Polemika: Nikomu neškodí, tedy proč ne?

V nové rubrice Respekt k právu vám budeme také přinášet polemiky nad aktuálními tématy. První patří do debaty o zavedení manželství i pro homosexuální páry. Píší v ní kriminolog a právník Jakub Drápal a advokátka Adéla Horáková, která v současné době spolupracuje s iniciativou Jsme fér.  Jako u každého textu v této rubrice platí, že budeme rádi za vaše názory a komentáře.

V příštích měsících nás čeká diskuze o novele stavící stejnopohlavní svazek na roveň různopohlavního. Opakovaným argumentem příznivců stejnopohlavních sňatků je, že jejich zavedení nikomu neuškodí: svoboda různopohlavních párů prý nebude nijak omezena. To může být pravda; záleží však na tom, zda se bavíme o právech či o označení. O poskytnutí práv je totiž tato diskuze jen částečně.

Iniciativě Jsme fér a předkladatelům novely jde totiž také o ideové ukotvení takových svazků. Lidovecký poslanec Marek Výborný na ČRo Plus navrhl, aby byla přijata úprava, podle které by nebyl mezi svazky rozdíl v právech, ale v názvu. Tento jeho návrh byl Adélou Horákovou, právničkou iniciativy Jsme fér, důrazně odmítnut jako “otázka důstojnosti”. A zde nastává problém v argumentaci (převážně) liberálů o nulových škodlivých důsledcích změny pojetí manželství.

Argument o neškodnosti totiž na ideové rovině neplatí. Zlepší sjednocení názvu postavení stejnopohlavních párů? Podle mnohých ano; podle Adély Horákové se nebudou cítit jako osoby zařazené do jiné kategorie. Změna je tak o pocitu, o kvalifikaci. Tento pocit (a zároveň s ním i obdobnou argumentaci) však nemůžeme ubírat ani různopohlavním párům: zhorší sjednocení názvu postavení různopohlavních párů? Opět podle mnohých ano, protože instituce, která je pro ně velmi důležitá, ztratí dle jejich názoru část svého významu a odcizí ji od jejího účelu. Škodlivost nebo neškodlivost změny názvu záleží na hledisku argumentujícího. Na každém z nás je, kterou z těchto pozic zastává.

V okamžiku, kdy se dostáváme do sféry pocitů a ideologií, opouštíme argumenty typu zlepšení či poškození. Nerozlišování těchto dvou rovin diskuze (otázka práv a otázka názvu) je jedním ze zdrojů nepochopení konzervativní argumentace. Nejde totiž již jen o práva, jak se domnívá významná část liberálních komentátorů, ale do popředí diskuze se dostává světonázor.

Srovnávejme porovnatelné

Právě světonázor, respektive vnímaný účel určitého institutu, je však podstatný nejen z hlediska názvu, ale i pro činění si úsudku o potřebnosti určité změny. Ilustrací je aplikace argumentace ohledně postavení stejnopohlavních párů na polyamorní svazky, tedy svazky více než dvou osob. Komu by ublížilo, pokud by byla dána polyamorním svazkům stejná práva jako svazkům dvou osob? Inu, nejspíše nikomu.

Důvody proč zavést stejnopohlavní manželství se dají plně použít i na zavedení polyamorních manželství. Iniciativa Jsme fér k tomuto argumentu namítá: “Srovnávejme porovnatelné a možné!” A to bohužel ilustruje nedostatek argumentace a její nepropracovanost. Rozdíl je totiž právě v ideologickém náhledu - polyamorní svazky podle iniciativy nejsou srovnatelné se svazky dvou osob, a to i když se milují a chtějí spolu žít a vychovávat děti.

Neuvědomují si však, že stejnou argumentaci lze použít i vůči jejich snaze. Podobně jednoduchý argument, jako ten jejich může znít: “Srovnávejme porovnatelné a možné - různopohlavní pár může mít děti na rozdíl od stejnopohlavního, tak o čem vůbec diskutujeme?” Jistě, polyamorních vztahů je výrazně méně než stejnopohlavních a jsou méně viditelné. I stejnopohlavní vztahy jsou ale výrazně méně časté než ty různopohlavní a ještě před několika desítkami let byly málo viditelné.

Právě to, že argument “neškození” lze vztáhnout nejen na polyamorii, ale i na další podoby svazků, ukazuje na jeho neurčitost. Kromě toho, že argument neškození se používá spíše pro toleranci určitého jednání, a nikoli pro přiznání nadstandardních práv (což manželství činí), není ani dostatečně konkrétní, aby definoval, co a jak má být – toto vymezení dělá jen negativně. Takové vymezení však potřebujeme činit na základě úvahy, co je srovnatelné a co není. Abstraktní bazální (základní) rovnost neexistuje; srovnání se vždy děje s ohledem na účel srovnávání. Jablka a hrušky jsou zkrátka jiné – nebo stejné, pokud nás zajímá, zda je zkoumaný předmět ovoce. Při srovnávání vycházíme zejména z různých účelů daného institutu, a proto se také mnohdy neshodneme.

K čemu tedy slouží manželství? Je to primárně sociální síť, prostor pro výchovu dětí nebo svazek založený na lásce? Nebo všechno dohromady, a ještě něco navíc? Jaký účel je v takovém případě ten hlavní? Toto jsou otázky, které se skrývají za tím, když řekneme, že různopohlavní svazky jsou stejné či odlišné od těch stejnopohlavních. Na tyto otázky máme různé názory, které mohou vést k různým závěrům. Pokud je někdo přesvědčený, že plození a výchova dětí je jednou z esenciálních náležitostí manželství (jako katolická doktrína), spíše nevnímá jako srovnatelné stejnopohlavní a různopohlavní svazky. Pokud se jiný domnívá, že jediným důvodem pro vznik a existenci manželství je láska dvou osob, bude nejspíš podporovat stejnopohlavní manželství.

Inkluzivní, nikoli nadřazená diskuze

Ohledně toho, jaký účel má vznik a existence manželství, nepanuje shoda; čeká nás několik náročných měsíců. Pojďme tedy naše diskuze zaměřit zpět na myšlenky, ve kterých se lišíme, nikoli na emoční vnímání těchto myšlenek. Bavme se o základních účelech manželství a rozdělme diskuzi na část o právech a povinnostech a na část o označení takového institutu.

Racionální diskuzi v mnohém brání opakované osobní útoky na zastánce druhého tábora nebo vyzdvihování svého přístupu jako morálně nadřazeného. Vyhněme se tomu a věřme, že fér mohou být zastánci i odpůrci stejnopohlavních manželství. Důvěřujme, že lidská práva mohou chtít plně chránit obě tyto skupiny. Mimochodem Ústavní soud se vyjádřil, že „není dáno základní právo na uzavření sňatku (resp. registrovaného partnerství) mezi osobami stejného pohlaví, a je proto věcí politického rozhodnutí zákonodárce, zda vůbec a jakým způsobem tento vztah upraví“. Nestavme se do mravně nadřazené pozice těch, kteří jsou fér nebo zastávají jedinou možnou podobu rodiny; takový přístup ničemu nepomůže, jen vyvolá nepřátelskou odezvu.

Debatu podporující přístup lze zobecnit tak, že “ti druzí” nechtějí škodit a nejde jim primárně o prosazení svých zájmů. Pokud s tím nesouhlasíme, nemá cenu vést diskuzi, ale za použití nejrůznějších prostředků nám půjde o to prosadit své cíle, ať již strašením ohromnými dopady na děti výchovou stejnopohlavními páry (výzkumy to nepotvrzují) nebo apely na blaho dětí v dětských domovech (již dnes jsou dlouhé pořadníky na adopci). Jistě jsou na obou stranách skupiny, kterým jde primárně o prosazení svých zájmů – či které chtějí určité společenské instituty bořit, nebo naopak zamezovat jakékoli změně. Věřme, že takových není většina v obou táborech.

Bude výsledkem takové diskuze kompromis či přesvědčení jedné strany druhou? V to první lze doufat, v to druhé bohužel nejspíše nikoli. Minimálně nám však takový styl vedení diskuze pomůže depolarizovat současnou společnost. Doufejme, že debata tak bude primárně o argumentech, a nikoli o emocích – na emočně vyhrocené diskuzi bychom v dlouhodobém výhledu prodělali všichni.

Autor je doktorand na Právnické fakultě UK a asistent soudkyně na Ústavním soudu. Jeho názory nereprezentují tyto instituce.