0:00
0:00
Rozhovor2. 9. 202016 minut

Nemohl bych se dceři podívat do očí, říká řidič, který odmítl autobus se sloganem SPD

S Josefem Prokešem o autismu, české inkluzi i politicích, kteří jsou proti začleňování dětí

Reklama na brněnském autobusu
Autor: Josef Prokeš

Řidič brněnského dopravního podniku Josef Prokeš se ohradil proti tomu, že by měl jezdit s autobusem, na němž předvolební slogan SPD „Zdravé školství bez inkluze“ - podle něj útočí na děti, které mají nějaký problém. Uspěl až u primátorky Markéty Vaňkové, která se ho v dopravním podniku zastala, neboť ve hře už byla i výpověď. Dotyčný autobus tedy řídit nemusí. Co ho k jeho odporu vedlo?

Kdy jste zjistil, že Brno má autobus polepený plakátem „Zdravé školství bez inkluze“ - což je předvolební plakát SPD s fotkou Tomia Okamury a senátního kandidáta Tomáše Anderleho?

↓ INZERCE

V pondělí odpoledne jsem dojel na konečnou v Obřanech a vidím, že kolega má na kapotě motoru plakát SPD. Napřed mě to netrklo, už v neděli jsem zjistil, že letos se na našich dopravních prostředcích hojně urodilo, pokud jde o kampaň  SPD - ale to jsem neřešil, nemám samozřejmě právo posuzovat politické strany, které si nasmlouvají s dopravním podnikem reklamu. Až na druhé podívání jsem si přečetl ten slogan a dost mě zarazil. Jsem zvyklý, že o inkluzi se hodně diskutuje a společnost je rozdělená, ale tenhle slogan byl hodně přes čáru. Zněl „Zdravé školství bez inkluze“ - což převedeno znamená, že zdravé školství je zdravé bez začlenění dětí, které mají nějaký problém. Tím pádem nemocné školství je takové, které takové děti vezme mezi sebe a snaží se je včlenit. Přišlo mi to strašně urážející vůči těm dětem, o nichž se mluví jako o těch, které jsou nemocí školství. A dotklo se mě to jako rodiče.

Co jste si říkal?

Byl jsem docela v šoku. My nemáme přidělený vůz, jeden den jezdím s jedním vozem, další den s jiným, a protože chodím na odpoledne, neberu si vozy z garáže, ale odchytávám si je při střídání směn na trati. Takže jsem si uvědomil, že další den můžu dostat tenhle vůz a budu stát před dilematem: jet s autobusem se sloganem, který je útokem na skupinu dětí, nebo ne? Co bych dělal? Navíc se to týká přímo mých dětí, moje dcera má poruchu autistického spektra a chodí do běžné školy. Ptal jsem se sám sebe, jestli bych mohl tenhle autobus řídit, pak přijít domů a podívat se jí do očí. A bylo mi jasné, že s tím bych měl velký problém.

Josef Prokeš Autor: facebook.com/josef.prokes.3

Co jste udělal?

Vyfotil jsem si ten vůz a zavolal dispečerovi. Řekl jsem mu, že bych byl rád, aby to předal někomu kompetentnímu, kdo má na starost reklamu. Že hrozí, že přijdu do práce a budu přebírat tenhle vůz - ale že autobusem, který má na sobě tenhle slogan, nepojedu.

Chápal vás?

Snažil se to bagatelizovat. Říkal, že to není v popisu jeho práce, ale já jsem chtěl, aby to jen někomu předal. Když jsem pak měl chvilku pauzu, napsal jsem na náš intranet určený pro vnitropodnikovou komunikaci. Normálně tam nepíšu, nejsem stěžovatel, ale teď jsem nevěděl, co dělat, nemám telefon na ředitele. Ráno jsem se díval, žádná odpověď tam nebyla. A během dopoledne mi zavolal hlavní technik jízdy, můj hlavní nadřízený. Dostal to k řešení: říkal, že chápe mou osobní námitku, ale že s tím dopravní podnik nemůže nic dělat, že to není v jeho kompetenci. Že tu plochu má pronajatou reklamní společnost a že s tím vozem zkrátka budu muset jet. A pokud nepojedu, budou to klasifikovat jako neomluvenou absenci. Říkal jsem mu: Nezlobte se, ale to pak musím po šestnácti letech u podniku uvažovat, že dám výpověď, protože s tímhle vozem bych jet nemohl. Odpovídal, ať se rozmyslím a neukvapuju se.

A začal jste se rozmýšlet, jestli vám to za to stojí?

Neměl jsem co promýšlet. Řekl jsem mu, že ještě budu kontaktovat majitele dopravního podniku, což je město, a že to zveřejním. Ještě předtím jsem zkusil dohledat kontakty na ředitele dopravního podniku, ale nenašel jsem je. Ale na Facebooku je veřejný profil primátorky Markéty Vaňkové, napsal jsem zprávu, že ji prosím o řešení. A velmi rychle mi přišla odpověď: že mě k tomu podnik nemůže nutit a že domluvila s ředitelem, že tímto vozem jezdit nebudu.

Potěšilo vás to?

Vyřešilo to můj osobní problém, ale napsal jsem jí taky, že bych byl rád, kdyby se nastavila kriteria, jaké slogany můžou ještě být na vozech veřejné dopravy - a jaké už ne.

Z dopravního podniku se vám po intervenci primátorky někdo ozval?

Ano, zavolal mi provozní ředitel Jan Seitl. Ptal se mě, proč jsem napřed nekontaktoval je. Řekl jsem mu, že na vedení podniku nemám kontakt, že jsem to řešil s přímým nadřízeným, a pak se obrátil na majitele, tedy město. Ale byl korektní: říkal, že se s tím bude muset něco udělat, že tohle není možné na našich vozech tolerovat.

Věříte, že se tedy teď změní pravidla při pronájmu autobusů na reklamu?

Ano, provozní ředitel mě ujistil, že se na tom zapracuje. Že budou kontaktovat reklamní oddělení, aby se nastavily mantinely pro reklamu. Doufám, že se nevytratí hlavní účel; zatím to vypadá dobře.

Zmínil jste dceru, která má poruchu autistického spektra. Měla problém se začleněním do běžného vzdělávání?

Máme dvě děti s autismem. U starší dcery se nemoc zjistila, když jí byly dva roky - bude jí brzy jedenáct. Mladšímu synovi je osm. U dcery byl diagnostikován takzvaný atypický autismus bez mentální retardace. Projevuje se u ní spíše po psychické stránce. Nejhorší to bylo, když byla malá, dnes je to oproti tomu v pohodě. A měli jsme velké štěstí na školu, mateřskou i základní - i na paní učitelku.

Co bylo to nejhorší?

Usínala třeba stylem, že trhala povlečení na posteli, křičela do noci. Postupně se to ale vyvíjelo k lepšímu. Měli jsme obrovské štěstí také na dětského psychologa a vůbec na lidi, které jsme potkali. Když měla dcera jako malá řečové problémy, už logopedové nás upozornili, že by mohlo jít o autismus. Do té doby jsme o něm nic nevěděli. Dětský psycholog a psychiatr konstatovali, že se jedná o autismus, atypickou formu, vysoce funkční. Ale že má velké dopady na její psychiku, že musí být medikovaná, protože nezvládá stres a napětí, které v sobě má. Jako malá trpěla sebepoškozováním. To už dnes ani nedělá, ale má tendenci utíkat, když se něco děje. Když se dostane do nějakého stresu, neumí to řešit. A neumí komunikovat s vrstevníky. Dospělí lidé ani moc nepoznají, že má problém, ale s dětmi komunikaci nezvládá. Sociální a nonverbální komunikaci vůbec neumí, nemá to v sobě; učí se to tím, že jí říkáme, jak má jednat. Intuitivně nedokáže vyhodnotit situaci. Ale jak jsem říkal: měli jsme obrovské štěstí. Na psychologa, na Speciálně-pedagogické centrum v Brně, na školku i na školu.

Chodila a chodí normálně do své spádové školky a školy?

Nechodila do spádové, museli jsme hledat dobrou školku, kde budou ochotni k inkluzi. Nebylo to lehké, ale našli jsme. Bydlíme kousek za Brnem. Vozili jsme ji do Slavkova, tam je vynikající církevní školka. Strašně moc se snažili o její začlenění, i když v té době měla největší problémy. Pak se to hodně lepšilo – právě díky tomu, jak s ní pracovali. Dnes je v běžné základní škole. Ne v naší obci, protože tam je velká škola a ve třídách hodně žáků, doporučili nám, že pro ni je lepší menší škola. Našli jsme ji ve Tvarožné, hned v sousední obci. A taky jsme tam našli vynikající paní učitelku, která je k práci s dcerou velmi otevřená. Už tam chodí tři roky, má samé jedničky, přitom žádné úlevy z výuky, už nemá ani individuální vzdělávací plán. Zvládá normální výuku, dělá dokonce angličtinu v jazykové škole. Snažím se s dcerou sportovat, jezdíme lyžovat… Hodně jsme bojovali, aby zapadla a začlenila se.

Má kamarády?

Děti se k ní chovají hezky, protože jim někdo řekne, ať se k ní chovají hezky. A je to od nich velmi empatické, ale není to takové to opravdu srdečné kamarádství, kdy si děti opravdu rozumějí. Jenže takový má dcera problém - a asi ho bude mít pořád.

Slovo inkluze, což vlastně znamená rovné šance pro všechny děti a společné vzdělávání, vzbuzuje ve společnosti napětí. Čím si to vysvětlujete?

S inkluzí bývají problémy. Vím to, protože se pohybuju mezi rodiči, kteří mají podobné problémy jako my. A náš syn je nízkofunkční autista s mentální retardací; nemluví, jen křičí. Když jsme zjistili, že dcera má poruchu autistického spektra, byl už syn na cestě. Kdybychom to věděli dřív, už bychom se nesnažili o další dítě. Vysvětluju si to tím, že mi tři měsíce po svatbě zjistili leukemii a podstoupil jsem chemoterapii. Nevím, jestli mohla mít vliv na genetiku, ale napadlo mě to. Každopádně jsem chtěl říct, že vím, že některé děti opravdu potřebují speciální školu, protože jejich inkluze by byla obtížná. Syn do takové speciální školy pro autisty chodí. Ale proč dcera? Ta to nepotřebuje. Má ve škole asistentku, i když učivo zvládá - potřebuje spíš asistenci v interakci mezi dětmi. Takže takhle to všechno shodit sloganem o zdravém školství bez dětí s problémem, to mě naštvalo.

Říkáte, že jste měli štěstí. Znamená to, že bez toho by měla dcera se vzděláváním a zařazením do školy potíže?

To se dostáváme k jádru problému, který je s inkluzí spojený. Mimo jiné jsme měli štěstí i v tom, že žijeme na okraji Brna, velkého města. Pro spoustu rodičů žijících jinde, než je Brno nebo Praha, není tak lehké vybírat školu. My máme všechno v dosahu pár kilometrů, mám možnost hledat vhodnou školu, kde jsou ochotni k inkluzi. Protože ochota učitelů je klíčová. Rodiče v lokalitě, kde si nemůžou dovolit vozit dítě někam třeba osmdesát kilometrů, jsou vnuceni dát dítě do školy, která je nechce. Dává najevo, že dítě začleňuje jen proto, že musí: dává to najevo vedení školy, učitel dítě stresuje, třeba i šikanuje. K tomu se přidají žáci a dítě pak v inkluzivním vzdělávání zažívá peklo. Tohle není inkluze. To je česká inkluze.

Co to přesně znamená?

Že česká inkluze má strašně moc vad a chyb, které je důležité zkorigovat. A vadí mi, že se vede diskuse o tom, jestli inkluze ano, nebo ne, místo toho, aby se debatovalo o tom, jak ji udělat dobře. Jako kdybych řekl, že silnice jsou předražené, v létě jsou plné vyjetých kolejí a po zimě jsou na nich okamžitě výtluky, takže z toho udělám závěr, že silnice jsou špatná věc. Dřív jsem jezdil s kamionem a autobusem v mezinárodní dopravě. Byl jsem na jihu Evropy i ve Skandinávii, takže vím, že jinde nejsou vyjeté koleje ani výtluky - takže chyba není v silnici jako takové, chyba je v české silnici. Vadí mi, že se nekritizuje česká podoba inkluze, která je spíš nucenou desegregací, protože vše je podfinancované a odborně nezajištěné.

Co by bylo potřeba?

Když diskutujete s někým, kdo zná inkluzi ze zahraničí, žasne, že u nás školy nemají dětského psychologa, speciální pedagogy. Je tam jen normální učitel, který o poruchách autistického spektra často bohužel nemá ani páru – stejně jako jsme ji neměli my rodiče, kterým se takové dítě narodilo. Navíc školy mají s inkluzí spojenou strašnou byrokracii, musí sepisovat elaboráty, jak s dítětem postupují, pak je odesílat speciálně pedagogickému centru, a to pak složitě hodnotí, jestli dítě posuzují správně. I to snižuje ochotu škol k inkluzi - kdyby byly samy školy odborným zázemím, měli odborné pracovníky, nemuselo by se to dít. Já chápu, že jim to papírování vadí. Máme nízkopodlažní autobusy, vozíme lidi s postižením, a kdyby nám někdo řekl, že máme ještě večer po směně sepsat elaborát, jak jsme člověka na vozíku naložili a  jak mu pomohli ven, jak jsme s ním u toho komunikovali, taky řeknu „to se na mě nezlobte, to se mi nelíbí“. Takže řidiči by pak kvůli takové byrokratické zátěži třeba neměli ochotu lidi s invaliditou vozit.

Kandidát do Senátu Tomáš Anderle, který je oné předvolební reklamě se sloganem o inkluzi vyfocen s Tomiem Okamurou, je přitom ředitelem speciální střední školy Gemini pro lidi s tělesným postižením. Udivilo vás to?

Ještě bych to pochopil v počátcích, když speciální školy nechtěly inkluzi – říkal jsem si, že ti lidé mají asi strach o svou budoucnost. Ale teď už vědí, že ho mít nemusí. Speciálních škol je málo. Ta, kam chodí můj syn, kapacitně nezvládá, mají pronajaté i třídy v jiné budově. A i kdyby se inkluze podařilo pořádně zavést, přece by byla spousta speciálních pedagogů potřeba v běžných školách. Takže teď už nechápu, proč ředitel speciální školy brojí proti začlenění dětí s problémem do běžného vzdělávání.

Jak se vám tedy s dvěma dětmi s autismem v této zemi žije? Cítíte podporu, máte pocit, že o vás stát dostatečně ví?

Od doby, co se naposledy zvyšoval příspěvek na péči, už se celkem dá zvládnout. Má žena pracovala na finančním úřadě, ale už nemůže, musí odvézt syna ráno v osm do školy a v poledne ho vyzvedávat. Má dopoledne prostor tři hodiny; za tu dobu se práce dělat nedá a jen tak ji nesežene. Ale na syna teď máme příspěvek na péči 20 tisíc korun, to už výpadek jednoho příjmu víceméně pokryje. Já mám průměrnou mzdu, jsem u podniku docela dlouho, nejsem úplně špatně placený. Ale rodiče, kteří pečují o dítě s nižší formou postižení, mají třeba jen pár tisíc, což výpadek nedorovná. A nejde jen o výpadek příjmu, s péčí jsou spojeny další náklady. Museli jsme si například koupit pro manželku další, starší auto. Já totiž musím jezdit do práce autem – to je takový paradox, jsem řidič autobusu, ale do práce a z práce se autobusem nedostanu. Protože v dobu, kdy končím, nebo začínám, žádný spoj nejede. A žena musí mít auto, aby mohla vozit děti.

Takže se vám tady žije dobře?

Ale ano. Nicméně kromě „české inkluze“ je tu ještě jeden dost nepříjemný problém - obhájit příspěvek na péči. Je docela ponižující podstupovat ten proces. Máte od všech specialistů odborné potvrzení, že pečujete o dítě s takovým a takovým problémem, ale ani to nestačí. Chtějí potvrzení obvodního lékaře, který o tom samozřejmě nic neví, a dokonce přijde domů na kontrolu sociálka. Říká se tomu místní šetření. Pocit, že vás kontrolují, jestli nepodvádíte, je pro rodiče dítěte s postižením dost nepříjemný. Když vám příspěvek poprvé dají, tak jen na rok, poté o něj musíte znovu žádat – jako by autismus mohl za rok zmizet. Jen ta peripetie a dopisování s úřadem trvá půl roku, pak zase přijde do domu sociálka a posuzují, jestli příspěvek třeba nesníží. Nám ho už přiřkli u syna na víc let. Ale předtím to bylo na rok nebo na dva - a nevěděli jsme, jestli nepřijde nová paní ze sociálky a příspěvek nekrouhne – takové příběhy znám od jiných rodičů. My máme na Brně-venkově štěstí na lidi, máme tam férovou paní s hezkým jednáním. Ale nechápu, proč vše neprobíhá jen na odborné úrovni.

Jaké jsou reakce vašich kolegů na to, že jste se vymezil proti sloganu?

Někteří mě naprosto podpořili.

A jiní?

Jiní mlčí. Takže asi mě úplně nechápou, ale nijak se nevymezují. Podporu mi právě vyjádřil kolega, který už odešel do důchodu, to mě moc potěšilo. Měl jsem radost, protože jinak jsem si všiml, že problém chápat to, co dělám, mají spíš starší lidi. On ne.

Máte další reakce?

Lidé na Facebooku reagují – a reakce jsou většinou pozitivní. Dokonce mi do messengeru chodily nabídky od advokátů, že mi nabízí služby zdarma, kdyby se to v práci vyhrotilo a musel bych odcházet. To mě překvapilo a děkuju. Nestíhám na všechno odpovídat. Vůbec jsem nečekal, že moje nechuť řídit autobus se sloganem, který útočí na skupinu dětí, vzbudí takový ohlas.

Hodně lidí asi zaujala vaše přímočarost a to, že se umíte ozvat, když něco útočí na vaše zásady. A sám víte, že inkluze ve společnosti dost rezonuje…

Ale ono jde o děti, které ve třídách byly i za nás. Jen neměly diagnózu, dostávaly důtky a dvojky z chování, protože vypadaly, že jsou zlobivé. Třeba děti s ADHD, s poruchou pozornosti. Dnes mají diagnózu, už se ví, kde je problém a jak ho řešit. Vadí mi, že lidé jako Tomio Okamura nebo Václav Klaus mladší a řada dalších politiků, kteří jdou proti inkluzi, škodí dobré věci. Myslím, že to je téma, které by se mělo řešit výhradně odborně. A nemělo by se ani tolik probírat veřejně. Vždyť se bavíme o dětech, o ty tady jde. A diskuse kolem toho můžou číst spolužáci, na druhém stupni už třeba trochu klackovití - může to podporovat šikanu na školách. Mně prostě vadí, že to někteří politici takhle rozehrají a hodí ty děti do neodborných diskusí. Vždyť veřejnost o tom taky ví prd. Neznají ty děti, nevědí o nich nic, mají jen představu, že je to nějaký „blbeček“, který bude bránit v rozvoji jejich dítěte. Přitom jde mnohdy třeba o děti s Aspergerovým syndromem, vysoce inteligentní, které jdou na víceletá gymnázia. Nebo třeba o naši dceru, která běžnou školu dobře zvládá a má budoucnost. Naprostá většina z dětí, které by skončily ve speciální škole, a ne v běžném školství, už pak po základce těžko najde něco lepšího.

Proč?

Je tu strašně omezená možnost, kam pokračovat. Častokrát nikam nebo na učňák určený pro absolventy speciálních škol. Když jde dítě do speciální školy, je víceméně jasné, že skončí na invalidním důchodu, bude celý život pobírat sociální dávky a bude nezaměstnatelné. Po běžné škole by mělo víc na výběr, bylo by i v jiné atmosféře, nemělo by to tak narýsované – dítě ze speciální školy skončí maximálně v chráněných dílnách.

Kdyby ti dva muži z plakátu, Tomáš Anderle a Tomio Okamura, nastoupili k vám do autobusu, co byste jim chtěl říct?

S Tomiem Okamurou bych se o tom ani nebavil, to podle mě nemá cenu. Přijde mi, že se jen stylizuje, že politiku bere jako byznys a že ho ta témata, která akcentuje, vlastně ani nezajímají. A pana Anderleho, ředitele školy pro lidi s postižením, bych se zeptal: „Prosím vás, proč se vyjadřujete k věci, kterou vůbec neděláte? Mám úctu k tomu, co děláte, ale ve speciálních školách se nedělá inkluze. Speciální pedagogové ze speciálních škol o inkluzi nevědí zhola nic, protože ji ani nezkusili.“ No, do autobusu nenastoupili, tak mu to asi neřeknu, ale aspoň nebudu jezdit vozem s nápisem, který útočí na děti. Vždyť my ty děti vozíme, naše autobusy ve veřejné dopravě slouží i těmto dětem i rodičům dětí, které třeba mají problémy se začleněním ve školách. A ti rodiče se s tím vším perou, jak umějí. A teď najednou přijdou k takovému autobusu? To je přes čáru.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články