Jak se psalo o svobodě očima Respektu

„Jestli vidím krizi… Jak bych ji mohl nevidět, když jsem každý den od časného rána do pozdní noci zaplavován bezpočtem jejích důkazů? Ano, jsme v krizi, nesmírně hluboké, možná hlubší, než si i vy myslíte. Ale já věděl, že něco takového přijde. Bylo to přece nevyhnutelné. A říkám-li přesto, že to přežijeme, myslím to vážně. My tuhle krizi přežijeme, ale musíme jí projít.“

K násilí na ulicích měst se přidala válka. Válka, kterou sice nikdo nevypověděl, ale která udržuje v pohotovosti gangy mladých násilníků. Romy. Vietnamce. SNB novou situaci evidentně nezvládá. Je to válka vedená z důvodu snad nejhnusnějšího z možných, z rasismu. Co se to tady v Československu najednou vynořilo za strašidla? Těm nejmladším je l6 a l7 let, mají vyhazovací nože, řetězy, a Vietnamce považují za lovnou zvěř. Ke klasickému strašidlu , kterým je například paní z domu, kde bydlím: „Já nejsem žádná rasistka, ale ty židáci… maji v rukou Tuzex!“ anebo „Kdo sem ty černochy pořád tahá dyť kazej naše holky,“ se přidala příšera otevřeného násilí. Problémy, které byly celá desetiletí drženy pod tlustou vrstvou ledu, se najednou dostávají na povrch jako zanedbané vředy, které je třeba rozříznout a radikálně léčit. To, co je vidět nejprve, je hnis.

I když je kontingent sovětské armády v Československu velmi omezený, jeho přítomnost je stále znát. Jsou známy případy sovětských zběhů, umístěných v uprchlických táborech, které si přijeli vyzvednout jejich nadřízení za pomoci speciální jednotky, jež tábor obklíčila. Chovali se tak, jako by nebyli na území cizího státu. Exploze tanku v Bohosudově je další ukázkou nebezpečí, které pobyt sovětských vojsk u nás přináší. Vyhazování munice do popelnic se proti prodeji zbraní a munice za směšně nízkou cenu zdá být již maličkostí. Jak probíhá kontrola odsunu a jaký mají názor na přítomnost sovětské armády z hlediska současné situace v Sovětském svazu, jsme se zeptali poslanců ze smíšené parlamentní komise pro odsun sovětských vojsk.

Když se rodiče hádají, jejich děti tím trpí - svět se přece rozpadá, když hrozí, že se otec s matkou rozejdou. Zato když se rodiče udobří, je to, jako když vysvitne slunko. Děti zapomenou na předchozí obviňování, výčitky, mlácení talířů a místo toho se radují ze života a zdárně prospívají.Zhruba tímto způsobem nám představují politickou budoucnost českých zemí Miloš Zeman s Václavem Klausem. Ano, hádali se a nebohé děti-občané byli frustrováni z toho, jak si šest let šli oba po krku. Dnes ale vzkazují: zapomeňte na zlé časy sporů, nastává čas společné práce, po níž snad vyjde chvilka i na skromné rodinné radosti. Komu se nelíbí, že se k němu politici chovají jako k malému dítěti, má smůlu: v nejbližších měsících se proti tomu nedá nic dělat.

Kdyby záleželo na aktivitě ústavních institucí od prezidenta přes vládu, parlament až k politickým stranám, zůstaly by oslavy deseti let svobody pouze u kladení kytiček na Národní třídě. Naštěstí je zastoupili dnešní a „listopadoví“ studenti. Společnost 89 v čele s listopadovým vůdcem Janem Bubeníkem zařídila na Pražském hradě za účasti všech světových lídrů konce osmdesátých let debatu „Deset let poté“ přímo přenášenou největší světovou zpravodajskou televizí CNN, řadu veřejných debat a dokonce i sobotní lidové oslavy na Václavském náměstí. Dnešní studenti rovněž pořádali debaty, koncerty a průvod Prahou. Výsledkem nebyla pouze důstojná oslava výročí revoluce, ale i spontánní diskuse o současných poměrech.

Je krátce před pátou, středa 3. ledna. Ze stanice metra Muzeum na horním konci Václavského náměstí se už k soše svatého Václava skoro nedá vyjít. Všude se mačkají lidé. Nezbývá než vzít to oklikou po ulici Politických vězňů. Naproti davu tu jen v saku a bez jakékoli ochranky kráčí první vicepremiér a zřejmě i budoucí vůdce ČSSD Vladimír Špidla. Se sklopenou hlavou promýšlí projev, který se chystá pronést. Po pár minutách na napěchovaném Václaváku je zjevné, že odhodlá-li se Špidla k řeči, bude to mít hodně těžké. Populární moderátoři ČT slibují, že nechtějí sloužit žádnému politikovi. Laskavý Zdeněk Svěrák varuje, že „nejhorší jsou trpaslíci“, herec Jan Kraus žádá nové volby a populární miss Kateřina Stočesová v doprovodu stříbrného slavíka Daniela Hůlky všem sděluje, že ji to už „všechno strašně sere“.

Blíží se napjatě očekávaná událost: rozsudek v procesu proti organizátorům nájemné vraždy novinářky Sabiny Slonkové. Hlavním obžalovaným je vysoký ministerský úředník Karel Srba (44). Muž, jehož příběh dokonale zosobňuje jednu tvář „českého snu“ svobodných postkomunistických let. V pondělí 15. července loňského roku převzal nový ministr zahraničí Cyril Svoboda klíče od Černínského paláce. Kromě změny v osobě nejvyššího šéfa zaznamenalo sídlo českých diplomatů ten den ještě dvě drobné události, jejichž význam vyšel najevo později...

Co má společného sochař David Černý a nezaměstnaná romská matka Eva Sagasserová? Roman Krištof z Mezinárodní organizace pro migraci a Pavel Jakubík z Vrbic? Měli drobný dluh, jehož placení se nevyhýbali. Nechtěli krást. Právě to z nich udělalo snadnou kořist exekutorů. Nikoli tuneláři a podvodníci, ale především lidé nedbalí či v nouzi se tady totiž stávají terčem exekuce. Její soukromí vykonavatelé za tři a půl roku své existence zásadně změnili veřejný život: navštívili už každého dvacátého z nás. A ty, které to potkalo, rozhodně neměli radost.

Normálnímu houbaři to možná nepřijde, ale 260 českých vědců má jasno: pokud se nezmění hospodaření v našich lesích, hrozí, že tyto lesy odumřou. Oslabené a stále nemocnější smrkové porosty nemohou do budoucna vzdorovat změnám klimatu, valnou část jich zničí vichřice a zbytek padne za oběť škůdcům; opuštěnou lesní půdu pak spláchnou záplavy. Tuto smutnou vizi sepsaly naše vědecké kapacity do oficiálního stanoviska, v němž prozradily i viníka neutěšeného stavu: jsou to prý zdejší lesáci, kteří pořád vidí v lesních porostech jen plantáže na dřevo a zdroj rychlého zisku. Rozhořel se spor o to, co dál s českým lesem.

Transakce s akciemi pro Grosse se zřejmě připravovala roky. Tajemným pomocníkem bývalého premiéra Stanislava Grosse při nákupu mnohamilionového balíku akcií společnosti Moravia Energo jsou lidé z okolí miliardáře Andreje Babiše. Muže, který získal svůj majetek hlavně díky verdiktům sociálnědemokratických vlád a o jehož dobrých vztazích s Grossem u moci se vytrvale spekulovalo. Dostupné informace naznačují, že transakce s akciemi pro Grosse se připravovala roky. Rozklíčování se může stát zásadní zprávou o tom, jak vynalézavě se v Česku korumpovali politici.

„Holka musí vystudovat, děj se co děj,“ zdůrazňuje Lubomír Kalinec. Urostlý sedmačtyřicetiletý muž, který provádí návštěvu z Prahy opuštěnou tovární halou ve Vrbně pod Pradědem, už pár měsíců řeší problém, který trápí stále více Čechů. On i jeho žena přišli v rozhoupaných časech krize o práci a v rodinném rozpočtu rázem chybí spousta peněz. „Jak mi je? Strašně,“ říká s pohledem na vyhaslé sklářské pece, u kterých strávil sedmadvacet let. „Ta práce mě bavila jako žádná jiná.“ Jsme na Bruntálsku, v jednom z nejchudších regionů země. Ve Vrbně, kde se místní skláři v zimě stali prvními zdejšími oběťmi celosvětové recese, dosáhl počet lidí bez práce téměř šestnácti procent. Ekonomové hlásí, že brzy bude ještě hůř. A platí to pro celou Českou republiku: tento region, podobně jako další v Evropě, čeká možná největší vlna nezaměstnanosti od druhé světové války.

Čeští vládní politici si dlouho přejí, aby se Česko stalo ekonomickou branou Číny do Evropské unie. Minulé dny ukázaly, co tato bombastická idea znamená a co ji doprovází. Nejenže není jasné, čím nám budou čínské investice prospěšné, ale podpisy smluv doprovázelo Hradem a vládou nařízené uzavření velkých veřejných prostorů a policejní manévry, které podle řady renomovaných právníků porušovaly ústavní právo občanů na svobodný projev politického názoru. To vše kvůli tomu, aby na čínskou prezidentskou delegaci nedosáhl ani závan protestů. „Vlastně se nic dramatického nestalo. Netekla krev, nikdo neskončil za své názory ve vězení a zakázaná demonstrace se konala o pět set metrů dál,“ říká ústavní právník Jan Kysela. „Přesto si myslím, že policie porušovala během návštěvy čínského prezidenta ústavní práva českých občanů.“

Hovor, který vedl kancléř českého prezidenta Vratislav Mynář jednoho květnového dne roku 2015 v restauraci nedaleko Pražského hradu, patřil k těm, které se nikdy neměly provalit na veřejnost. S ústavním soudcem Vojtěchem Šimíčkem tehdy probíral hodně nezáživné téma jménem služební zákon. Ve skutečnosti však šlo o časovanou bombu. Prezident Miloš Zeman chtěl zákon zrušit, Šimíček měl o něm spolurozhodovat a Mynář se ho snažil v jeho rozhodování ovlivnit. Podle informací Respektu to nebyla jediná podobná aktivita šéfa Zemanovy kanceláře.

Svazek s názvem Rozhovory na hraně zítřka vyjde v nakladatelství 65. pole až koncem října, už nyní vzbudil rozruch. Pohled na obálku, na níž jsou zobrazena jména zpovídaných osobností, prozrazuje proč. Adam Folta zde „na hraně zítřka“ rozmlouvá výhradně s muži – ekonomem Tomášem Sedláčkem, novinářem Jindřichem Šídlem či podnikatelem Karlem Janečkem. Kniha se tak stala spouštěčem dalšího kola debaty, která v Česku probublává už delší dobu. Její ústřední otázka zní: Proč v českém veřejném prostoru najdeme tak málo žen? Hledání vysvětlení (ne)přítomnosti žen v českém veřejném životě v posledních měsících nabírá na síle – s hromadícími se historickými milníky a v době plné občanských protestů, politického dění i společenských změn zdejší nepoměr vystupuje do popředí obzvlášť výrazně.

Bylo těsně po 11. září 2001 a já jsem chystal reportáž v New Yorku. Sledoval jsem s napětím zraněné a šokované město. Chodil po ulicích, mluvil s lidmi, ptal se politiků a expertů. Každým dnem rostl můj obdiv k tomuto městu a jeho obyvatelům. Trpělivě snášeli strach, komplikovanou dopravu, čekání ve frontách, které do té doby skoro neznali, pomáhali si, chovali se k sobě hezky. Nebylo ojedinělé, že lidé připravili něco k jídlu a zašli za muslimskými sousedy, aby jim dali najevo, že pro ně není každý muslim teroristou. A já jsem nejednou zatoužil po tom, abych podobně někdy zažil svou zemi. Stalo se to letos. První reakce české společnosti na příchod pandemie byla příkladná. Lidé zachovali klid a jeden druhému nabízeli pomoc. Sousedé vyvěšovali letáky, že pokud někdo v domě potřebuje pomoc, ať se ozve. Tisíce občanů různých profesí šily potřebným roušky, vařily pro ostatní obědy, roznášely nákupy, chodily pro léky, sháněly materiál na výrobu ochranných pomůcek.

Díky zápisu v knize návštěv, kde uvedli svá krycí jména Ruslan Tabarov a Nikolaj Popa, patří jejich cvičná střelba v Ostravě k několika málo dohledatelným památkám na jejich pobyt v Česku. Další je momentka ze Staroměstského náměstí, kde si Čepiga vyfotil Staroměstský orloj a umístil ho na svůj dnes již nefungující účet na Facebooku. Poslední památnou událostí české návštěvy dvojice z GRU je podle čerstvého oznámení policie a vlády z předminulého týdne výbuch v největším tuzemském muničním areálu ve Vrběticích. Teroristická akce tajné jednotky GRU 29155 z roku 2014 za sebou neměla zanechat žádné stopy, ale nakonec jich zůstalo poměrně hodně. Jejich rekonstrukce umožňuje vytvořit si plastický obraz, jak největší násilná akce Ruska na našem území od okupace v roce 1968 probíhala.

Na evakuaci nakonec v Řecku naštěstí nedošlo, rodina se bezpečně vrátila domů, drama tím ale tak úplně neskončilo: dospívající Markéta totiž po návratu začala trpět úzkostmi ohledně budoucnosti našeho stále více ohřátého světa. „Asi dva dni po návratu jsem ji našla v posteli, jak pláče. Říkala, že se strašně bojí budoucnosti, v jakém světě bude žít, jestli tady vůbec žít půjde,“ popisuje paní Ondrášiková. Nevěděla, co má dceři říci: Na jednu stranu ji chtěla uklidnit, zároveň jí ale nechtěla dávat nerealistické naděje, aby ji ušetřila zklamání. Nakonec se zachovala spíše intuitivně. „Řekla jsem jí, že žijeme v těžké době, ale bez ohledu na to, co přijde, my jako rodina tu budeme s ní a důležité je mít spolu hezké vztahy a žít v přítomném okamžiku. Co jiného dítěti říct v takovou chvíli,“ říká matka.

Pro Česko to teď bude znamenat několik důležitých věcí. Do funkce prezidenta usedá kompetentní, konsenzuální, klidná a vstřícná postava, kterou i protibabišovsky naladěná část společnosti vnímala jako kompromisní. Druhá část Česka nemusí mít pocit, že „kavárna“ si protlačila někoho svého, neboť nešlo o jejich miláčka. Dalším důležitým efektem voleb je, že vláda bude mít v těžkých časech klidnější práci, než by měla s prezidentem, který má pocit, že všemu rozumí nejlíp - a s tímto přesvědčením by dál dělal kampaň, tentokrát pro svoji politickou stranu. Důležité také je, že si nezemanovské Česko vyzkoušelo, že i ono má sílu zvolit v přímé volbě prezidenta a že tedy má smysl chodit k volbám. A konečně výsledek voleb přináší docela jasný vzkaz, že v kampani se nevyplatí lhát a manipulovat s fakty tak otevřeně, jako to dělal Andrej Babiš. A že veřejné debatě nedominují řetězové maily, dezinformace a tupá propaganda. S Petrem Pavlem v čele bude na Česko výrazně lepší pohled, než byl v poslední dekádě.