Nikde není řečeno, že život má zářit jako zábavní středisko

V naší anketě jsme hledali nejzásadnější českou prózu posledních 25 let. Jen jedna se v odpovědích opakovala tak často, že za ní ostatní knížky skončily s obrovským odstupem. Čím si vysvětlujete, že se 20 let stará sbírka povídek Jana Balabána Možná že odcházíme tak moc propsala do naší kulturní paměti?

Lidé se rádi baví, hrají si, ochutnávají nové věci, experimentují, povykují, nechávají se mystifikovat, unášet fantazií, chlácholit i strašit. Nakonec ale stejně po vší té rozjívenosti zatouží po tom, aby s nimi chvíli někdo hovořil vážně. Aby jim prostě a zároveň přesvědčivě uměl říct, jak věci tohoto světa skutečně vidí a v co věří, co je nebezpečnou hrozbou a v čem by mohlo být východisko, pokud nějaké je. Aby byl jenom vážný a přesný, jako dobrý doktor nebo dobrý kazatel. Aby nebyl přehnaně patetický, sentimentální, žoviální, aby je nebalamutil děsem ani útěchou, aby je neotravoval utopiemi ani dystopiemi, aby nezjednodušoval ani nepřekomplikovával. V devadesátých letech, uprostřed postmoderního karnevalu, se objevil Jan Balabán – v žádném případě netvrdím, že byl jediný – a v knihách, jako je Možná že odcházíme, udělal přesně tohle: mluvil k druhému člověku zblízka, napřímo a vážně.

Kniha se s odstupem interpretuje i jako první literární zpracování jisté polistopadové deziluze v naší společnosti. Jak jste ji v době publikování vnímal vy?