Rok s devítkou na konci se rychle chýlí ke konci, naštěstí, protože výčet kulatých výročí nebere konce a pomalu to začíná připomínat spiknutí.
Padesáté narozeniny letos oslavuje i bílá spirálovitá budova, kterou na objednávku Solomona Guggenheima dokončil v roce 1959 Frank Lloyd Wright. Guggenheim byl tou dobou přesně deset let po smrti (1949) a tím letopočty zakončené devítkou zdaleka nekončí. Podnikatel v těžařském průmyslu Guggenheim odešel na odpočinek v roce 1919, aby se mohl věnovat už jenom sbírání umění. O deset let později začal kupovat plátna Vasilije Kandinského, který jej (spolu s jinými moderními umělci) natolik ovlivnil, že v roce 1939 založil v New Yorku Muzeum abstraktního malířství (Museum of Non-objective Painting).
Guggenheimova vášeň pro abstrakci začala Kandinským a je proto logické, že půl století svojí existence muzeum oslavuje právě jeho retrospektivní výstavou. Podobná se na americké půdě konala naposledy v polovině 80. let minulého století.
Letošní podzim a zima jsou tedy v New Yorku ve znamení počátků moderního umění a kdo ještě nebyl na „Kandinském“ v Guggenheimu a na „Bauhausu“ v Muzeu moderního umění, bude asi na předvánočních večírcích za hlupáka.
Místa ke snění
Jinak si nelze vysvětlit ty davy lidí, které plní den co den ochozy Guggenheimova muzea. Ve všední den i o víkendu se před obrazy tísní turisté bok po boku s Newyorčany, kteří si tuhle událost nemohou nechat ujít.
Spirála Kandinského života se odvíjí ze spodních pater směrem nahoru: čím výš, tím více abstrakce. Zatímco na prvních obrazech ještě posedávají popové a barevné selky, v nejvyšších patrech si malíř už jenom hraje se zárodky tvarů a přeskupuje je na pozadí pastelových barev. (Pro mne nejsilnější jsou malby na půl cesty. Ještě zůstaly zachovány náznaky figur, ale jako by v sobě nemohly udržet všechnu barvu a pohyb, rozpadají se do skvrn a čar. Bylo to kolem roku 1911. Figury většinou představují jezdce na koních. V obraze Romantická krajina jsou tři jezdci, kteří projíždějí rychlostí, která rozmazává okolní pole a stromy, pod osamělou černou věží. Visí tu rudý kotouč slunce a vane silný vítr).
Retrospektiva Kandinského děl je udělaná poctivě. Nic nechybí, včetně životopisu a fotografií, člověk si některé vědomosti opráší, něco se dozví. Většinu obrazů už někde viděl, ale ne takto pěkně pohromadě. Přesto je těžké vydržet do konce a při cestě z muzea člověk nepřemýšlí ani tak o Kandinském jako o tom, jaký je smysl podobných retrospektiv.
Je možné, že chronologické řazení, výčet a úplnost informací, je v přímém rozporu s tím, jak člověk vnímá umění? Retrospektiva zavání školou. Divák se cítí poučen, ale nemá to nic společného s inspirací. Pocit únavy a jakési povinnosti, který výstava vyvolává, vynikne zvláště v kontrastu k dvěma instalacím, které jsou v Guggenheimu také k vidění.
První je objekt Anishe Kapoora (narozen 1954 v Bombaji) a jmenuje se Paměť. Připomíná to vzducholoď. Váží to dvacet čtyři tun a je to snýtováno z ocelových zarezlých plátů a nacpáno do malé místnosti se skosenými zdmi, jejíž tvar (stejně jako úplný tvar objektu), není zřejmý. Paměť totiž místnost zcela vyplňuje. Dojem je přesný, tísnivý, nezapomenutelný. „Tyhle předměty mne děsí,“ opakoval několikrát pán stojící vedle mne svojí manželce a rychle ji táhl zpět ke Kandinskému.
Druhá instalace je rozhovorem dvou umělců. V roce 1990 spatřil Američan kubánského původu Felix Gonzalez -Torres dílo newyorské sochařky Roni Horn Zlaté pole (z roku 1980–82). Jedná se o tenounkou zlatou folii položenou na podlahu, skoro kilogram zlata rozválcovaný do třpytivého, skoro nehmotného přeludu.
Gonzalez-Torres o něm napsal, že „čeká na toho jediného pravého diváka, který je ochoten, který se potřebuje přesunout do míst imaginace.“ A také, že práce Roni Horn byla pro něho osobně (prožíval v té době těžké chvíle, protože jeho životní partner umíral na AIDS) jako „heroický, laskavý a horizontální dar,“ „místo ke snění, kde lze obnovit energii a odvahu.“
Umělci navázali přátelství, ze kterého vzešlo několik „zlatých“ děl. Jedno z nich, závěs z plastových pozlacených korálků, doplňuje Zlaté pole v Guggenheimu. Průsvitná, zlatá plocha, kterou lidé procházejí sem a tam, se ve světle a neustálém pohybu mihotá jako vodní hladina ve větru a slunci. I to je sen. Neuchopitelný, sladký, povznášející. Pro toho, kdo se předtím poctivě nacpal Kandinským, je to jako bonbón za odměnu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
