Děti ve škole dostanou díky Ukrajincům lekci z aktivního občanství

Na jedné straně ukrajinské matky, které potřebují školu či školku pro svoje dítě, ale neví, kam se obrátit. A na druhé straně české školy, které by rády malým uprchlíkům pomohly, ale nevědí, jak je zkontaktovat. Poptávku a nabídku propojuje web shkola.cz, kterou vytvořily ScioŠkoly ve spolupráci s technologickou firmou Ximilar. Podle ředitel ScioŠkoly na pražském Chodově a koordinátora webové databáze Jiřího Hokeše školy aktuálně nabízejí přes šest tisíc míst, ale poptávka už začíná převyšovat nabídku. Pro české školství jde o další velký krizový moment, který nicméně stejně jako pandemie může znamenat posun k lepšímu. Třeba “rozlišit věci podstatné od těch méně podstatných” - jak říká Hokeš. Tomu, jak může příchod uprchlíků zlepšit zdejší trh práce, vzdělávání či zdravotnictví, se věnujeme v aktuálním vydání Respektu, následující rozhovor je jeho doplněním a pozvánkou ke koupi.

Jak webshkola.cz vznikl? A kolik se vám zatím podařilo propojit dětí a škol?

Přemýšlel jsem, jak v této neutěšené situaci pomoci, a to ideálně v něčem, co umím, tedy ve vzdělávání. Spojil jsem se s kamarády z Brna, kteří mají technologickou firmu, a navrhli jsme mapku, která ukazuje kapacity škol a propojuje je s rodiči ukrajinských dětí. Druhým cílem bylo propojit vzájemně školy, které chtějí aktivně nabízet místa ukrajinským dětem. Očekávali jsme, že škol bude tak třicet. Dnes je jich bezmála 370 a nabízejí přes šest tisíc míst.

Ale i tak je po místech velká sháňka…

Ano, v posledních dnech už se společně s šesti dobrovolníky, kteří nám pomáhají, potýkáme s převisem poptávky nad nabídkou. Zejména u škol ve velkých městech se kapacity postupně zaplňují. Takže by nám pomohlo, kdyby se registrovaly další školy, a to zejména v Praze. Na počátku jsme si kladli otázku, jestli podobné spontánní občanské aktivity nemohou být kontraproduktivní při řešení tak rozsáhlého problému. Ale ukázalo se, že to smysl má. Jednak jsou lidé z Ukrajiny často zmatení a nejsou ve stavu, aby mohli zjišťovat, co znamená spádovost základní školy a která škola je pro ně spádová. V tomhle jim může pomoci. A pro mě osobně je to svým způsobem i terapeutické - pomáhá mi to vyrovnat se s bezmocí, kterou v posledních týdnech zažívám.

Jak se tedy školy z vaší databáze se situací vyrovnávají? Je už možné vypozorovat obecnější trendy?

Z rozhovoru se zástupci zhruba třiceti škol vyplývá, že zatím nelze moc zobecňovat. Každá škola funguje v trochu jiných podmínkách. Jsou školy, které žádné ukrajinské děti nemají, rády by je přivítaly, ale zatím je nikdo nekontaktoval, a to ani ze strany zřizovatele či kraje. Na druhé straně jsou školy, které jejich zřizovatel naopak přihlásil všechny do naší databáze. Některé školy pak uvádějí, že žádnou podporu ze strany zřizovatele ani státu nepotřebují a zvládnou si vše zařídit samy. A konečně jsou základní školy, které si informaci o tom, že uprchlíci mají devadesát dní na zápis k povinné školní docházce, vyložily tak, že zatím není třeba dělat nic.

Je to pro ně už druhá krize po covidu.

Je to tak, učitelé i ředitelé škol ještě před měsícem doufali, že alespoň na čas skončí omezení spojená s covidem a budeme si moct trochu vydechnout. Místo toho přichází další krize a na učitele a další zaměstnance škol to bezpochyby doléhá. Dobrou zprávou je, že se ministerstvo školství celkem rychle zmobilizovalo. Mají zmapovaný terén a podařilo se jim tak vytipovat legislativní překážky, které školám brání děti začlenit. Velice rychle byl schválen zákon, podle něhož je možné děti dočasně nevzdělávat podle rámcového vzdělávacího programu a výuku ukrajinských dětí je možné přizpůsobit tomu, co aktuálně potřebují. Dobrá zpráva je i úprava přijímacího řízení na střední školy. Jsou nicméně další věci, které kdyby se povedlo legislativně uchopit, tak by to pomohlo.

Co třeba?

Některé školy by třeba rády - pokud na to mají personál - děti částečně vzdělávaly ukrajinsky. Dnes ale podle školského zákona musejí žádat o povolení vzdělávat v cizím jazyce. Mimochodem žádost za naši školu už na MŠMT měsíc leží. Shodli jsme se s řadou ředitelů, že tato zákonná podmínka je v dnešním globalizovaném světě úplně zbytečná. Pokud se nějaká škola rozhodne, že bude vyučovat např. dvě hodiny matematiky týdně anglicky (nebo dnes ukrajinsky), nevidíme důvod, proč je třeba schválení ministerstva. Nerozumím také tomu, proč má legislativní úprava platnost jen do příštího března. Ve školách obvykle plánujeme na školní rok od září do srpna.

I když zatím není možné zobecňovat, lze alespoň popsat různé typy přístupů, které v nastalé situaci školy zvolily? Tvoří se na školách zvláštní třídy pro ukrajinské děti, nebo jsou spíš začleňovány do běžných tříd?

V naší databázi nemáme nikoho, kdo by uvažoval o vytvoření ukrajinských tříd a plánoval je tak mít dlouhodobě. Typicky školy předpokládají, že pokud budou mít ukrajinskou skupinku, bude dočasná po dobu dní či několika málo týdnů - a poté se budou děti integrovat do českých tříd. Školy, kterým se podařilo najmout ukrajinsky mluvící učitelku nebo asistentku, plánují výuku ukrajinštiny nebo výuku nějakého předmětu v ukrajinštině. Některé školy plánují poměrně intenzivní výuku českého jazyka, jiné k tomu přistupují tak, že když dětem dají podporu v českých třídách, tak se jazyk naučí za pochodu. A zatím se mi zdá, že děti je možné integrovat do českých skupin rychleji, než jsme si mysleli.

Jinými slovy - že děti jsou velmi adaptabilní a jsou schopné se rychle začlenit mezi české děti?

U nás ve škole jsme nejprve chtěli vytvořit ukrajinskou skupinu, pro niž jsme plánovali sehnat někoho ukrajinsky mluvícího, kdo bude navíc v kontaktu se školní psycholožkou, abychom zjistili, jak na tom děti jsou. Poměrně rychle ale vyšlo najevo, že ukrajinské děti chtějí být více se svými českými vrstevníky. Jejich adaptace tak byla rychlejší, než jsme čekali, a už po pár dnech jsme jim nastavili režim co nejvíc podobný režimu ostatních dětí. Věřím, že ukrajinským dětem tak pomůžeme jejich situaci alespoň trochu normalizovat, i když situace samozřejmě normální není. Někteří mají na Ukrajině starší sourozence, tatínky a další příbuzné, o které se bojí. Nikdo z nich neví, kdy a jestli vůbec se do svých domovů budou moct vrátit. Přesto doufám, že školní prostředí, ve kterém zažívají něco, co je jim blízké a má svůj rytmus, pomůže dětem se trochu ukotvit.

Propojujete i mateřské školy, u kterých je dlouhodobě přepis poptávky nad nabídkou. Kolik jich máte? A je vidět, že u předškolních zařízení bude větší problém?

Je. Z 370 škol je pouze padesát mateřských, což je velmi málo a už je to problém. Naši dobrovolníci Ukrajince často odkazují na městskou část nebo obec, kde žijí. Opravdu velký problém to je v Praze. Tady už si nevystačíme s iniciativami jednotlivců, jako je ta naše, s nějakým řešením bude muset přijít stát.

A možná bude muset slevit z často přísných pravidel, kterými je fungování školek a škol v Česku svázané.

Mluvil jsem s ředitelem základní školy, který má sice v rejstříku zapsanou kapacitu sto dětí, ale do svých prostor by zvládnul začlenit dětí mnohem víc. Oficiálně ale další děti nad rejstříkovou kapacitu zapsat nemůže. Možnost navýšit rejstříkovou kapacitu by jistě některým školám pomohla. Pokud by tedy takovou změnu mohly udělat snadno a rychle - to znamená bez návštěv a schvalování hygieniků, kteří musí posuzovat, jestli má strop v místnosti tři metry třicet.

Jak tato další krize ovlivní české školství?

Stejně jako covid nám i tato krize pomůže rozlišit ve vzdělávání věci podstatné od těch méně podstatných. To by se mohlo pozitivně projevit už na probíhajících revizích rámcových vzdělávacích programů. Konkrétně v naší škole, která akcentuje rozvíjení kompetencí a hodnotového rámce, jsme rádi, že naše děti můžeme do péče o nově příchozí zapojit. Snažíme se naše hodnoty, kterými jsou svoboda, solidarita a odpovědnost, aplikovat co nejvíce v praxi - a nyní máme všichni šanci si tyto hodnoty zažít v praxi poměrně intenzivně. A je pravděpodobné, že po téhle zkušenosti budeme chtít tyto hodnotové prvky ještě posílit, protože se ukazuje, jak důležité pro život jsou. Bude to pro nás ta nejlepší lekce solidarity.

A také výchova k aktivnímu občanství v praxi, tolerance k jinakosti…

Mimochodem výchova k občanství je jeden ze vzdělávacích oborů v rámcových programech a nyní ho zažíváme naplno v každodenním životě.