Klusák: Politická proměna Semaforu je pro mě víc než jejich bezvadné rýmy ráže „střelivem – přelivem“

Jste hudební novinář a vaše rozsáhlá, příznačně graficky hravá publikace Suchý & Šlitr. Semafor 1959–1969 je programově popularizační. Zároveň je vzadu ukrytý poměrně rozsáhlý poznámkový aparát, což je znak odborné literatury. Každý historik či historička si na začátku pokládá výzkumnou otázku, co je zajímá. Co to bylo u vás? Na co jste chtěl přijít?

Psycholog Jonathan Haidt říká, že každý člověk si uvnitř sebe vždy nese už nějaký postoj, něco, k čemu názorově nebo osobně tíhne, a pak teprve hledá racionální důvody, proč je liberál nebo proč chce trávit spoustu času se Semaforem. Já se pro Suchého & Šlitra nadchl v dětství, ony taky jejich písničky a pohled na svět byly v sedmdesátých a osmdesátých letech mnohem zábavnější než to, co bylo v médiích. Ale postupně jsem víc a víc rozeznával, že mi Semafor ukázali dospělí, kterým se stýskalo po šedesátých letech, tehdejších možnostech, svobodomyslnosti, poctivosti společenského úsilí, kvalitní kultuře, odvazu v zábavě. A já sixties nezažil. Rozhodl jsem se tedy ptát, jak kompletní příběh dvojice Suchý a Šlitr obstojí, když ho budu rekonstruovat a prověřovat pár let po padesátce.

Předtím jste napsal knihu o Karlu Gottovi. Budoucí Zlatý slavík Semaforem prošel stejně jako mnoho jiných tehdejších hudebních hvězd. Může Gott trochu za to, že knihu dostali i Suchý se Šlitrem?

Karel Gott může za to, že je tam tolik poznámek pod čarou. Když jsme s odpovědným redaktorem dělali na titulu Gott. Československý příběh, věděli jsme, že kniha bude nejspíš rozdělovat a že ji chceme mít podloženou zdroji. Dávali jsme si bacha. U Semaforu to zůstalo. Obě knihy pro mě ale spojuje i otázka po hodnotách. Té o Gottovi to někteří recenzenti vyčítali, že se ptá, zda se takhle má chovat hvězda. Pro mou societu, moji generaci, nepředstavuje Gott centrální hodnotu, neměl být pohřbíván v chrámu svatého Víta. Historii Suchého a Šlitra jsem oproti tomu psal, abych vyjádřil, že je to pro českou kulturu jedinečná hodnota, i když to mnohdy působí jen jako komediální, úniková zábava.

Mezi hvězdy, které Semafor objevil a „udělal“, patří třeba Waldemar Matuška nebo Eva Pilarová. Oba však odešli ke konkurenci. Byť v odchodech sehrálo roli i to, že na nějakou dobu přišel Semafor kvůli rekonstrukci o stálou scénu, Suchý a Šlitr měli ke hvězdám spíše chladný vztah. Z hvězdných ambicí Karla Gotta si třeba trochu utahovali. Zpěvačky nedostávaly sólo prostor. Odkud se tahle ambivalence brala?

Nebyli podle mě chladní ke hvězdám, spíš zaujatí vlastní metodou. Libreta Jiřího Suchého vedla k tomu, že Hana Hegerová nebo Eva Pilarová měly krásné písničky, ale neměly jich mnoho, případně statovaly ve sboru. Semafor je jediné místo, kde můžeme vidět Karla Gotta jako sboristu. Sen o semknutém kolektivu, který dává malému divadlu atmosféru a šmrnc, byl v čím dál větším rozporu s pojetím hvězdy v šedesátých letech. Jakkoli Jiří Suchý dokázal krásně vnímat určité věci z reality a psát o nich, nechtěl jít s trendy. Ignoroval, že se kulturní ovzduší mění. Byl stále hlavou a srdcem v jazzovém a muzikálovém věku, okouzlen Voskovcem a Werichem, jejichž odkaz dokázal zpracovat po svém. Tehdy byla písnička důležitější než zpěvák, putovala a měla šanci stát se evergreenem. To takový Gott nemohl snést. Ten si přál, aby to bylo o něm, ne že se střídáme na jevišti se zajímavými písničkami a největšími hvězdami jsou nakonec jejich autoři.