Zákaz kouření není zákonem o nesvobodě

Poslanci se opět tento  týden vrátili k projednání zákona o zákazu kouření – nejspíš zakážou kouřit v restauracích. Co si autor těch řádků pamatuje, tento možný zákaz vzbuzuje v Česku vášnivé debaty od chvíle, kdy se o něm začalo uvažovat. On sám těch debat za poslední měsíc absolvoval asi deset.

Za prvé. Je překvapení, jaké vášně možný zákaz kouření v restauracích vzbuzuje. Nejsme samozřejmě jedinou zemí, která podobný zákon přijímá, ale v Evropě jsme jednou z posledních. Stačí si nalistovat pár zasvěcených webů a zjistíme, že v mnoha evropských zemích se v restauracích už nekouří, vlastně ve všech evropských, na které si autor vzpomněl. Výjimkou je Slovensko. Ale Německo, Polsko, Španělsko, Itálie, Irsko a třeba i Gibraltar kouření zakázaly, stejně jako dvacítka dalších včetně Rumunska, Černé Hory nebo Bulharska.

Proč Češi tak urputně vzdorují? Jsou to reminiscence na komunismus, kdy měli zakázáno mnohé a většina se bála proti zákazům protestovat, takže nyní jde o pozdně probuzenou touhu po svobodě? Nebo je to jistý „morální liberalismus“, který v této zemi můžeme pozorovat? Jsme jednou z nejtolerantnějších zemí třeba vůči alkoholu, marihuaně nebo nevěře. Ne, že by autor nějak zmíněné komodity soudil. Jen se snaží na tento jev upozornit. A nebo je tu tradice hospod, které byly už za Rakouska-Uherska určitou výspou svobodných debat a bytí vůbec? A byly jí i v době komunismu a jsou do jisté míry i dnes, ať si intelektuálové myslí o hospodských řečech cokoli.

Může to být také jistá tuzemská nechuť někoho poučovat. Ta nechuť je tak silná, že nekuřák raději strpí kuřáka a přijme jeho kouř, než by ho upozornil, že tak trochu vadí okolí. Může za to určitě česká vlastnost vždy přát slabšímu, protože se Češi cítí ve světě být těmi slabšími. A zákaz kouření hrozí, že zlikviduje především  malé provozovny, prostě takové ty hospůdky, které drží nad vodou štamgasti a ti většinou kouří.

Kuřáci mají pocit, že se stávají lovnou zvěří. Když už někde ve veřejných institucích mohou kouřit, tak většinou v nedůstojných koutcích. Kdežto v restauraci to má jistý styl a šarm. Kuřáci často už nesmějí kouřit ani na záchodě ve svém bytě, protože si sousedi stěžují na zápach stoupající větrací šachtou, někde dokonce ani na balkóně svého bytu! Autor dokonce viděl, jak mladá žena napomíná z okna cizího muže, který kouřil na ulici, protože dým šel prý přímo do pokoje, kde spalo její dítě.

Autor také zaregistroval, že v českém parlamentu hájí kuřáky především bílí muži středního a staršího věku. A myslí si, že se tak snaží zachránit zbytky svého svobodného mládí. Vybrali si ovšem špatný zákon. Je to něco jako hájit komíny bez filtrů nebo auta bez katalyzátorů. Zákaz kouření možná do jisté míry omezuje svobodu části lidí na úkor jiné části. Je to ovšem souboj velmi osobního pojetí svobody proti ohleduplnosti a vstřícnosti. Buďme rádi, že svět začíná uvažovat tímto způsobem, protože být ohleduplný a vstřícný k bližnímu je daleko svobodnější projev než dávat najevo svou nezávislost zapálenou cigaretou.

Tak jo, zákon snad tentokrát projde. Autor těchto řádků je nekouřící kuřák, ale je si jistý, že tyto řádky nejsou jeho bojem s osobní závislostí na nikotinu. Cigarety ho před časem přestaly úplně zajímat, což může dosvědčit jeho osobní kouč svobody – pan Patizon.