Rok 2018 podle Respektu: obchodníci s nízkými pudy a klimatické změny

Jaká politicko-společenská událost vás zaujala či byla podle vás nejpodstatnější v roce 2018 a proč?

Erik Tabery

Myslím, že každého napadnou události kolem zvolení Miloše Zemana prezidentem a záplava afér a problémů Andreje Babiše. Jak se ale často říká, každá akce vyvolává reakci, takže pro mě není nejpodstatnější to, co tito pánové činí, důležitější je reakce veřejnosti na ně. Díky tomu, že objíždím už několikátý rok Česko po různých debatách, setkávám se s lidmi, kteří prostě chtějí jinou společnost. Bez arogance, protekce, klientelistických vazeb, služebnosti Kremlu, střetů zájmů a cynismu. Tito lidé zatím stojí mimo větší pozornost, nicméně třeba komunální volby už naznačily, že mnozí z nich vstupují do místní politiky a jsou připraveni hájit svou představu o budoucnosti Česka. A s tím souvisí ještě jeden bod. Zatím je předčasné činit nějaké závěry, nicméně pokud bychom měli vybírat i pomyslného „skokana“ roku, pak jsou to Piráti. Myslím tím zejména Piráty ve sněmovně, kde se po počátečních začátečnických chybách začínají chovat jako srozumitelná alternativa. A kdyby nic jiného, je potěšující sledovat, jak si s nimi matadoři z ANO nevědí rady, protože na ně nemohou vytáhnout nic z minulosti - u nás se totiž už v politice téměř nedebatuje, už se jen „tahá“.  Vím, že jsem měl vybrat jednu událost, ale musím zmínit ještě jednu. Je sice zahraniční, nicméně úzce souvisí s naším světem. Zlomovým bodem byla v roce 2018 vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Mnohým došlo, že i novináři se vraždí, jako kdyby část veřejnosti zakusila pomyslné jablko, které je vyhnalo z ráje nevědomosti. Je to tragédie pro celou západní společnost, ale často myslím na rodiče obou obětí.

Jindřiška Bláhová

Spíš než jedna událost je to pokračování několika ság postkrizového období spojených s moralitou odcizené pracující třídy nebo/a tzv. toxickou maskulinitou, což je termín, nad nímž je načase se trochu víc zamyslet, a ne jej pouze opakovat jako zaklínadlo. Tedy konkrétně Donald Trump coby v podstatě mezinárodní gangster, brexit coby v podstatě podvod a #MeToo coby potenciálně revoluční hnutí, jehož podstatu velká část českých elit až překvapivě agresivně odmítá pochopit.

Petr Třešňák

Vzhledem k tomu, že máme všichni trochu stažená hrdla, jestli ta parta chlapíků, kterým záleží výhradně na jejich vlastním prospěchu (případně prospěchu jejich řídících důstojníků z Moskvy), nebude náhodou dost silná, aby otočila porevoluční demokratický vývoj, nějak se mi nechce přidávat do výčtu politických hrůz další. Takže přeskakuji prezidentskou volbu a čapí agendu, které se jeví momentálně podstatnější, ke kanadské legalizaci marihuany, která mě víc zaujala z dlouhodobé perspektivy. První velká a vyspělá země promyšleně a celkem opatrně (což moc neplatí o USA) odebírá konopí ze seznamu látek, jejichž užívání může člověka přivést do vězení. Sláva. Jsem dlouho přesvědčený a taky o tom občas píšu, že na ten seznam jich nepatří celá řada (zejména z kategorie psychedelik), protože při dobrém nastavení pravidel mohou lidstvu spíše prospět než uškodit. Přispět k lepšímu pochopení sebe samého a rozšíření vědomí, do nějž se pak hůře vlomí obchodníci s nízkými pudy, jakým patřil tento rok v politice. A jsem rád, že nejsem v téhle naději sám. Když jsem viděl na fotografii z Národního ústavu duševního zdraví amazonského domorodce v ptačí čelence, jak zve naše psychiatry na expedici za léčivými rostlinami pralesa, něco ve mně zaplesalo. Protože letošek byl mimo jiné svědectvím o tom, jak snadno se necháme ovládnout, manipulovat nebo zavíráme oči před hrozící klimatickou katastrofou, trocha dávné přírodní moudrosti se bude velmi hodit.

Jaroslav Spurný

V Česku byla jednoznačně nejdůležitější politicko-společenskou událostí volba prezidenta. Výhra Miloše Zemana je pohromou pro otevřenou demokracii. Zeman neuznává jako autoritu ústavu, ale sebe, zle provokuje společnost, snaží se udělat z České republiky slabý článek EU a NATO, vytváří v mnoha lidech pocit, že důležitá nejsou fakta, ale to, co si myslí – i když své vývody nemá ničím podloženy. Zemanovy útoky nicméně zatím rovněž ukazují, že česká demokracie a její instituce jsou silné a dokážou obstát.

Andrea Procházková

Česká diplomacie v čele s ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem připravila v prosinci akci, která měla podpořit disidenty a utlačované aktivisty po celém světě. Inspirací se stala třicet let stará snídaně francouzského prezidenta Françoise Mitterranda, který se 9. prosince 1988 sešel v Praze s představiteli Charty 77 v čele s Václavem Havlem, Rudolfem Battěkem, Jiřím Dienstbierem a Petrem Uhlem. A ministerstvo zahraničí se rozhodlo tuto světoznámou snídani na francouzské ambasádě zopakovat – tentokrát za účasti lidskoprávních bojovníků z Ruska, Běloruska, Vietnamu či Barmy, kteří našli nový domov v Česku. Setkání s opozičními aktivisty navíc ve stejný moment uspořádaly české zastupitelské úřady v Rusku, na Kubě nebo v Moldavsku. Akce, jež má na první pohled především symbolický význam, je pro tuzemskou zahraniční politiku poměrně důležitá – svědčí o možném návratu k havlovské lidskoprávní agendě, o které se v Černínském paláci nemluvilo od nástupu Lubomíra Zaorálka.

Marek Švehla

Zklamalo mě, jak snadno si Češi zvolili podruhé za prezidenta pána, který zjevně na svůj úřad nestačí a neumí řídit ani Oboru Lány. Naopak mě potěšily jednotlivosti. Třeba inovativní a odvážný způsob boje brněnské radnice s bezdomovectvím. Zaujal mě i posun ekonomického diskursu od makroekonomie k nesnázím chudších lidí. Hned se ale ukázalo, že to má znepokojivé  limity - viz pokračující cynismus politiků k problémům lidí v exekuci. A možná nejvíc mě zaujala neschopnost opozice domluvit se na společném postupu proti těm, které (možná oprávněně) označují za likvidátory zdejší demokracie.

Tomáš Lindner

Loni jsem vybral trumpovskou ideologii America First, tedy nástup nacionalismu v nejmocnějším státě světa. Letos navážu a zvolím normalizaci populismu. Trumpovy jednostranné kroky – třeba vypovězení důležité dohody s Íránem zcela bez ohledu na názor Evropy, ale i porušování základní slušnosti, když například nazývá jiné státy „shithole countries“ – se staly normální politickou realitou. Stejně jako brexit, donedávna nepředstavitelná koalice nacionalistů a populistů v Itálii nebo porušování základních principů liberální demokracie v Polsku a Maďarsku, odkud se kvůli politickému tlaku a vládou šířeným konspiračním teoriím o Georgi Sorosovi musela odstěhovat asi nejlepší společenskovědní univerzita střední Evropy.

Martin Uhlíř

Ani s nástupem Donalda Trumpa a dalších populistických vůdců se naštěstí úplně nerozpadla ochota většiny zemí pokusit se omezit emise skleníkových plynů a zabránit tak nejhorším dopadům změny klimatu. Prosincová konference OSN v Katovicích zavedla pravidla, jak emise snižovat, a potvrdila, že tři roky stará dohoda z Paříže nebyla cestou do slepé uličky. Teď už zbývá jen začít jednat.

Ondřej Kundra

Útok prezidenta Miloše Zemana na kontrarozvědku BIS. Zeman dlouhodobě zastává proruské postoje, ale teď kvůli nim zaútočil otevřeně na instituci, kterou si veřejnost platí, aby chránila zdejší bezpečnost například před pronikáním ruské špionáže. Zároveň bylo zajímavé sledovat, že kontrarozvědka se zatím před tímto politickým tlakem nezlomila.

Jiří Sobota

Nebyl to úplně veselý rok: Trump, Bolsonaro nebo Piťha, temno v každém případě zažívá své lepší časy. Běsy populismu posilují, dokonce i ve Španělsku zaznamenala šokující úspěch probuzená frankistická pravice seskupená okolo nové fašizující strany Vox. Extremisté se přitom navzájem posilují, procitnutí španělského populistického nacionalismu je přímou reakcí na předchozí pokusy katalánských nacionalistů rozbít stát a existující status quo. Událostí roku je jednak nečekaně jednotný postoj Evropské unie při vyjednávání s Velkou Británií o jejím (případném) odchodu. Evropané se proti všem očekáváním nerozhádali a hájili společné zájmy svého dlouhodobého projektu, zato britská politická scéna i veřejnost jsou kvůli nedomyšlenému populistickému referendu pravicových nacionalistů rozervané na kusy a zjevně s vážnými obavami očekávají, co je od konce března vlastně čeká. Za vzpomínku stojí také pokračující rozvrat Venezuely, další příklad ničivé síly extrémní politiky, v tomto případě s levicovým nátiskem. Je to daleko a už jsme skoro zapomněli, ale venezuelský „socialismus 21. století“ ještě celkem nedávno vyvolával obdiv v nejednom „progresivním“ Evropanovi, ty české nevyjímaje.

Karolína Vránková

Politická událost? Ta, co nemohla nezaujmout. Bylo alarmující, co všechno se seběhlo kolem premiéra Babiše. A bylo hezké stát 17. listopadu na Staroměstském náměstí a dát mu to vědět.

Ivan Lamper

Z negativních domácích událostí se mi zdá podstatné, že se Andrej Babiš rozhodl dělat premiéra i přesto, že je trestně stíhaný. A k tomu mě zaujalo, jak mu vždycky s každou zprávou o nějakém jeho problémovém, sporném konání – třeba po objevu synka ulitého na Krym před vyšetřovateli podvodu s Čapím hnízdem či po zprávě o jeho možném okrádání daňových poplatníků přihrávkami evropských dotací do vlastní kapsy – poskočila vzhůru obliba a láska u českého voličstva. Z pozitivních se mi zdá pozoruhodné jmenování Tomáše Petříčka ministrem zahraničí. Jeho chuť nebo v Česku i odvaha být dobrým Evropanem a spojencem spojenců a nedívat se stranou, ale stavět se za ohrožené je po přikrčeném proklouzávání ministra Zaorálka povzbuzující.

Jan H. Vitvar

Schopnost valné části této společnosti zcela rezignovat na pojmy jako pravda či morálka, kvůli které od 27. ledna prožíváme jednu velkou kolektivní kocovinu, z níž se bohužel nemůžeme vyspat, ale jen vypotit vlastní prací snažící se o zlepšení poměrů.

Pavel Turek

Za nejpodstatnější považuji pohyb, kdy se z environmentální otázky stala právě otázka politicko-společenská, která napříč Evropou dokázala mobilizovat davy a pohnout k akci. Od německého Hambachu přes slovenské Nováky po polské Katovice. To vše za situace, kdy zažíváme vlny sucha, horka, lesní požáry i záplavy. Koneckonců už i vedení Světové banky přiznává, že jsme nejen první generace, která žije s důsledky klimatické změny, ale také poslední, jež může její kurz změnit.

Jiří Nádoba

Odklad rozhodnutí o nové jaderné elektrárně. Její příprava se přes silně znějící proklamace z počátku roku nikam neposunula, což je dobře. Investice do jádra se vzhledem k rychlému rozvoji malých čistých zdrojů jeví jako velmi drahá a riziková, v českém případě by se navíc mohla snadno zvrhnout v novou závislost na Rusku. Babišova vláda si to – zdá se – začíná uvědomovat; a pokud jí to vydrží, možná se to jednou ukáže jako její největší přínos.

Petr Horký

Víc lidí konečně začalo brát vážně klimatické změny. Myslím, že k tomu přispělo letošní extrémně horké a suché léto. Lidé si uvědomili, že se to děje a že se jich to týká. Dokonce i ve skeptickém Česku bylo před komunálními volbami jedním z velkých témat sázení stromů v ulicích kvůli ochlazení měst. Zároveň to má celé nečekaný háček: řada lidí už sice připouští klimatickou změnu, jenže trvá na tom, že za ni nemůže člověk – přestože je o tom přesvědčena naprostá většina odborníků.

Tomáš Brolík

Tuzemské zdravotní pojišťovny mohou od letošního roku proplácet svým klientům služby domácích hospiců. Sice pomalu a opatrně (s výjimkou VZP, která má velký náskok a klobouk dolů) – ale přece. V zemi, kde se dá dobře umřít, by se mohlo i lépe žít.

Hana Čápová

Fakt, že Evropský parlament se stal sledovanou součástí českého dění více než kdy jindy. Konkrétně proto, že jeho poslanci řešili střet zájmů českého premiéra Andreje Babiše (ANO). A výraznou většinou odhlasovali, že je rizikem pro celou Unii a ohrožuje férovost rozdělování společných peněz. Zaujalo mě i to, že komisař pro rozpočet Günther Oettinger nabídl Babišovi celkem bezbolestnou únikovou variantu: nemusí se vzdát dotací ani firmy, stačí, když se vzdá účasti na jednáních o dotační politice. Zda to bude docela rozhořčeným europoslancům stačit, uvidíme v novém roce.

Pavel Kroulík

Negativních událostí se tu celkem logicky (a po právu) objeví dost. Zkusím tedy pozitivní moment, a tím je úspěch hnutí Praha sobě v magistrátních volbách. I díky němu teď v hlavním městě nevládne ani ODS, ani ANO. Nicméně i s touhle změnou se zároveň pojí obava, zda „letenský model“ může fungovat v měřítku celé Prahy. Ať už kvůli tomu, jak se hnutí rychle rozšířilo o nové členy, nebo proto, že s řízením velkého města je nevyhnutelně spojená armáda úředníků a firem, a navíc jsou tu koaliční partneři. Snad se ukáže, že provozní realita a kompromisy nemusí vždy rozleptat entuziasmus a ideály.

Silvie Lauder

Pokračující polarizace společnosti. Zvyšující se naléhavost problému změny klimatu. Osmičková výročí jako šance porozumět lépe dnešku.