ČSSD už není výhodná značka. Musí najít nová témata a otevřít kandidátky

Nedávné krajské volby i senátní volby dva jasné poražené, ČSSD a KSČM. A podle politologa Lukáše Jelínka je to jasný důsledek toho, že nedovedou oslovit voliče. Pokud  by neuspěly ani v blížících se parlamentních volbách, může tu vzniknout prostor pro novou levici.

Sociální demokracie ztratila na všech frontách. Počet hejtmanů, mandátů v krajských zastupitelstev i v Senátu. Které ztráta je pro ní nejcitelnější?

Podle mě je to ztráta senátorského klubu, což je pro vládní stranu značný neúspěch. Jinak volby ukázaly pro sociální demokracii nešťastný trend v podobě dlouhodobého odlivu voličů, úbytku popularity a faktu, že není schopná představit účinnou politickou strategii a program, které by takovému trendu zabránili.

Jan Hamáček přesto mluvil poměrně smířlivě o tom, že volby zkrátka potvrzují současný stav. Nebyl potenciál strany i vzhledem k jeho popularitě větší?

Myslím si, že současný potenciál byl naopak naplněn. Sami sociální demokraté mluvili o úspěchu, pokud by dosáhli dvouciferného čísla, což se jim v některých krajích skutečně povedlo. Naopak já bych si před volbami tipnul výsledek horší. Otázkou je, zda vůbec má funkce Jana Hamáčka jako předsedy krizového štábu vliv na vnímání sociální demokracie ze strany veřejnosti. Ta v takové době prostě očekává, že se politici budou chovat profesionálně a manažersky. Zároveň je několikrát potvrzené, že úspěch se pro stranu promítne až s odstupem -  tudíž by červený svetr ČSSD mohl pomoci v nadcházejících sněmovních volbách. Spíše si ale myslím, že realita je smutnější. O úspěchu či neúspěchu sociální demokracie nakonec rozhodují voliči. Ti ale považují ČSSD za přebytečnou a do jisté míry si zkrátka vystačí s hnutím ANO.

Nejúspěšnější kandidátku ČSSD vedl Martin Netolický v Pardubickém kraji, ale pod koaliční značkou, a nikoliv pod značkou ČSSD. Je to v něčem vypovídající?

V tom, že spolehnout se na značku ČSSD už není výhoda. Také ale ukazuje, co by v dalších měsících mohla být pro sociální demokracii cesta a co strana dlouhodobě zanedbávala - otevřít kandidátky a dát prostor lidem, kteří nejsou členy sociální demokracie. Lidé určitě věděli, že volí Martina Netolického z ČSSD. Také ale věděli, že volí nestranické osobnosti od hasičů po sokoly, zkrátka atraktivní kandidátku. Podobně to bylo i ve Zlínském a Královehradeckém kraji. Sociální demokracie tam šla do voleb se Zelenými a v rámci možností se jí povedl slušný výsledek.

Před volbami sociální demokracii opustilo hned několik známých členů a následně kandidovali za jiné subjekty, například Jiří Zimola z Jihočeského kraje. Uškodilo to ČSSD?

Podobných příkladů bychom našli napříč Českem spoustu. Byly to dvě konkurenční kandidátky v Ústeckém kraji, odchod Josefa Bernarda k hnutí STAN v Plzeňském kraji, ale i kandidatura bývalého karvinského primátora a do nedávna člena ČSSD Lubomíra Kuzníka. Nemyslím si sice, že by tyto odchody sociální demokracii poškodily fatálně, ale vysílá to špatný signál. Že si strana nedokáže své osobnosti pohlídat, že se nedokáže dohodnout a je plná vnitrostranických sporů, odchodů a vyloučení. To není dobrý obrázek - nehledě na to, kdo za ty spory může.

Posledním sociálně demokratickým hejtmanem, kterého do funkce vyneslo „oranžové tsunami“ v roce 2008, byl Jiří Běhounek z Vysočiny. Jak lze interpretovat jeho propad?

Byl to propad očekávatelný, respektive celorepublikově na tom byla sociální demokracie špatně. A výrazné krajské osobnosti - kromě Běhounka také Ivana Stráská či Jiří Štěpán - dokázaly tento propad jen zmírnit. Ale nedalo se očekávat, že dokážou zvrátit zmíněný trend, který se týká sociální demokracie obecně. Zvláště, když jsou to často lidé, kteří se tolik nevyjadřují k celostátní politice. Výsledek, který se osobnostem povedl, je v rámci celku slušný, ale do značné míry není způsobený značkou sociální demokracie jako spíše popularitou lídrů kandidátek.

Podle výsledků krajských i senátních by se mohlo zdát, že je Česko nakloněné doprava. Je to skutečně tak, nebo spíš zafungoval protibabišovský efekt?

To se nedá z výsledků těchto voleb odvozovat. Volby do Poslanecké sněmovny mají vyšší účast a také kritéria, podle kterých se voliči rozhodují, jsou jasnější, tudíž odpověď dostaneme za rok. V okamžiku, kdy levicoví voliči vypouštějí senátní volby, protože Senát pro ně není důležitý a k volbám chodí převážně středopravicový elektorát, mohou být výsledky zkreslující. Výmluvný je v tomto výsledek Milan Štěcha. V prvním kole se mu dařilo, jelikož lidé zároveň chodili ke krajským volbám, v druhém kole už byla znát ztráta. Na to levice doplácí dlouhodobě a považuji za neschopnost těchto stran vysvětlit svým voličům, proč je Senát důležitý. V případě krajských voleb zároveň zafungoval negativní vztah k některým hejtmanům, kteří se neosvědčili. Každopádně u komunistů a sociální demokracie je problém, že úpadek je dlouhodobý. Zároveň se u sněmovních voleb voliči přelévají k hnutí ANO, které reprezentuje jakousi pseudolevicovou politiku. Tudíž v Česku levicový volič nemizí - naopak sociologové často hovoří o tom, že jsme rovnostářštější než v západní Evropě. Jen u nás se více daří marketingově založeným stranám, na které pak silněji reaguje ODS či Piráti.

Kdo dnes vůbec tvoří „lidi práce“ – tradiční voliče levice?

Lidí práce je spousta, nemusí být pouze v továrnách. Fungují například v sektoru služeb, lidé zaměstnávání na OSVČ na švarcsystém, ačkoliv ve skutečnosti vykonávají zaměstnanecký poměr. Není to tak, že by nebylo koho reprezentovat. Ale ti lidé mají pocit, že to, co dříve nabízela levice, jim dnes dokáže nabídnout leckdo jiný. K tomu připomeňme, že voliči ANO se především rekrutují z lidí, kteří se o politiku zajímají laxněji - a především je zajímá, co jim nabídne dominantní vládní strana.

Obrací kromě hnutí ANO také k identitárním stranám typu SPD?

Do jisté míry. Je pravda, že v současné době se volič nerozhoduje pouze na základě sociálních nebo ekonomických kritérií. V posledních šesti letech vstupuje do rozhodování voličů národní, respektive nacionální otázka. Otázka jakéhosi kulturního ohrožení souvisejícího především s migrací. A ve chvíli, kdy je na české politické scéně minimum stran, které mají snahu vysvětlit, že migrace v naší homogenní společnosti zkrátka není takové ohrožení, utíkají voliči i k identitárním stranám a rozhodují se na základě nacionálních otázek.

Zároveň je v Česku vysoký počet lidí v exekuci, chudoba, jsou tu problémy s bydlením… To jsou klasická témata, která by levice mohla uchopit.

Jenže etablované levicové strany jsou zkostnatělé, neumí uchopit nová témata. Když se sociálních demokratů zeptáte na programem, odvětí sociální politikou a dostupnějším bydlením, což je fajn, ale ne vždy to pokrývá potřebu celé společnosti. Zvedat nová témata se naopak daří novým levicovým subjektům - například Budoucnosti, Levici či Idealistům. Tam ale zase chybí výrazné osobnosti. Dokud se sociální demokracie nenaučí dělat aktivističtější politiku, tedy dokud se neobrátí na lidi, kteří jsou nyní v nejrůznějších spolcích a organizacích a kteří se například environmentálním tématům věnují, bude se s novými tématy potýkat těžko. Ona sama nemá mentalitu na to se změnit.

Zmínil jste nová témata pro levici jako změna klimatu. K tomu můžeme přidat i „revizi kapitalismu“. Jsou to témata  aktuální pro českého levicového voliče, nebo jsou to spíše univerzitní témata či - řekněme - intelektuálně levicové?

Záleží, jak se o tématech hovoří a jak dokáží k levicovému elektorátu proniknout. Když dojde k ekologické katastrofě, jakou je znečištění Bečvy, označí to volič jako katastrofu. Když se hovoří o klimatické změně, je to do jisté míry abstraktní téma, které navíc čeští politici neodkáží přiblížit. Když se bavíme o sociálním vyloučení a exekucích, označí to levicový volič za vážné téma, ale spousta z nich má zároveň dojem, že se jich takové téma netýká, respektive že se jim něco takového nemůže stát. Ale to se znovu bavíme o tom, že politici taková témata neumí pořádně vysvětlit.

A vidíte ještě další komunikovatelná témata?

Ano, není nutné stavět levicovou politiku na otázkách menšin a životního prostředí. To, v jakém stavu a v jaké kvalitě jsou veřejné služby jako zdravotnictví, školství či sociální systém, by se také dalo dobře komunikovat. Stejně tak budoucnost penzijního systému, kde je třeba změnit zdroje financování. V tom případě se dá hovořit i o změnách daňového systému - a myslím, že to je věc, která by se dala levicovým voličům vysvětlit. Problém je, že samy politické strany nemají odvahu taková témata zvedat. Bojí se mediální reakce a současně rovněž reakce koaličního partnera, kterým je hnutí ANO. V minulosti byla levice progresivnější a slibovala témata, které nepřinesla okamžitý úspěch. Nyní klopýtá za událostmi.

Ale u západních levicových stran se je daří zvedat lépe…

Ano, na západ od našich hranic se to daří dostat do programu, jelikož elektorát taková témata zajímají a snáze jej pochopí. Ale úpadek sociálně demokratické a socialistické politiky, který je u nás, je v Evropě podobný a naráží na podobnou bariéru. Daří se to tam, kde jsou politici blíže k voličům a lépe pracují se svou programovou výbavou, například ve Finsku nebo v Portugalsku, ale například německá SPD má podobný problém jako česká sociální demokracie.

Dokáží vůbec levicové strany zvedat a pojmenovat sociální ideály? Zmizely, nebo už také voliče nezajímají?

Je to trochu od obojího. Když byla sociální demokracie na vzestupu, byla sociální témata a poptávka po sociálních ideálech ve společnosti velká - a sociální demokracie tuto poptávku pouze korigovala. Nyní je situace jiná. Sociální otázky nejsou pro většinovou společnost, ale pro nejrůznější skupiny obyvatel, na které se strana musí zaměřit. Pro zbytek lidí - a to můžeme vnímat napříč Evropou -  jsou sociální jistoty vzniklé v minulých letech dostačující a sociální demokracie je vlastně zbytečná.

Mluvil jste o nově vzniklých subjektech s tím, že jim chybí osobnosti. Mají tedy šanci?

Určitě, jen čekají na své objevení či na to, až v sobě najdou politické ambice. Budoucí lídři opozice jsou dle mého dnes součástí občanské společnosti, a ne předsedové nějakých stran. Jsou v neziskových organizacích, nestranických či zdánlivě apolitických organizacích. Jsem zároveň přesvědčený, že sociální, environmentální a antikorupční témata nejsou nepolitická - a potřebují, aby je politická reprezentace hájila. K tomu ale musí takové osobnosti nejprve dospět a tradiční či nové levicové strany si je budou muset najít.

Je tu reálná šance, že se ani sociální demokracie, ani KSČM do Poslanecké sněmovny příští rok nedostanou. Vznikne právě tímhle prostor pro novou levicovou stranu?

To je pro mě v tuto chvíli trochu neuchopitelné. Konkrétní projekt ani silnou osobnost, která by daný projekt měla vést, nevidím. Jsem ale přesvědčený, že až si levice sáhne na dno svých sil, události se začnou hýbat. Je totiž pravděpodobné, že pokud v příštích volbách levicové strany neuspějí, dojde k restrukturalizaci levicového prostoru. Důvod, proč by taková restrukturalizace mohla míst úspěch, je i ten, že hnutí ANO se asi nikdy nepřetvoří v čistě levicový projekt. Koneckonců dříve bylo vedeno neoliberálně. Za cíl mělo odstavit sociální demokracii a komunisty od vlády - a k tomuto směřování se může kdykoliv vrátit. I vzhledem k tomu, že je reprezentantem určitých ekonomických a sociálních skupin…

Někdo označuje za novou levici Piráty.

Ano, pokud by se do levicového prostoru deklarativně posunuli Piráti, byla by debata o budoucnosti levice zajímavá. Ale nemyslím si, že by takovou ambici měli. Navíc v Česku je hodně konzervativních voličů, kteří hledají stranu typologicky podobnou právě sociální demokracii či hnutí ANO.  Pokud by tedy KSČM či ČSSD skutečně vypadly v příštích volbách ze Sněmovny, může to znamenat novou sílu pro levici. Ostatně o tom, v jakém je levice stavu, vypovídá i nesouhlasný postoj ze strany odborů. Pokud by například Josef Středula kandidoval na prezidenta, o čemž se otevřeně mluví, mohla by to být pro levici vzpruha.

V KSČM brzy dojde k výměně předsedy. Kdo by se jím musel stát, aby strana neskončila v propadlišti dějin?

Zaznamenal jsem, že se mluví o jedenácti nominacích. Největší šanci má patrně europoslankyně Kateřina Konečná a v poslední době čím dál více viditelný poslanec Leo Luzar. Bude záležet, na který elektorát se bude chtít strana zaměřit. Určitě by dávalo smysl, pokud by se soustředila na levicové aktivistické prostředí z nejrůznějších spolků a neziskovek, které nakonec inklinují k novým radikálním stranám. Ale protože je KSČM strana konzervativní, respektive představuje starou levicovou větev české politiky, tak si myslím - aniž bych to přál české společnosti - že by pro komunisty bylo výhodné jít cestou radikalizace. Aby strana znovu byla protestní a antisystémová, aby se vrátila ke kritice listopadu 1989. Tím by mohla oslovit protestní voliče i ty, kteří teď volí radikální pravici. Mnoho voličů komunistů nezkouslo, že se strana stala skutečnou součástí establishmentu.

Takže část levicového elektorátu odešla ke krajní pravici, část volí nejasně ideologicky zakotvené hnutí ANO a část liberálněji smýšlejících zase k Pirátům. Paltí tedy to, o čem už zde byla částečně řeč? Že český volič levici v zásadě „nepotřebuje“?

To ukáže budoucnost, zda jmenované strany a proudy dokáží klasickou levici nahradit. Pro mě je síla klasické levice v tom, že dokázala nejrůznější programové cíle a záměry pospojovat, doplnit je určitou ideologií a zároveň to doplnit prací lidmi z terénu. Nevím, jestli toto všechno dokáží splnit nově vznikající strany, ke kterým pořád vlastně patří i ANO či Piráti. Může se ukázat, že levicový prostor skutečně zaplní, ale když si vezmeme fakt, že se Česká republika blíží k poměrně nejisté době, která není tvořena pouze tuzemskou, ale také globální situací, tak si myslím, že politické strany se silným sociálním důrazem budou schopny se rehabilitovat. Bude však otázka, kdo se toho ujme. Nejsem si jistý, zda současná sociální demokracie má tolik osobností, aby toto všechno dokázala vstřebat a před voliči akcentovat. Do značné míry bude záležet na osobnostech, ať už v rámci klasické politiky, nebo v rámci novolevicové politiky.

Když se podíváme na začátek 90. let, byla sociální demokracie také v nepříliš dobré kondici a pro volby vznikl Levý blok…

Úvaha o nějakém Levém bloku se ubírá správným směrem, ale s přirovnáním k devadesátým letům bych byl opatrný. Levý blok měl především tendenci koncentrovat komunistické proudy. Pokud ale budeme hovořit o levicovém bloku, který by dokázal zahrnout levicové liberály i konzervativce, tak takový projekt by smysl měl. Nakonec sociální demokracie se o něco takového pokusila, když byl jejím předsedou zvolen Miloš Zeman, který začal luxovat nejrůznější menší strany do ČSSD. Integrace by byla podmínkou vzkříšení a fungování levice. Nic takového se ale nemůže povést bez autentických osobností, o které by se levice mohla opřít. Je varovné, jak sociální demokraté dopadli v komunálních volbách předloni  i nyní. Vytvářet projekty z pražského centra je možná pěkné v teorii, ale v praxi je třeba lokálních osobností.

A je tu nějaká osobnost, která má potenciál levici znovu nastartovat?

Je to velmi slabé. Sociální demokraté sice mají ještě několik schopných politiků, ale zda dokáží integrovat celý prostor, tím si jistý nejsem. A stejně tak je velká otázka, zda se objeví někdo nový a mladý, například z odborů.

Kteří  jsou ti „schopní“ v sociální demokracii?

Jedním typem politika je zmíněný jediný současný hejtman Martin Netolický, který dokázal otevřít svou kandidátku a komunikovat s regionálními osobnostmi, ale nemá ambici vrátit se do vedení sociální demokracie. Dalším takovým, který prosadil kandidaturu s menšími stranami, je současný místopředseda Michal Šmarda, který se ale nechal slyšet, že pokud prohraje druhé kolo senátních voleb - což se stalo - vrátí se na Nové Město na Moravě, kde je starostou a s vedením ve straně končí. Tudíž určitý potenciál sociální demokracie má, ale přitom tihle lidé nemají sami energii na to se o vyšší funkce snažit. Reprezentantkou progresivnější levice může být i Jana Maláčová, kterou ale vyčerpává vedení resortu práce a sociálních věcí a na předsedkyni kandidovat nechce. A Tomáš Petříček už nechce kandidovat ani na místopředsedu.

V lednu čeká sociální demokracii sjezd. Co můžeme očekávat?

Žádný ostrý manévr neočekávám. Sociální demokraté očividně vsadili na pokračování koalice s ANO. To ostatně voliči v tuto chvíli očekávají. Bude také zajímavé, jak a zda dokáže zradikalizovat program a rétoriku - zda bude hovořit řeba o tom, kde brát peníze na rozpočet. Co se personálních změn týče, ani tam velké změny neočekávám už proto, že strana v záloze nemá nástupnické předsednictvo. Mnohem zajímavější bude sledovat, zda se otevře diskuze právě na téma otevření kandidátek, jak o tom hovoří zmíněný Michal Šmarda, který kandidoval společně s Budoucností a Idealisty.