Nebyl jsem žádný čítankový hrdina

Relevantními protestními akcemi tak byly v roce 1948 pouze dva studentské pochody – 23. a 25. února. Jejich pamětník a poslední žijící poslanec tehdejšího Národního shromáždění Josef Lesák pro Respekt.cz uvedl, že je prezident Edvard Beneš ještě 23. února ujišťoval, že republika zůstane demokratickou zemí v duchu Masarykových zásad.

„Byl jsem jediným poslancem, který se postavil do čela nějakého odporu,“ řekl tehdejší místopředseda národních socialistů. Podle něj byli představitelé nekomunistických stran „skálopevně“ přesvědčeni, že vyhrají volby v roce 1948. „Komunisté nehodlali v této době dělat pokus o uchopení moci, udělali by to za dva, tři měsíce. Ale únorová situace se jim náramně hodila," hodnotí situaci před šedesáti lety Lesák.
ůsledky pro něj a jeho rodinu byly tragické. K květnu 1948 byl s celou rodinou zatčen. „Na mě estébáci přišli, že byla požádána sněmovna, aby mne vydala k trestnímu stíhání. Pokusil jsem se o únik. Měl jsem tři děti – pětileté, tříletou a dvouměsíční dítě,“ říká rozechvělým hlasem.

„Ráno vzali manželku k výslechu, dítě se asi za hodinu začalo hlásit o snídani. Kojit dítě neumím. Tak jsem zabouchal (na dveře cely) a požádal je, aby manželku na dvě tři minuty uvolnili, aby nakrmila dítě. Zabouchl a nic. Když už dítě řvalo a začalo měnit barvy, říkám si, tomu se něco stane. Tak jsem opět zavolal a odpověď byla: Však ono se neposere. Práskly dveře. Za pár dní mi sdělovali v noci v kriminále, že to nejmladší dítě zemřelo,“ vypravuje Lesák.

Bachaři poradili bývalému poslanci, aby si dal žádost o povolení na účasti na pohřbu. „Napsal jsem to, i když jsem pro slzy na papír neviděl,“ vzpomíná. V předvečer pohřbu žádost vyřízena nebyla. „Usnul jsem a brečel jsem.“ V noci byl probuzen a pozván na další výslech. Slíbili mu, že jej okamžitě pustí, když do rozhlasu řekne, že demokratičtí politici Krajina, Zenkl, Drtina, Ripka a Stránský chystali puč proti komunistům. „To jsem odmítl,“ říká Lesák rozhodně.

Následně byl odsouzen na jeden rok vězení ještě podle zákona z roku 1923 na ochranu republiky. „Byli jsme prohlášeni za třídní nepřátele a to znamenalo až do důchodu trestáni. Nakonec jsem skončil až do penze na šachtě v Kladně v podzemí.“

Ani po šedesáti letech svých rozhodnutí nelituje. „Musel bych vždycky tak. Nebyl jsem žádný čítankový hrdina. Ale to co se dělo, těch povražděných lidí, vždyť bylo třináct vysokoškoláků oběšeno a víc jak čtvrt milionu lidí v base. To byl nelidský režim.“