat čínský pohled na svět, zavřít oči před porušováním lidských práv a rezignovat na vlastní bezpečnost. Provádí také špionáž v technické, vědecko-technické a akademické sféře. Je ale třeba také vidět, že tady došlo k několika důležitým zlomům. Nejdříve tehdejší pražský primátor Zdeněk Hřib v lednu 2020 zrušil smlouvu o spolupráci s Pekingem a podepsal ji místo toho s tchajwanskou Tchaj-pejí. Následně předseda Senátu Miloš Vystrčil na Tchaj-wan odcestoval, v době, kdy to nebylo běžné. Díky tomu Číňané pochopili, že si v České republice nemůžou dělat, co chtějí."

S německým autorem knižních bestsellerů a předloh seriálového hitu Babylon Berlín o dědovi v ruském zajetí a nefungující berlínské zdi

"Žádná jednoduchá odpověď na tuhle otázku neexistuje. Moje psaní je pokus přiblížit dobu z pohledu současníků a znovu ji procítit. Je i reakcí na názory řady lidí, kteří říkají: Kdybych tehdy žil, bojoval bych proti tomu, byl bych v odboji. To je pohled z dnešní perspektivy. Když je člověk uprostřed dění, jedná jinak. Chtěl jsem popsat, jak různé charaktery a různé typy odvahy reagují na zlom epochy. Myslím si totiž, že by se plno těch, kdo dnes mají plnou pusu odvahy, na věcech podílelo nebo minimálně plynulo s hlavním proudem. Je to otázka důležitá i z dnešního pohledu. I dnes je potřeba odvaha nebo kuráž nemlčet. Nebýt zticha, když se děje něco nesprávného," říká spisovatel na otázku: Vaše knihy o kriminálním komisaři Gereonu Rathovi jsou zasazeny do „zlatých dvacátých“, do výmarské republiky, která vznikla jako pokus o demokratický stát po roce 1918 a skončila nástupem Adolfa Hitlera k moci v roce 1933. Do Výmaru se prý vracíte, abyste zkusil přijít na to, jak se mohlo v německých dějinách stát, co se stalo. Jste po devíti knihách blíž nějaké odpovědi?

S čerstvě pětaosmdesátiletým Josefem Koudelkou o objevu jeho dosud neznámých fotografií, roku, během nějž málem umřel, o přípravě nových knížek a odvolání plánu zlikvidovat část díla, která mu nepřišla podstatná

"Jako každý, kdo dneska ještě tiskne na papír, tak ne moc dobře. Ale co je zajímavé, pořád se do ní hlásí spousta dobrých fotografů. I když si dobře uvědomují, jaký je průšvih živit se dnes novinařinou. Podívejte se na Ukrajinu, kolik je tam fotografů. V Magnu jsem vždycky říkal: Magnum vzniklo, a cokoli vzniklo, jednou taky zanikne. A abychom to co nejvíc oddálili, jediné, co nás musí zajímat, je dobrá fotografie. Protože jenom dobrá fotografie přežije. Je neuvěřitelné, že Magnum letos oslaví 76 let, žádná jiná umělecká organizace takto dlouho nevydržela," odpovídá fotograf na otázku, jak je na tom dnes výjimečná fotografická agentura, jejímž je členem.

S disidentem Tomášem Kábrtem o legraci v nesvobodě, uhelném prachu na Sokolovsku a pomníku jako místu katarze

"Je to asi tři týdny. Tady v Litoměřicích je uprostřed města hezký park a v tom parku je socha z roku 1975, z období okupace, která se jmenuje Čest a sláva Sovětské armádě. Ve druhé světové válce to nebyla Sovětská armáda, ta se jmenovala Rudá, tahleta Sovětská vlastně nikdy nic neosvobodila, nic slavného neučinila, jenom samé okupace a neštěstí. Tak jsme tam s mým známým, architektem Jánem Hobrlou, vytvořili takové výtvarné dílo, které připomíná teroristický čin ve Vrběticích, kde zahynuli lidé, to jsme přiložili k podstavci a omotali to průhlednou fólií. Bylo tam datum výbuchu ve Vrběticích a stylizovaný portrét Putina s krvavými stopami," popisuje Kábrt svůj čin v něčem navazující na dávnou akci. Bude to skoro čtyřicet let, co se zničehonic zjevil na kolonádě Karlových Varů se skupinou kamarádů a sehráli houslový koncert, aniž kdokoli uměl na housle hrát. Názv zněl Skřípavý happening, nabourání tehdejšího automatického života.

Se socioložkou Kateřinou Nedbálkovou, která chtěla zjistit, jak dnes vypadá práce dělníka v továrně, a tak několik let navštěvovala obuvní fabriku, kde pracovala jako řadová brigádnice

"Ačkoli se o třídách nemluví, žijeme ve společnosti, která je třídně strukturovaná. Říci, že třída existuje a že je tu dělnický habitus, nemůže být samo o sobě cílem výzkumu. Ale když budeme společnost vnímat jako rozdělenou do tříd, uvědomíme si, že opravdu žijeme v různých sociálních světech, kdy lidé často nemají představu o tom, jak žijí jiní. Často slyším od svých kamarádů nebo známých, že třídní nerovnosti nejsou, že jsme všichni střední třída, že jsem si vybrala špatné téma. Jeden známý mi řekl, že se mu nelíbí, že umělci dnes volají po tom, že mají být finančně lépe oceněni, podle něho nemají skuhrat a mají si finance vydělat jinak. On, byť sám z uměleckých kruhů, si teď založil hospodu a podniká. Tvrdí, že nikdo nemá plakat a má se nějak uživit, protože práce je pro každého dost. Já ale vidím i lidi, kteří mají víc prací a dost těžko se jimi uživí. Pro mnoho lidí je zkrátka těžké vyžít, ale někteří lidé to ze své pozice vůbec nevidí."