Po půl roce bez školy budou studenti šílet, chybí jim sociální kontakt

Školy jsou už měsíc zavřené, studenti se učí a komunikují se svými pedagogy na dálku pouze pomocí elektronických nástrojů. Vláda sice oznámila, že do letních prázdnin školy mírně pootevře a pustí do nich studenty posledních ročníků, aby mohli odmaturovat, a také žáky základních škol k přijímacím zkouškám, ale zbytek studentů se do lavic nejspíš pravidelně vrátí až v září. Desetitisíce žáků středních, základních a vysokých škol tak zůstanou mimo školu půl roku. Co to s nimi udělá? „Budou šílet. Je to pro ně lidsky i psychicky devastující. Studentům strašně chybí sociální kontakt,“ říká ředitel elitního pražského gymnázia Jana Keplera a senátor zvolený za TOP 09 Jiří Růžička. Výuka na dálku je podle něho sice fascinující experiment, nicméně všichni se už těší na skutečnou výuku tváří v tvář.

Vláda oznámila, že v květnu částečně otevře školy zavřené kvůli epidemii koronaviru. Na středních školách normálně mají proběhnout maturity, také přijímací zkoušky na střední a vysoké školy se uskuteční, ale běžná výuka pro ostatní studenty se vrátí až v září. Co na to říkáte?

My jsme se o tom s ministrem a se školskými asociacemi přesně v tomhle smyslu bavili - a pokud to takhle skutečně bude, tedy že se školy otevřou pro maturanty a uchazeče o přijímací zkoušky, tak to uvítáme.

Bude na vašem gymnáziu problém zajistit maturity a přijímačky tak, aby studenti během návštěvy školy dodržovali hygieniky nařízená opatření?

Myslím, že to bude snadno proveditelné. Když bude ve škole jen maturitní ročník, nebude problém rozdělit třídu na menší skupiny, kdy každý sedí sám v lavici. Ve škole jsme se navíc s učiteli dohodli, že už k 30. dubnu maturantům ukončíme klasifikaci. Takže když přijdou do školy 11. května, dá se to zorganizovat tak, že budou chodit už jen na hodiny svých maturitních předmětů. A v některých předmětech nebudou muset ani na maturitní zkoušku přijít do školy. Například teď hodně vidíme, že studenti řeší maturitu z cizího jazyka tím, že ukazují certifikáty o složené zkoušce na úrovni B2, což je ke státní maturitě víc než dostatečné. Z našich 110 maturantů přineslo takový certifikát 92 studentů. A prosazuje se u nás také to, že student dělá takzvanou maturitní práci s obhajobou. To znamená, že celý rok pracoval na vlastním projektu v rámci vybraného předmětu, odevzdá ho a už to má hotové. Tohle jsou možnosti, které školské zákony umožňují, ale moc se v Česku nevyužívaly. Bude dobré, když se o nich teď třeba začne víc mluvit.

Ani přijímací zkoušky pro vás nebudou problém?

Asociace ředitelů gymnázií má jasný názor, že do školy by měli tento školní rok přijít jen studenti k přijímačkám a maturanti. Když na jeden termín přijde 150 uchazečů, dáme je do tříd po 15 lidech a každý bude sedět sám v lavici. Problém může nastat s tím, že někteří rodiče své děti na přijímací zkoušku nepustí z obavy před nákazou. Rodiče je omluví - a je otázka, zda budou vypsané nějaké náhradní termíny. Tam ještě musíme vymyslet, jak tohle zařídit.

Veškerá výuka probíhá už měsíc na dálku. Jak to zvládáte? Máte sjednocený postup pro učitele, jak učit přes internet, nebo si to dělá každý pedagog po svém?

Naše škola je postavená na tom, že spousta lidí si dělá věci po svém, takže ani v tomhle jsme nebyli nijak striktní. První týden až deset dnů to byl šílený zmatek. Nevědělo se, jaké nástroje a programy k výuce používat, někdo znal tyhle, někdo další doporučoval používat zase jiné, jiný neznal nic a musel se začít rychle orientovat. Po tom týdnu až dvou se to usadilo, že nejužívanější je výuková platforma Google Classroom, tedy jakási virtuální učebna. Učitelé přes ni zadávají úkoly, studenti je vypracovávají a učitelé jim je vracejí opravené s připomínkami. Učitelé cizích jazyků přišli s tím, že budou využívat živé videokonference Google Hangouts, kde společně konverzuje kolem patnácti lidí. Tohle jsou u nás dvě nejčastější metody výuky. Máme to štěstí, že všichni studenti mají školní účty na Gmailu, takže učební skupiny vznikají na pár kliknutí.

Takže přejít do virtuálního módu nebyl problém? Zní to až moc jednoduše.

Jak říkám, prvních deset dní to byl chaos. A když si to sedlo, začal druhý problém – učitelé se do studentů pustili, jako kdyby byli normálně ve škole. Chtěli co nejvíc učit. Mít pořád videokonference. Paní ředitelka, která mě teď ve škole zastupuje, musela učitelům říct, ať to nepřehánějí. Vznikla interní tabulka, do níž se zanese, kdy má která třída domluvenou videokonferenci, takže je v tom přehled. Vlastně jakýsi rozvrh. Od té doby to funguje celkem bezproblémově.

A co na to studenti?

Udělali jsme anketu, jak jim výuka vyhovuje a co se jim třeba nelíbí. Ptali jsme se jich, jestli mají dostatečnou technickou výbavu, zda to vůbec zvládají používat. Byli každopádně rádi, že s nimi někdo mluví. V anketě odpověděly asi dvě třetiny studentů a jejich reakce byly více méně pozitivní. Technické zabezpečení mají a po tom počátečním chaosu se jim množství práce zdá přijatelné. V některých třídách si stěžovali, že nedostávají v některých předmětech zpětnou vazbu. Třídní učitelé jejich komentáře dostali a napsali příslušným učitelům, že na to žáci čekají. Ale to byly spíš výjimky.

Vyšlo v anketě i něco překvapivého?

Dali jsme tam i otázku „zapomněli jsme se na něco zeptat?“ A dobré bylo, že tam studenti psali hezké věci. Třeba říkali, proč jsme se jich nezeptali, jestli se jim stýská po škole – protože se jim stýská. Chybí jim, učitelé, setkávání se, třeba i školní jídelna.

Vyzkoušel jste si proces výuky na dálku přes digitální nástroje?

Já se napojil osobně do několika skupin a tříd. Vyzkoušel jsem si výuku matematiky, fyziky, zajímalo mě, jak se učí čeština. Připojil jsem se také na několik videokonferencí výuky cizích jazyků. A bylo to dobré, opravdu hodně spolu komunikují. Napíšou třeba matikářce „asi máte v zadání chybu“ - a ona se omluví a hned jim odpoví. Funguje to dobře, ale je nutno říci, že na naší škole jsou studenti, kteří se chtějí vzdělávat. Umím si představit, že to je jinde o hodně složitější.

Jak často dostávají studenti zadání a úkoly?

Ustálilo se to tak, že se v jednom předmětu učitel pracuje se studenty nějakou formou dvakrát týdně. Apelace na učitele byla jednoznačná – nešilte. I kvůli sobě. Pro kantory je to taky strašně náročné. Musí si to všechno připravit v počítači, což dělají mnozí poprvé a zabírá to hodně času.

Zvládají to?

Třeba jedna chemikářka se těm hejblátkům vždy vyhýbala zuby nehty. A když do toho teď pronikla, jednou si třeba do své virtuální třídy na interaktivní tabuli pozvala dvě třídy najednou. Na tabuli jim psala věci a při tom jí živě sledovalo 55 studentů, což ji nadchlo. Dají se dělat i takovéhle věci. Ale jedna fyzikářka mi zase říkala, že každý den měla čtyři videokonference a už z toho padá. To se nedá zvládnout.

Jak vypadá lekce cizího jazyka?

Studenti se sejdou se přes Google Hangouts na videokonferenci, kde se navzájem vidí a slyší. Je tam skupina do patnácti lidí.  Profesorka říká, co se bude dělat a povídá si s nimi. Oni reagují, jako by byli ve třídě. Povídají si spolu.

Musí být těžké, aby se nepřekřikovali.

To je dohoda, že se musí vždy hlásit. Docela rychle si na to navykli.

Objevili jste něco, co se může hodit i poté, co výuka na dálku skončí?

Léta jsme měli krásný výukový program Tech Ambition pro výuku matematiky. A mě štvalo, že ho matikáři využívali málo, přitom máme licenci pro celu školu. Dá se tam vykládat látka a rovnou řešit úkoly - a když žák udělá chybu, vrátí ho to zpátky před místo, kde chybu udělal. Je to komfortní a skvělé. Já byl na mrtvici, že to používají jen dva kantoři. Najednou přišla nouze a dneska ho využívají všichni. Takže všechno zlé je k něčemu dobré. Ale jinak si všichni strašně stěžují, že jim chybí sociální kontakt. Studenti stejně jako učitelé.

Zvlášť v některých předmětech to musí být těžké. Třeba v dějepisu, kde se diskutuje o přelomových historických událostech, se studenti učí nejen data, ale i formovat vlastní názor. Tam je asi přece jen potřeba živá komunikace…

Dějepisáři pověsili na internet takový seznam výukových klipů a dávají žákům takzvané pracovní listy. Studenti si prohlédnou videa, pak vypracují zadání a pošlou ho zpět. Ale v humanitních předmětech samozřejmě možnost okamžité reakce ve virtuálním prostředí chybí.

Také zkoušení na dálku je asi problém, když nejde hlídat, aby student nepodváděl.

To je samozřejmě složité. Ale možná se konečně ukazuje, že podstatou vzdělání by mohlo být i něco jiného než zkoušení. Matikáři a fyzikáři studentům opravené úkoly posílají s tím, kde udělali chybu. Zatím bez známek. Ale když karanténa bude trvat do konce školního roku, tak se třeba známkovat bude - a ty známky prostě nebudou tak objektivní. Myslím, že bude lepší, když děti budou něco umět a budou zdravé, než když budou dokonale oznámkované.

Mají učitelé pocit, že se studenti opravdu vzdělávají a v předmětech a znalostech zdokonalují, nebo se spíš bojí, že v tom trochu „plavou“ a virtuálně probranou látku budou muset znovu prezentovat naživo?

To se dá těžko říci. Ale je to věc, kterou nejčastěji zmiňovali studenti v oné online anketě. Největší obava byla, že to nebudou umět pořádně. Že něco nepochopí nebo pochopí špatně.

Dá se na dálku ověřit, jestli studenti něčemu opravdu rozumí a něco umí?

Když učitelé dobře zadávají úkoly a pracují se zpětnou vazbou, tak to jde. Třeba zmíněný program Tech Ambition k tomu vyloženě vede. Daleko těžší je to v předmětech, jako je zmíněný dějepis. Ale mají ty pracovní listy, které můžou zpracovávat s encyklopedií v ruce a ověřovat si fakta.

Jestli se školy otevřou v září, studenti budou půl roku mimo školu. Co to s nimi udělá?

Budou šílet. Na psychiku to působí velmi špatně. Desetitisíce lidí podepisují petice proti otevírání škol, ale myslím, že trochu podceňují riziko nedostatečného sociálního kontaktu, které tu přece taky je. Studenti opravdu cítí, že jim ten kontakt se školou chybí. Stala se mi teď drobná příhoda. Připojil jsem se na videorozhovor jedné třídy. Nebyla to výuka, jen tak si povídali. Dělají to často, bravurně ovládají tyhle platformy, je to pro ně přirozené. Ale zároveň strašně kňourají, že jim chybí kontakt. Já u toho virtuálního setkání něco jedl a oni se mě ptali, pane řediteli, co to jíte? A pak řekli, že mají nápad. Chtějí se příští týden sejít a jíst společně přes internet to, co si každý uvařil, a říci si, co kdo má k obědu. Ten kontakt jim prostě hrozně chybí. A jestli to bude trvat půl roku, bude to pro ně lidsky i psychicky devastující. Protože škola to dává tenhle rozměr, na který nesmíme zapomínat.

Vídají se vůbec v tom fyzickém světě?

Hrozně málo. I když jsem viděl, že jedna studentka byla během konference třeba u jiné spolužačky doma. Ale ke škole patří i spousta akcí a aktivit od sportu po kulturu. To jsou věci, které online prostředím nenahradíte.