Peres byl u všech zásadních momentů izraelských dějin

Když ve středu v nemocnici blízko Tel Avivu skončil život Šimona Perese, přetrhlo se tím jedno pouto s minulostí. Třiadevadesátiletý veterán byl i po předloňském odchodu ze scény spojnicí mezi současnou politikou a érou zakladatelů. Ačkoli komentoval veřejné dění už jen zpovzdálí, mohl to dělat s autoritou toho, kdo do politiky vstoupil pod ochrannými křídly prvního premiéra Davida Ben Guriona - a od té doby byl u všech zásadních momentů izraelských dějin.

S Peresem definitivně skončila generace politiků pocházejících z východní Evropy, kteří se ve staré vlasti vymezili vůči náboženskému dědictví, v nové budovali vesnice „hradba a věž“,  bojovali ve válce za nezávislost a později pronášeli projevy v Knesetu. Narodil se roku 1923 ve vesnici Višněvě nacházející se na území dnešního Běloruska. Tehdy ovšem náležela k území Druhé polské republiky. Šimonovo dětství se vyznačovalo mísením jidiš-ortodoxního a hebrejsko-sionistického vlivu. Dědeček rabín s ním studoval Talmud, škola byla sekulárně sionistická.

Když rodina roku 1932 přesídlila do Palestiny, zvolila si za domov Tel Aviv koncipovaný jako město „nových Židů“. Tamější atmosféra byla prodchnuta budovatelským duchem, Peresovi bydleli v Ulici práce. Šimon se angažoval v mládežnických hnutích a v patnácti odešel do mládežnické osady Ben Šemen, aby v souladu s dobovým heslem „měnil zem a s ní sebe sama“. Na znamení definitivního rozchodu s diasporou si pak hebraizoval příjmení, ze Šimona Perskiho se stal Peres – Orel.

Roku 1947 vstoupil do partyzánské organizace Hagana (Obrana), kde během služby poznal svoji pozdější ženu. Spolu s tím začal být aktivní i v politice. Vstoupil do strany Mapaj (Dělnické strany Izraele), předchůdkyni Avody (Strany práce). Právě zde si ho všiml David Ben Gurion. Pověřil ho náborem členů Hagany a nákupem zbraní, později jej podporoval v postupu na ministerstvu obrany. Peresův vstup do velké politiky přišel počátkem 50. Let, kdy ho Ben Gurion ho v čele delegace ministerstva obrany vyslal do USA. Peres zde vystudoval ekonomii (na Newyorské univerzitě a Harvardu) a navázal důležité kontakty. A právě v zahraniční politice objevil svoji parketu. Ačkoli jej nekrology s oblibou líčí jako snivce, byl spíše neúnavný reálný politik. (Snění pro mě znamená být pragmatický, zní jedna z jeho vět).

Po návratu do Izraele rozvíjel diplomatické styky s Francií, jež měly sehrát zásadní roli v době Suezské krize (1956). Vyjednával nákup nejmodernější výzbroje a stál u jaderného programu v Dimoně. Třikrát byl ministrem zahraničí, třikrát premiérem. O tento post se léta střetával právě s Rabinem, stejně jako o vedení ve straně. Peres zůstával stálicí izraelské politiky, nikdy však nedosáhl té ikonické popularity jako Moše Dajan, Golda Meir či právě Rabin.

Nejvíc proslul díky tajným jednáním s Jásirem Arafatem, jež vyústila v mírové dohody z Osla (1993 a 1995). Stisk rukou mezi Rabinem a Peresem na straně jedné a Arafatem na straně druhé přinesl třem bývalým válečníkům Nobelovou cenou míru. Zahraniční politika „území za mír“ však vyvolávala v Izraeli protikladné emoce - a lze říci, že v Izraeli tradičně silný rozpor mezi levicí a pravicí přivedla až k rozštěpení, které trvá dodnes.

Co víc, rétorika z roku 1995 zdůrazňující emoce, symboly a gesta vedla k čím dál vyhrocenějším projevům, jež v listopadu 1995 vyvrcholily vraždou Jicchaka Rabina během mírové demonstrace. Fakt, že tehdejšího premiéra zabil Izraelec, hluboce otřásla celou izraelskou společností. Šimon Peres stál tehdy hned vedle - a kdyby měl vrah víc času, pravděpodobně by zabil oba. Viditelně otřesený Peres pak nebyl schopen Rabinova odkazu využít, mírový proces se zastavil. Ani podpora tehdejšího amerického prezidenta Billa Clintona jej neuchránila od volební porážky ze strany nového lídera pravicového Likudu Benjamina Netanjahua. Perese pak v čele Strany práce nahradil generál Ehud Barak, ale Netanjahu zůstává nejvýraznější postavou izraelské politické scény a opětovně voleným premiérem.

V roce 2000 se nicméně Peres stal devátým izraelským prezidentem, čímž se ocitl v pozici „moudrého starce“ hodnotícího politické dění. Přímo ovlivnit se je pokusil roku 2005, kdy opustil Stranu práce a vstoupil do centristické strany Kadima (Vpřed) založené tehdejším premiérem Arielem Šaronem. „Arikovi“ se však nepodařilo stát dle vzoru Begina, Rabina a Perese mírotvorcem: měsíc po založení Kadimy utrpěl mozkovou příhodu, po níž zakrátko následovala další. Z kómatu se již neprobral. Mladá strana sice v následujících volbách zvítězila, z dlouhodobého hlediska však zůstal politickou jedničkou Likud.

Třebaže Peresovo rozhodnutí lze hodnotit jako zásadní ránu Straně práce, ve hře bylo více vlivů, zvláště pak změna pojetí „levicovosti“ v izraelské společnosti. Avoda byla po léta pod patronátem členů východoevropského původu či jejich potomků, odborářů a někdejších partyzánů. Nejpozději kolem roku 2000 se však v Izraeli začaly formovat nové levicové proudy stojící mimo tradiční strany. Začaly se stavět kriticky jak vůči vládnoucí pravici, tak vůči levicovému establishmentu: v mnoha ohledech (přístup k řešení blízkovýchodního konfliktu, postoj vůči přistěhovalcům z arabského světa a nacionalistický étos) jim připadala „stará“ levice příliš konzervativní.

A Peres tomu možná rozuměl víc, než by se zdálo. Neuchýlil se zcela do pozadí, věnoval se tomu, čemu mohl: podpoře izraelsko-palestinských projektů a oblasti vědy, kultury a školství, čímž pokračoval v politice z Rabinových dob. Zároveň byl propagátorem nových technologií a inovací, čímž nově navázal na aktivity z počátků kariéry. Muž, který kdysi pomáhal vyzbrojit izraelskou armádu, se na sklonku života snažil vyzbrojit izraelskou společnost. Pochopil sílu nových zbraní – informací a komunikace.

Autorka je překladatelka