Nemusíme se vždycky shodnout aneb Disentující soudci

Jste-li českou ústavní soudkyní, máte oproti soudcům obecných soudů velkou výhodu – nemusíte přijmout za své takové rozhodnutí většiny, s nímž nesouhlasíte. V odlišném stanovisku, takzvaném disentu, můžete kolegům i veřejnosti vysvětlit, jaké mělo (podle Vás) správné rozhodnutí být. Známou královnou disentů u nás byla bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová, která většinu v některých případech kritizovala pro nedostatek pochopení pro důležitost svobody či solidarity k nejslabším.

Zvýšení odpovědnosti

Českým ústavním soudcům umožnil psát disenty zákon o Ústavním soudě z roku 1993. Při jejich zavedení byla přiznávána inspirace německým ústavním soudem a Nejvyšším soudem USA, možná i štrasburským Evropským soudem pro lidská práva. Byly připomínány situace, kdy se disent posléze stal většinovým názorem (v judikatuře amerického Nejvyššího soudu to bylo například u odmítnutí segregace podle rasy) či vedl ke změně právní úpravy (třeba v americkém případě Dred Scott v. Sandford disentéři přesvědčili zákonodárce, aby změnil právní úpravu nabytí občanství u bývalých otroků).

V záhlaví rozhodnutí Ústavního soudu je uvedeno, kdo byl ve věci soudcem zpravodajem a připravoval koncept většinového nálezu.  Pokud zpravodajův koncept není přijat potřebnou většinou, předseda soudu zpravidla případ přidělí po dohodě v plénu jinému soudci zpravodaji, který zpracuje nález konvenující většině. Soudci uplatněným disentem snímají masku anonymnosti a alibismu a otevřeně přiznávají, že zvítězivší právní názor nebyl přijat jednoznačně, nýbrž po velmi obtížném přemítání a zvažování různých argumentačních pozic. Spojení disentu s konkrétním jménem soudce pak zvyšuje jeho odpovědnost za hlasování i za obsah nálezu a disentu. Disenty umožňují sladit morální integritu i povinnou loajalitu soudce tím, že nemusí obhajovat názory, s nimiž nesouhlasí, a hodnoty, které nechce preferovat.

Oprávnění napsat si disent u nás bylo v roce 2012 rozšířeno i na soudce Nejvyššího správního soudu ve velkých senátech, tedy zejména u volebního senátu a v tzv. rozšířeném senátu majícím sjednocující roli, dostanou-li se běžné senáty do sporu o interpretaci nějakého právního pravidla.

Odlišná stanoviska se připojí k nálezu či rozsudku nebo usnesení, pošlou účastníkům řízení a jsou i publikována v internetové databázi a sbírce rozhodnutí toho kterého soudu, jejich obsah však nenajdete ve Sbírce zákonů. Ani u veřejného vyhlašování nálezu či rozsudku není čten obsah disentu, neboť by to působilo jako poslední slovo s větším dosahem než názor většiny. Hlasování jednotlivých soudců zůstává nadále tajným, soudce se může rozhodnout nevyjádřit odlišné stanovisko veřejně.

Racionální neshoda

Publikace odlišného stanoviska dává veřejně najevo, že soud nebyl při svém rozhodování názorově jednotný. Podle odpůrců zveřejňování disentů tak dochází k oslabování normativní síly precedentu, podle jeho příznivců pluralita názorů podporuje legitimitu práva a posiluje potenciální možnosti jeho vývoje.

Odlišné stanovisko může hrát roli i v tom, že se v budoucnu stane většinovým názorem v případě nového rozhodování obdobného případu. Pěkné odůvodnění potřebnosti disentu vyjádřil třeba právník Joseph Weiler ve své kritice absence disentů při rozhodování Soudního dvora Evropské unie. Disenty podle něj nutí většinu soudu, aby v odůvodnění svého rozhodnutí použila přesvědčivější, hlubší a komunikativnější způsob a vedou k paradoxnímu efektu vyšší přesvědčivosti většinového rozhodnutí: všichni totiž vidí, že většina vzala v potaz všechny nabízející se alternativy, než je nakonec odmítla.

Michal Bobek (nynější český generální advokát v Lucemburku) v kultovní době jím založeného blogu Jiné právo lapidárně konstatoval, že není pochyb o užitečnosti disentu, neboť je prostředkem pro tříbení názorů a napomáhá transparentnosti soudcovského rozhodování.

Teoretické odůvodnění užitečnosti disentů se opírá o současnou analytickou filozofii, vycházející z užitečnosti názorového pluralismu a tzv. „racionální neshody“ (reasonable disagreement).  Racionální neshoda znamená, že rozumní, přemýšliví, hodnotově vnímaví a dobře informovaní lidé spolu nesouhlasí v určité otázce, přičemž jejich neshoda odolává i velmi důkladné argumentaci. Přibývá teoretiků (např. S. Besson nebo Ch. McMahon), kteří si myslí, že racionální diskurz má tendenci rozběhnout se do názorové plurality.

I český právní filozof Jiří  Příbáň ve své knize Disidenti práva zdůrazňuje, že nejdůležitějším zdrojem legitimity současných liberálně demokratických společností, založených na principu právního státu, se paradoxně stala pluralita legitimizačních strategií. Namísto konsensu přichází konverzace, která nemá stanovit vítěze a poražené v rámci politické diskuse, nýbrž naopak posilovat a vést k rozpoznávání mnohosti hlasů. Tedy jde o to, že vnímáme možnost více správných a rozumných řešení jednoho problému či připuštění více interpretací nějakého faktu spíše jako potvrzující konečný výsledek než jej znejišťující.

Ti, co nesouhlasí

Soudkyně kanadského nejvyššího soudu Claire L‘Heureux-Dubé přirovnává disenty k polyfonii v hudbě, neboť umožňují, aby právo promlouvalo vícehlasně; podle ní stojí disenty za rozvojem práva a právní kultury. Mezi výhody odlišných stanovisek patří také rozvoj diskuze o právních otázkách a zkvalitňování většinových stanovisek. Americký soudce Antonin Scalia říkal, že dává přednost tomu, aby proti jím sepsanému stanovisku někdo disentoval, protože jednomyslná rozhodnutí bývají z argumentačního hlediska nejméně kvalitní.

S existencí odlišných (separátních) stanovisek jsou však spojována i negativa, jako je přílišná individualizace a politizace soudního rozhodování. Například John Roberts, aktuální předseda Nejvyššího soudu USA, poznamenal, že odlišná stanoviska vedou k tomu, že se soudci chovají jako primadony, a tím oslabují soud jako instituci. Tomuto riziku však snad lze zabránit větší sebedisciplínou: disentující soudci mají uplatňovat své disenty jen tehdy, je-li to opravdu nezbytné, a připravovat je s respektem k většinovému názoru, který u jejich kolegů zvítězil.

I pro advokáty, odbornou veřejnost či z pozice účastníka řízení působí lépe, když „nakouknou pod pokličku“ úvah soudců a zjistí, že jeho věc byla skutečně rozhodována velmi pečlivě; že byly váženy rozličné argumenty a že se skutečně nejednalo o jednoduchou záležitost.

A jaké poučení by si z disentů u vrcholných soudů mohli vzít všichni občané a občanky? I velmi vzdělaní a racionálně uvažující lidé nemusí ze stejných fakt a argumentů dospět ke stejnému či společnému řešení. Někdy se musíte rozhodnout, které řešení je podle Vás správné, ale to nemusí znamenat, že všechna ostatní řešení jsou špatná a jejich zastánci jsou pitomci. Pro hledání správné cesty v životě je velmi užitečné poslouchat zejména ty, kteří s námi nesouhlasí, protože právě ti nás mohou posunout dál. A nezlobme se na to, že zaznívají různé názory a argumenty - buďme šťastní, že nežijeme v době, kdy to bylo zakázáno.