Nedotknutelné, anebo funkční instituce?

Takže ano: mám obavy o naše instituce. Zlobím se na naše instituce. Nechci je bránit. Chci, aby fungovaly,“ řekl v úvodu svého podcastu na The New York Times jeden z nejvlivnějších amerických novinářů Ezra Klein. O instituce se bojí, protože Donald Trump slibuje frontální útok. Zároveň ale Klein zmiňuje neefektivitu institucí, pomalé rozhodování o modernizačních krocích, které by zlepšily kvalitu života lidí. Zatímco dříve republikáni hájili instituce, demokraté je chtěli bořit. Dnes je to naopak. A když Američané vidí, že demokraté obhajují instituce i tam, kde selhávají, mají pocit, že je to jakási forma spiknutí. A čím je tlak silnější, tím rozhodnější je obrana institucí ze strany demokratů. 

Přijde mi to jako důležité téma, které překračuje hranice Ameriky. U nás neprobíhá střet o instituce mezi levicí či pravicí, s jistou zkratkou se dá říct, že dělicí linie je mezi zastánci klasické demokracie a populisty. Ti první si uvědomují potřebu komplikovaného rozhodování, kdy jsou mocní kontrolováni různými protiváhami. Druzí naopak nechtějí kontrolu žádnou. Ale i ti první vidí, že často věci nefungují, jak mají. Co teď? Jak měnit a hájit instituce zároveň? 

Složitost tématu se dá ilustrovat na debatě o veřejnoprávních médiích. Parlament jedná o zvyšování koncesionářských poplatků, kde se populisté sjednotili v jasném odporu, protože silná a nezávislá veřejnoprávní média je mohou stejně jako ta soukromá kontrolovat. I proto je žádoucí, aby k navýšení došlo. Nicméně téměř na každé veřejné debatě, které se účastním, padá z publika otázka na Českou televizi: Podporuji je, ale... Proč jsou tak málo kritičtí? Proč točí pořady, které by měly být na komerčních stanicích? Nevstupují do světa privátních podcastů? Proč hájit ČT, kde její ředitel Souček zrušil jeden z mála kritických pořadů 168 hodin? Atd.

A mě zajímá otázka: Kdy se z těch stoupenců veřejnoprávních médií stanou jejich odpůrci, protože na své otázky nedostávají odpověď a nevidí změnu k lepšímu? Anebo když se vstřícní kritici začnou nálepkovat jako nepřátelé? V jedné twitterové debatě novinář Jindřich Šídlo napsal: „A ještě jednou uslyším z Vinohradské „drž hubu, plať a nestarej se, co tu děláme, slouho oligarchy“, a ani mně, celoživotnímu fanouškovi veřejnoprávních médií, nebude jejich obrana stát za jediný slovo.“ Není to ojedinělý hlas.

V Deníku N nedávno vyšel komentář Filipa Titlbacha, který podpořil veřejnoprávní Média, a naprosto s ním souzním. Psal ale také: „S každým otevřením debaty o veřejnoprávních médiích bude existovat řada politických, ideologických a podnikatelských tlaků, které se budou snažit jejich působení okleštit a novinářskou práci zkomplikovat.“ Za příklad dává Slovensko, kde se Robertu Ficovi podařilo podmanit si slovenskou veřejnoprávní televizi i rozhlas. Vyvozuje z toho následující: „S debatou proto opatrně. Může totiž vyvolat dlouhodobě nenávratné změny, které mohou vést k vyklizení kritické žurnalistiky ve veřejnoprávních médiích.“

Mohou, ale nemůže ty změny vyvolat i absence oné debaty? Na Slovensku uspěl Fico s útokem na veřejnoprávní média mimo jiné i proto, že byla nekvalitní. Na rozdíl od těch českých. A vlastně je nakonec nikdo moc nehájil. 

Ale nezůstávejme jen u veřejnoprávních médií. Opakovaně zaznívá: Když budeme kritizovat vládu Petra Fialy, nepomáháme tím nástupu Andreje Babiše? Když budeme rozebírat chyby při řešení pandemie, neposílíme tím antivaxery? Možná ano, ale rezignovat proto na kritické otázky není správné, nemáme instituce, protože jsme si tak jednou řekli, ale protože od nich čekáme dobrý výkon. Fiala potřebuje věcnou kritiku, a veřejnost potřebuje vidět, že je jí vystaven. Již citovaný Klein trefně konstatoval: „Pokud nezískáte dobré, fundované kritiky a reformátory, získáte jen ty špatné.“

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje 

Erik Tabery
šéfredaktor