Soud osvobodil demonstrantku proti šibenicím Kateřinu Krejčovou

Soud osvobodil režisérku Kateřinu Krejčovou, obviněnou před dvěma lety za napadení a zranění policisty. Případ ale překračuje otázku viny, či neviny Krejčové. Jde o to, kdy se občan může bránit neoprávněným výzvám policistů. V Česku to občané musí bohužel zvažovat nečekaně často, aspoň v poměru k okolním zemím. Připomeňme si i několika citacemi z článku Respektu, který se problematice věnoval letos v únoru, o co vlastně jde.

Na Václavském náměstí se 1. července 2015 se odehrávaly dvě povolené demonstrace. Jedna protiislámská, na niž dorazilo asi pět stovek lidí. Přepisy projevu řečníků Tomia Okamury a Adama Bartoše měly soudy k dispozici. „Máme strach z tisíců mladých muslimů, kteří přicházejí do Evropy, neumí ani číst, ani psát, neznají řemesla, zato umí šílet s kalašnikovem a taky tu a tam někoho znásilnit. Eritrejci a Somálci, kteří jsou ve statistikách na prvních místech v tom znásilňování, mají být přiděleni do České republiky.“ Podobná varování zaznívala z pódia okamurovců asi půl hodiny. Několik demonstrantů neslo makety šibenic s nápisem „za vlastizradu“.

Ve spodní části Václaváku probíhala druhá akce - asi stovky „antixenofobních“ demonstrantů. Když se průvod okamurovců vydal směrem k nim, dohodla se policie s pořadatelem „spodní“ demonstrace, že uvolní přesile průchod. S touto dohodou nesouhlasila asi desítka demonstrantů včetně přítele Kateřiny Krejčové, kteří si sedli na zem. Policisté je začali odnášet a přítel Krejčové byl sražen na zem. Jeden z policistů si na něj klekl, nasazoval mu pouta, a přitom mu urazil kus zubu.

V Krejčové v ten okamžik „bouchly saze“, přiběhla k policistovi a skočila mu na záda, nebo na něj nalehla, nebo ho objala – podle různého pohledu soudů. Vzápětí byla i ona „svedena“ na zem - – jak zní odborný policejní termín strhnutí – a zatčena. A pak byla obviněna z napadení a zranění policisty. Ve čtvrtek soud zranění policisty zpochybnil, Krejčovou osvobodil, věc ovšem poslal k přestupkovému řízení. Zjednodušeně řekl, že zranění dotyčného policisty není prokázáno. Pan Patizon z toho odvozuje, že policista je simulant.

Zbývá však ještě zodpovědět jednu otázku. České zákony dávají občanům právo bránit se policistovi, který jedná protizákonně. V tom případě nelze na policistu nahlížet jako na úřední osobu. „Pokud je nelegálnost policejního zásahu zjevná, musí mít občan právo postavit se. Není přece bezpodmínečně poslušná ovce, která slepě udělá, co jí policie přikáže,“ říká bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová. S dodatkem, že tento právní názor nemá příliš příznivců, protože mezi ochránci zákona existuje obava, že přísnost směrem k uniformám poškozuje autoritu a akceschopnost policie.

A tohle je důležitější aspekt „incidentu“. Co mají dělat občané, pokud čelí neoprávněným výzvám policie? Respekt už před čtyřmi lety zmapoval, že lidé, kteří se ohradí nebo nějak zareagují na nezákonnost či nepřiměřenost zákroku policie, jsou často následně obviněni z násilí proti úřední osobě – stejně jako Kateřina Krejčová. Tento paragraf je v Česku používán ve stovkách případů.

V přepočtu na obyvatele je to osmkrát častěji než třeba v Německu nebo Belgii a již v roce 2009 jsme si vysloužili napomenutí evropského soudu za jeho „zneužívání“. Od té doby podle oficiálních statistik počet obvinění za trestný čin násilí proti úřední osobě klesl z osmi stovek ročně na sedm set. Kolik případů došlo až k soudu a s jakým výsledkem, nikdo neeviduje.

Tuhle věc už soud řešit nebude, pokud se tedy nedovolá státní zástupkyně a případ nezíská novou energii. Kateřina Krejčová se spokojila s osvobozujícím rozsudkem a zvažuje, že minimálně požádá o vysvětlení policejního prezidenta Tomáše Tuhého. Simulují jeho podřízení, aby mohla být podána žaloba na aktivní občany?