TOP 15 rozhovorů Respektu roku 2019

Finská novinářka a expertka na téma ruské dezinformační války Jessikka Aro nepřehání, když o mnohaleté nenávistné kampani, jejímž je hlavním terčem, mluví jako o pobytu v pekle.

Vedle dezinformačních webů vyráběných trollími farmami na mě útočí také ruská státní média. Po loňském rozsudku tam vycházely texty, podle nichž jsem ve skutečnosti stalkerkou a kriminálnicí, zatímco finská justice je prohnilá a zkorumpovaná, protože tak přísně potrestala tyto „bojovníky za svobodu slova a projevu“.  Abyste si představila ten rozsah: dezinformační web MV-lehti, jehož zakladatel a editorka byli odsouzeni (Ilja Janickin ke 22 měsícům vězení, Asta Tuominen k podmíněnému trestu, stejně jako třetí odsouzený Johan Bäckman – pozn. red.), o mně zveřejnil více než 220 obrázků či textů. Těch stránek je samozřejmě mnohem víc, plus je nutné započítat i materiály, které vznikly v jiných jazycích, například v ruštině. Přesný počet se tedy můžu jen dohadovat, ale je to obrovské množství. A obtěžována nejsem jen v on-line světě. Členové jedné extremistické skupiny mě občas sledují v helsinských ulicích a postují o tom na sociálních sítích.

S knězem a teologem o zneužívání, smyslu celibátu a setkání s papežem, který má odvahu jako svatý Augustin.

Jednou věcí je nedostatek otevřené komunikace v církvi, což vzhledem k její převážně hierarchické struktuře zas tolik nepřekvapuje. Když papež František na počátku jedné biskupské synody v Římě vyzval účastníky, aby otevřeně říkali, co si myslí, zavládlo prý v aule zděšení. Dosud se zde oceňovalo, když se poslušně opakovaly předepsané názory a nikdo nevybočil z řady, nedal najevo, že je vůbec schopen mít vlastní názor. Potom je tu strnulost teologické antropologie, ahistorické chápání lidské přirozenosti, rodiny a sexuality – například v současné debatě o genderu se ukázalo, že strach před morálním relativismem vede v církvi k druhému extrému, ignorování a popírání dějinných a společenských proměn včetně výsledků společenských věd. Je to podobné nešťastné situaci, kdy se teologové bránili evoluční biologii, aby zachovali primitivní doslovné čtení biblických textů.

Německá novinářka a spisovatelka Denise Linke žije s kombinací Aspergerova syndromu a těžké poruchy pozornosti spojené s hyperaktivitou (ADHD). O tom, jaké to je, napsala knihu a v předvečer Mezinárodního dne autismu přijela do Česka představit její české vydání.

Autismus vám dává schopnost prožívat věci skutečně intenzivně, hluboce vám na nich záleží. Problémy se jeví černobílé, žádné relativizování typu: možná by to mohlo být takhle, anebo taky ne. Prostě: klimatická změna nás zásadně ohrožuje, něco se musí udělat. Co můžu udělat já jako šestnáctiletá holka a kdo mě tak asi bude poslouchat? Jít stávkovat místo školy se jeví jako logické řešení. Člověk s Aspergerovým syndromem má výhodu, že neřeší, co si o něm budou myslet ostatní, prostě chce udělat to, co je potřeba. Nám bývá jedno, jak nás budou hodnotit.

S herečkou Ivou Janžurovou o vtipných ženách, pochybnostech, puse pro Dubčeka a pocitu ubývání.

Ženám přebývá taková ta ostýchavost, skromnost, malá sebedůvěra a snaha prosadit se. A sebevědomé kolegyně, které nejsou ostýchavé, na mě vždy působí trochu divně, nezdá se mi to. Mnohem víc je namístě pochybnost o tom, co dělám, než pocit, že jsem všechno udělala dobře a hotovo. Některé dívky tím disponují a já jim to vlastně trochu závidím, protože je to i jistá výhoda pro podvědomí, které ve vás pracuje a ovlivňuje výkon. A když herečka pochybnost nemá, tohle ji netrápí. Zase jsem ale přesvědčená, že pochybnosti jsou motor, který vás žene dál. A klidně odkopnete stranou do rigolu vše, za co jste byla kdy pochválená. Zajímá vás, co přijde a jestli to dokážete.

Přežije civilizace globální oteplení? Přední světový klimatolog Hans Joachim Schellnhuber z Postupimského ústavu pro výzkum dopadů klimatických změn tomu moc nevěří.

Musíme si uvědomit, že třeba počet obyvatel Afriky má z důvodů, které s klimatem nesouvisejí, do konce století vzrůst z dnešní miliardy na čtyři miliardy. Pokud se k tomu přidá oteplení v rozsahu, o jakém mluvíme, kam všichni ti lidé půjdou? Dlouho před tím, než uvidíme vzrůst hladiny moří, přijdou sociální problémy, povstání, občanské války. Jsme na cestě ke světu plnému násilí, chaosu, krve, válek a strachu. Naše děti vstoupí do temného věku. Vše, co teď bereme jako samozřejmost – svobodu slova, život v míru, rozsvícení lampy po stisknutí vypínače, bezpečí –, to všechno bude minulostí.

S Jonathanem Ledgardem o novinařině v The Economist, neobjeveném českém potenciálu a o tom, jak buduje přístavy dronů uprostřed Afriky.

Kkdybych mohl udělat jednu věc, tak bych vzal pušku a zastřelil Švejka. Vím, že zjednodušuji, ale řekl bych, že v české duši probíhá manichejský souboj mezi cynickým Švejkem a odpovědným, idealistickým Čapkem. Vždycky jsem Švejka nesnášel. V době svého sepsání dával smysl, probíhala zbytečná válka, Češi a Slováci trpěli a umírali v rakousko-uherské armádě. Ale tenhle Švejk nepatří do 21. století. Nejlepší pro český národ by bylo zbavit se ho.

S Ivanem Krastevem o výsledku evropských voleb, které podle něj překreslily politickou mapu na kontinentu. „Čeká nás zajímavá doba. Já se na ni velmi těším,“ říká renomovaný bulharský politolog v rozhovoru pro Respekt.

Nečekaně výrazný úspěch zelených je pro mě nejzajímavější. Oni a populisté jsou jediná mobilizační hnutí, která máme, dokážou přivést k urnám lidi, kteří původně volit vůbec nechtěli. Německý vydavatelský dům Bertelsmann udělal loni průzkum mezi všemi členskými státy EU a z něj vzešla důležitá věc: většina evropské veřejnosti, 67 procent lidí, si myslí, že život byl dříve lepší. To je důležitý ukazatel, protože Evropská unie vznikla jako projekt společností, které měly hrůzu ze své minulosti a nechtěly ji opakovat. Teď Unii tvoří společnosti mající strach z budoucnosti. Ten strach je samozřejmě rozdílný pro různé sociální skupiny, ale dva hlavní směry symbolizují právě zelení a populisté. Mezi zachránci života a zachránci životního stylu bude politika v příštích letech oscilovat, protože právě tudy, jak ukázaly volby, vede hlavní dělicí linie mezi evropskými voliči napříč členskými státy.

S Karlem Schwarzenbergem o jeho návratu domů a Česka do Evropy.

Po složení předepsaného slibu ve Vladislavském sále a gratulacích šel na třetí nádvoří Pražského hradu vykonat přehlídku čestné stráže. Pak pozdravil přihlížející z balkonu jižního křídla Hradu a od jedné jsme společně šli na děkovnou bohoslužbu Te Deum do svatovítské katedrály. Konala se po čtyřech desetiletích, mimochodem. No a pak jsme ještě chvíli mrzli na nádvoří. Tam si mě oblíbilo několik budoucích kolegů, páč jsem měl s sebou placatici s koňakem a oni se jí zahřívali. A najednou přišel Havlův tajemník a říkal, že mě prezident zve na oběd. Byl jsem velice polichocen, věděl jsem, že jsou zváni lidé, které chce mít prezident ve své kanceláři. A než jsem se rozmyslel, byl jsem jejím členem.

Petra Tomalová je spoluzakladatelkou unikátního projektu v rámci českého zdravotnictví. Centrum provázení působí už ve třech fakultních nemocnicích a pomáhá rodičům zvládnout první náročné týdny po sdělení vážné diagnózy dítěte.

Pro lékaře je středem zájmu pacient, tedy dítě. Soustředí se na jeho záchranu a léčbu. Většinou už ale nemyslí na to, co se děje s rodiči poté, když se zavřou dveře ordinace. Přitom rodič u některých vážných onemocnění musí velmi brzy rozhodovat řadu důležitých věcí – jestli nechá dítě intubovat, zda jej bude chtít resuscitovat, pokud by taková situace nastala, jestli půjde do experimentální léčby… Musí racionálně rozhodovat o budoucnosti dítěte, takže by měl mít srovnané emoce. Jenže to není v takovou chvíli vůbec možné, ve skutečnosti se snaží tu špatnou zprávu jenom nějak přežít. Takhle vznikla myšlenka založit Centrum provázení, dostat do zdravotnictví průvodce, kteří rodičům v takovou chvíli pomohou.

Sociální vědkyně Zdenka Sokolíčková se s rodinou odstěhovala na arktické souostroví Špicberky, aby tam zkoumala, jak změny klimatu ovlivňují místní komunitu.

Špicberky jsou jedním z míst, která se oteplují vůbec nejrychleji na planetě. Extrémní výkyvy počasí se stávají normou ve všech obdobích roku. Dřív tu byla suchá, arktická poušť, ale to už dávno neplatí. Co se týče dešťových srážek, tak se objevovalo maximálně jemné mrholení, ale teď přicházejí průtrže mračen a dlouhotrvající deště. Ze svahů padají laviny. V roce 2015 spadla lavina přímo do centra města, zasypala jedenáct domů a zabila jednoho dospělého člověka a malou holčičku, což byl velký šok pro místní komunitu. Město, které bylo dřív bezpečné, je teď zčásti lavinovou zónou. Také aktivní vrstva permafrostu je čím dál hlubší a dochází k velkým sesuvům půdy. Zjara, když začne tát sníh, k městu přitékají kamenité nebo bahnité laviny. Relativně nedávno jedna taková sjela těsně vedle hřbitova. Tahle nestabilita půdy znamená velkou výzvu pro stavbu čehokoli.

Jihočeská kriminalistka Renáta Miková vyšetřuje ty nejzávažnější zločiny – specializuje se na vraždy a také na násilí páchané na dětech. Úspěšně vyřešených případů má na svém kontě desítky a v oboru se řadí ke špičce. Původní profesí učitelka byla také vůbec první ženou v Česku, která začala před lety pracovat na pozici vrchní komisařky. Před pár týdny dostala za svoji práci ocenění Policista roku 2018.

Otrlá asi nebudu nikdy, když vidíte někoho brutálně zavražděného, zohaveného, s poškozenými orgány, tak je to pro člověka vždycky děsivé, na to si nikdy nezvyknete. Nebo když máte v pitevně na stole malé dítě či novorozence, kterého matka, místo aby ho dala do babyboxu, uškrtí, strčí do igelitového pytle a pohodí, to nikdy nepochopím. Nicméně já to musím brát v tu chvíli tak, že jsem tu od toho, abychom s kolegy vypátrali pachatele, který to neštěstí způsobil – je to v zájmu nás všech, kteří na případu pracujeme, abychom našli konkrétního viníka. Abychom mohli ukázat prstem a pozůstalým a poškozeným říct, že tohle je ten člověk, kvůli němuž přišli o syna, sourozence, rodiče, o někoho, kdo jim bude celý život chybět. A že ten člověk za to bude potrestán. To je pro ně hrozně důležitý moment – když vědí, kdo to způsobil, uleví se jim, mohou za tou hrůzou udělat pomyslnou tečku. I když ta úleva má svoje meze, blízké jim už nikdo nevrátí.

Christian Ernst Weißgerber vyrůstal v Eisenachu ve východoněmeckém Durynsku, kde do roku 2010 patřil do vedení neonacistických Autonomních nacionalistů. Od extremismu se poté distancoval, studoval humanitní obory v Jeně, Paříži a Berlíně, kde nyní žije a pokračuje v doktorském studiu.

Studoval jsem v Jeně a aktivisté z Antify na mě upozornili spolužáky. Ti mě pak nezdravili, odmítali se mnou pracovat ve skupině, izolovali mě. Bylo to nepříjemné, ale vedle těch zmíněných bodů mě to dovedlo k tomu, že jsem se z neonacistického hnutí stáhl. To byl pouze první krok, od svých názorů jsem se distancoval až později. Pomohlo k tomu studium filozofie, učil jem se problematizovat stále více ze svého starého myšlení, dodnes to vlastně neskončilo, pořád se učím přemýšlet jinak. Extremistické uvažování je tak přitažlivé, protože lidé nechtějí příliš znát a řešit komplexní souvislosti. Konspirační teorie jim dají vcelku jasný výklad a pocit, že náhle chápou důvody válek nebo třeba útoků z 11. září. A všechny složité problémy svalují na skupinu lidí, ve které vidí nepřítele.

S ředitelem The New York Times Markem Thompsonem o proměně novinařiny, vztahu k veřejnosti a pozoruhodném obědě s Donaldem Trumpem.

Naše práce – a podle mě také nejlepší reakce na polarizaci společnosti – je vyrábět kvalitní noviny, což znamená pokrývat zpravodajsky celé území Spojených států, široké spektrum životů, zkušeností, ideologických pohledů. A snažíme se o to i na komentářových stránkách. Komentáře v NYT byly vždy liberálně laděné, nicméně názory v tzv. op-ed sekci měly a mají jiné vyznění. Ta zkratka mimochodem doslova vyjadřuje, kde jsou tyto názory k nalezení v novinách – je to stránka naproti (opposite) komentářům, které vyjadřují stanovisko listu. V poslední době se soustředíme na to, aby se na op-ed stránce objevovalo mezi dalšími názory více konzervativních hlasů, a to včetně těch silně konzervativních. Chceme poskytnout čtenářům objektivní zpravodajství a široké spektrum názorů a pohledů na věc. Je jasné, že přes noc všechny nepřesvědčíme, zejména v takto polarizované době, ale jsme velmi trpěliví. Nakonec existujeme celých 170 let a budeme dál dělat to co doposud – pomáhat lidem, aby rozuměli světu.

S vdovou po starostovi polského Gdaňsku a nově evropskou poslankyní.

Gdaňsk je zvláštní případ. V řadě jiných velkých měst – Varšavě, Poznani, Krakově – také vládla opozice, ale došlo tam ke změnám, vlády se střídaly. On byl v čele Gdaňsku od roku 1998, přes dvacet let. Vyhrál šest voleb za sebou, lidé ho měli rádi. Gdaňsk je hrdé, nepoddajné město, zrodila se tu Solidarita, Paweł vedl studentské protesty ve městě na sklonku komunismu. Možná Jarosława Kaczyńského dráždila jeho síla a nezávislost. Radnice přijala běžence z bývalých sovětských satelitů a nabídla se, že přijme syrské uprchlíky, můj muž kráčel v čele gdaňské gay parade, protože chtěl bojovat proti rozšiřující se homofobii. Postavil se tedy do přímé opozice vůči vládní politice. Ale ta otázka je správná – Paweł se sám sebe ptal, proč ho Kaczyński tolik nenávidí. A neměl na to odpověď.

S ředitelem Člověka v tísni Šimonem Pánkem o euforii devadesátých let a pomáhání, které se z ní zrodilo.

Výzvy, které jsme měli před dvaceti lety, máme i dnes. Konflikty a katastrofy ve světě neustávají, jen se mění. Pokračujeme tedy v pomoci. Stále také existují země, kde není svoboda a kde jsou obránci lidských práv pronásledováni. Tam se snažíme překlenout to, v čem jim jejich režimy brání. Například se snažíme zajistit, aby si koupili knihy, které je zajímají, mohli komunikovat volně do světa, naučili se dělat webové stránky nebo vybírat peníze v crowdfundingu. To zůstalo velmi podobné. Co se mění, je, že si přibíráme úkoly doma. S tím také souvisí jedna z největších chyb, kterou jsme jako Člověk v tísni v minulosti udělali. Až někdy skoro do poloviny minulé dekády jsme si mysleli, že v Česku je všechno v pořádku a nemusíme tady nic moc dělat. S věcmi, jako je výchova k aktivnímu občanství, kritické myšlení, mediální výchova, jsme měli začít daleko dřív. Stát totiž dělal málo nebo vůbec nic a uteklo dost času, který nám teď jako společnosti chybí. Pokud bychom začali ve školách učit tyto věci o pět deset let dřív, tak by dnes víc mladých lidí mělo větší odolnost a nenechalo sebou manipulovat přes média.