Erdogan jako oběť i vítěz

Vojenský puč není v bohaté turecké historii ničím neobvyklým.  Neúspěšná akce z minulého pátku se nicméně od těch minulých v mnohém liší – a nejen proto, že vzbouřenci se zakrátko vzdali. Společenské postavení armády je totiž dnes zcela jiné než dřív, a to je třeba mít na paměti při rozklíčování neúspěchu i jeho důsledků.

Poslední turecký úspěšný převrat se odehrál v roce 1997 a je označován jako postmoderní, protože armáda dosáhla změny vlády, ale sama moc nepřevzala ani nedošlo k pozastavení platnosti ústavy. Vojáci se – stejně jako při předchozích akcích – domnívali, že premiér Erbakan a jeho Strana prosperity ohrožuje sekulární povahu Turecka a hlásí se k myšlenkám islamismu. Velmi podobná situace se pak odehrála v roce 2007, ovšem tento pokus už nevyšel. A celé tehdejší dění mělo závažné důsledky, které se promítlo i do současné situace.

Nástroj čistek

V roce 2007 armáda publikovala na internetu memorandum, ve kterém se hlásila k odkazu sekularismu a naznačila, že prezidentská kandidatura Abdullaha Güla – jednoho ze zakladatelů v té době vládnoucí strany Práva a rozvoje (AKP) - je nepřijatelná. Nepočítala však s tím, že tento krok vyvolá odpor i u těch složek společnosti, které ji tradičně vnímaly coby strážkyni ústavy. V tomto okamžiku armáda ztratila kredibilitu a politický kapitál. Dá se jen spekulovat, že následné monstrprocesy především s důstojníky byly reakcí na vměšování vojáků do politiky - s cílem zlikvidovat armádu jako instituci s neformální úlohou politického aktéra.

V procesech stanuli u soudu ti, které žalobci a vyšetřovatelé podezírali, že plánovali svržení strany AKP už krátce po jejím nástupu k moci, v roce 2002. Postupně se před soud dostávalo čím dál větší množství důstojníků armády, ale také novinářů, intelektuálů a akademiků. Ti všichni byli obviněni ze snahy provést vojenský puč a z členství v konspirační organizaci zvané Hluboký stav. Vyšetřování fakticky posloužilo jako nástroj čistek, které zemi provázejí od nástupu vlády AKP.

Připomeňme ještě, že řada kritiků těchto procesů poukazovala na vazby vyšetřovatelů, žalobců i soudců na hnutí Fetullaha Güla, který podle prezidenta Erdogana stojí za současným pučem.  A stejně tak to byla především média spjatá s tímto hnutím, která se podílela na diskreditační kampani proti obžalovaným a mimo jiné pravidelně publikovala odposlechy obžalovaných, které měly dokládat jejich vinu.  

Západní odborník Gareth Jenkins, který se touto sérií procesů zabýval, došel k závěru, že část obviněných byla zapojena do ilegálních aktivit, ale pochyboval, že existuje konspirační síť nepředstavitelných rozměrů sahající kromě armády i mezi novináře či akademiky – jak to žaloba líčila. Do velké míry tak proces sloužil jako nástroj k umlčení oponentů vládnoucí strany a tehdejšího premiéra Erdogana, a to nejen v armádě, ale i mimo ni. Nutno dodat, že na počátku roku 2016 odvolací soud zprostil všechny obviněné, kteří čelili mnohaletým trestům, ale armáda se mezitím nenávratně změnila a především vrchní patra generality dnes tvoří důstojníci dosazení Erdoganovou AKP.

Zlomená instituce

To je důvod, proč už dnes není aktuální hovořit o závazku armády k odkazu Atatürka a sekularismu. Je to stereotyp, který ztratil platnost – i pro mnoho sekulárních Turků představuje spíš nostalgickou a romantickou představu o úloze armády. Její postavení se však nevyhnutelně proměnilo. Kurdové, kteří k armádě měli vždy přinejlepším rezervovaný vztah, proti ní dnes bojují v jihovýchodním Turecku, a nevidí v ní záchranu před snahou prezidenta vyvolat v Turecku strach z etnického konfliktu.

Prezident po „nevýhře“ v parlamentních volbách odsoudil úspěch pro-kurdské strany HDP jako zradu a atmosféra strachu z kurdského separatismu mu přinesla hlasy ze strany tureckých nacionalistů, kteří se s nechutí dívali na jednání vlády a PKK.Konzervativní Turci s příklonem k islámské tradici ani přes obměnu důstojnického sboru nenašli k armádě vztah, nadále ji vnímají jako aktéra modernizace a sekularizace Turecka. A řada sekulárních Turků armádu vnímá dokonce jako politicky zlomenou instituci, případně již plně v rukou vládnoucí strany, a neplnící tak svou tradiční úlohu.

Zároveň je dobré vzít v potaz rozvoj turecké demokracie v letech 2002 až 2013. I řada odpůrců současného vládnoucího establishmentu vnímala vojenský puč jako zásadní krok zpět a je neoddiskutovatelné, že předešlé vzpoury měly na tamní demokracii spíše deformační vliv. Taktéž má podstatná část starší generace v paměti puč z roku 1980 a drakonické represe, které sebou zásah armády nesl - a není tak překvapivé, že reminiscenci těchto událostí nechtěli znovu prožít. Současný pokus o převrat tak působí jako vyvolávání duchů z 20. století, který tvrdě narazil na novou realitu.

Jaký vývoj lze v Turecku za těchto podmínek očekávat? Z dosavadních kroků prezidenta Erdogana nelze dělat příliš optimistické závěry. Probíhající čistky v armádě a státní správě už nabraly gigantické rozměry. Odvolání a zadržení téměř pětiny soudců vyvolává otázky, jak se tyto kroky odrazí na zachování funkčnosti státních orgánů; stejně tak se to týká čistek v řadách policie, četnictva, guvernérů provincií, zaměstnanců ministerstev včetně silových a úřadu premiéra; nemluvě o armádě samé. To vše v situaci, kdy na jihovýchodě země zuří de facto občanská válka, která si od osmdesátých let vyžádala mezi 30 až 40 tisíci obětí.

Změny nevyhnutelně povedou k mnohem větší koncentraci moci v rukou AKP a jejích přívrženců v řadách státních institucí, ale také k atmosféře strachu a obav z čistek mezi domnělými či skutečnými přívrženci Fethullaha Gülena. Zejména justice téměř jistě přestane být nezávislá, naopak se transformuje v nástroj exekutivy. Historickou ironií je, že to byla strana AKP, která do státní správy a justice gülenistické kádry dosadila.

Další polarizace

Sám prezident Erdogan se nepochybně pokusí realizovat svůj dlouhodobý cíl - transformovat turecké ústavní uspořádání v prezidentský systém, což mu efektivně umožní změnit dnes neliberální demokracii do podoby autoritářského systému. Taková změna ústavy by nicméně musela projít nejen parlamentem, ale i lidovým hlasováním. A lze jen spekulovat, jak by hlasování dopadlo - v této otázce totiž nepanovala shoda ani mezi voliči a straníky AKP. Řada příznivců by Erdogana ráda viděla v této pozici, nicméně mají obavy, kdo by jej nahradil, a jsou tedy zdrženliví.

Každopádně tento krok přispěje k další polarizaci turecké společnosti, již Erdogan rozděluje od samého počátku působení v politice. Zůstává otázkou, jak se tato polarizace projeví na politické stabilitě Turecka, protože s výjimkou protestů v roce 2013 byl Erdogan schopen prosazovat své cíle, aniž narážel na občanský odpor. Ani neutěšená situace v tureckých médiích nedává příliš nadějí, protože došlo dalšímu k omezení jejich moci. Podobně řada akademiků a intelektuálů přišla o svá místa či byli obžalování -  ať kvůli urážce prezidenta nebo údajné podpoře terorismu.

Olej do ohně mohou přilít příznivci Erdogana tím, že se nebudou vyhýbat fyzickému násilí v ulicích, jako jsme tomu byli svědky v roce 2013, nebo nově v průběhu uplynulého víkendu, kdy provládní davy napadly některé kavárny, obtěžovaly ženy a v Malatyi se přívrženci vlády pokusili vyvolat nepokoje v alevitské čtvrti. Pro pozorovatele turecké politiky není překvapivé, že kromě stoupenců AKP se v těchto davech výrazně projevují příznivci MHP, tedy strany hodnocené jako krajně pravicové. Prezident Erdogan zkušeně hraje na nacionalistickou strunu a zdá se, že se mu povedlo vytvořit jakousi „pravicovou sjednocenou frontu“.  Zatím to nevypadá, že by se tyto násilnosti mohly zvrhnout do větších pouličních střetů, ale předpovídat klid také nelze.

Erdogan dostal ideální příležitost rozehrát jednu ze svých klasických strategií, oběť a vítěz. Oběť spiknutí, které hrozí nebezpečí ze všech stran – od vnitřního nepřítele, který infiltroval státní instituce a buduje v nich „paralelní centra moci“, ale i ze strany Západu, který chce dokončit destrukci Turecka, již se nepovedlo dokonat po první světové válce. Ale zároveň ukázat, že coby prezident je schopen tyto intriky překonat a naplnit tak svou dějinnou úlohu ochrany Turecka. Země, jejíž osud chápe jako nerozlučně spjatý se svým vlastním.

Jakub Šoka je analytikem Programu pro soudržnou společnost think-tanku Evropské hodnoty