Guy Standing: Všeobecný příjem podporuje čím dál víc známých lidí

Když mladý britský ekonom Guy Standing v 80. letech začal prosazovat myšlenku zavedení všeobecného základního příjmu, který by pobírali všichni lidé bez jakýchkoli podmínek, nikdo kromě ortodoxních levičáků ho moc neposlouchal. Dnes si ho zvou jako řečníka technologičtí vizionáři do Silicon Valley a radí se s ním politici od Finska po Brazílii.  Standing přijel koncept pevného garantovaného měsíčního příjmu šířit také do Česka, kam ho pozvala galerie DOX v rámci aktuální výstavy Duše peněz na konferenci s názvem O penězích a lidech.

Neoliberalismus nás dovedl ke zrodu zcela nových společenských tříd, tvrdí Standing. Na vrcholu společnosti je dnes malá skupina plutokratů a oligarchů, kteří žijí z renty a intelektuálního vlastnictví. Následuje třída takzvaného salariátu neboli zaměstnanců, kteří pobírají stálý měsíční plat a mají řadu výhod, jako je placená dovolená a důchod. Vedle nich existují takzvaní proficians, což by se dalo přeložit jako profesionálové či technici.

Tito lidé jsou úzce specializovaní v nových odvětvích, jako jsou informační technologie, a mají vysokou hodnotu a příjem, ale v poměrně brzkém věku jim hrozí vyhoření, protože ve svých extrémně rychlých disciplínách časem nedokážou stačit mladším konkurentům. Další stupeň patří starému známému proletariátu, tedy dělníkům. Nejníže je pak nová třída zvaná prekariát, která je hlavním tématem Standingova vědeckého zájmu. Napsal o ní několik knih jako například The Precariat: The New Dangerous Class.

Členové prekariátu se rekrutují z řad vysokoškoláků, kteří po absolvování univerzity nezískali kvalifikovanou práci a potácejí se mezi půlúvazky a krátkodobými brigádami. Další částí této třídy jsou synové dělníků. Jejich rodiče byli lodníky, zedníky, členy profesí a určitého stavu, ale oni už nikam nepatří. Do této třídy Standing počítá i přistěhovalce, kterých chybí pocit domova.

Pro členy prekariátu je charakteristické, že je od pádu na úplný okraj společnosti (lumpenprekariát) často dělí jen tenká hranice – stačí autonehoda či zdravotní problémy a mohou se ocitnout na dně. Jednou z cest ven z prekérní situace této vrstvy je podle Standinga právě zavedení všeobecného základního příjmu (Universal Basic Income neboli UBI). Standing je spoluzakladatelem sítě BIEN (Basic Income Earth Network) a pomáhal rozjet pilotní programy pro otestování základního příjmu v Indii či v Namibii.

Za zavedení všeobecného základního příjmu bojujete už od roku 1985. Jak se vám daří udržovat si i po třiceti letech pořád takové nadšení?

Zakladatelka carsharingové firmy ZipCar se mě minulý týden zeptala na totéž. Je to vaše životní dílo? ptala se mě. Já se na to nedívám takhle velkolepě. Prošli jsme několika fázemi debaty. Když jsme všeobecný základní příjem poprvé hájili v 80. letech, panovalo neoliberální období. Za hlavní cíle se tehdy považoval pružný pracovní trh a osekání sociálního státu. Bylo mi jasné, že pružnější pracovní trh znamená víc lidí v nejistotě. Položil jsem si otázku, kam to asi povede. A napsal jsem několik článků o tom, že nastane příklon k nucené práci, kterou budou muset nezaměstnaní vykonávat, než dojde k zavedení všeobecného základního příjmu. Tenhle názor jsem si za ty roky vytříbil - a velká část mých textů, které se věnují prekariátu, směřuje k zavedení všeobecného základního příjmu.

A nabíjí vás tedy něco?

Několik pilotních programů pro UBI v rozvojových zemích za posledních deset patnáct let, u kterých jsem mohl být. Když přijedu do Indie nebo do Afriky a vidím společenství proměněná zavedením všeobecného základního příjmu, dostanu novou dávku energie. Jsme na cestě, během které jsem našel spoustu přátel a vybudoval síť podporovatelů. Mohu jet do padesáti zemí a všude potkám lidi, kteří jsou její součástí. Věřím, že vznikne i česká síť; už mě několik lidí kontaktovalo.

Garantovaný příjem se dnes stává takřka mainstreamovým tématem a požadavkem. Čím je to způsobené?

Ano, cítím to a setkávám se s tím úplně všude. Každý den vystupují známí a důvěryhodní lidé a obhajují všeobecný příjem, naposledy třeba nobelista Joe Stieglitz. Před týdnem jsem seděl vedle Janise Varufakise, ze kterého se stal zuřivý zastánce všeobecného příjmu; no, co se týče spojenců, občas si nemůžete vybírat. Bývalý ministr práce v Clintonově vládě Robert Reich za mnou přišel a řekl mi, že je také přesvědčeným zastáncem. Dalším podporovatelem je třeba komentátor Financial Times Martin Wolf. Přidává se zkrátka mnoho lidí, od kterých byste to před pěti lety nečekali. Věci se daly do pohybu. Kdo by řekl, že finský premiér veřejně prohlásí, že je zastáncem všeobecného příjmu? To je velká změna.

Švýcaři budou v červnu hlasovat o zavedení všeobecného příjmu v referendu. Myslíte, že projde?

Nemyslím. Někteří z lídrů hnutí udělali chybu, že přišli s konkrétní cifrou. Řekli: měli bychom mít všeobecný základní příjem ve výši 2500 švýcarských franků měsíčně. Což je příliš vysoká částka. Nebylo to nutné, dokonce se na tom neshodli ani všichni členové hnutí, ale kritikům to poskytlo munici. Já bych upřednostnil, aby výše příjmu byla maximálně 1000 franků, ale celkově je lepší neudávat konkrétní číslo. Referendum je o ústavním dodatku, který má pouze stanovit, že se země posune směrem k zavedení všeobecného příjmu. Jedinou zemí, která něco takového udělala, je Brazílie, kde všeobecný příjem vložil do ústavy prezident Lula da Silva.

Ale tam se zrovna teď nedějí pěkné věci…

Já vím - to, co se teď děje v Brazílii, je tragédie, korupce a tak dále. Ale to všechno jen zpozdí nevyhnutelné. Když se blížil konec funkčního období Luly da Silvy, mluvil se mnou hodinu a půl. Měl jsem na sobě tehdy tričko, nevěděl jsem, že mě čeká schůzka s prezidentem. V polovině rozhovoru poklepal prstem na stůl a řekl: Za své znovuzvolení vděčím jen a pouze tomuhle opatření. Přesvědčil totiž Stranu pracujících zavést Bolsa Família, což je v podstatě všeobecný příjem s několika málo podmínkami. Mnoho lidí se tak dostalo z chudoby, Giniho koeficient v Brazílii dramaticky poklesl, zapojení žen do práce stouplo.

Když je někdo nezaměstnaný, dostává podporu pod podmínkou, že si hledá práci. Ukázalo se, že tyto donucovací prostředky částečně fungují k návratu lidí do práce. Pokud by člověk dostával garantovaný příjem bez jakýchkoli podmínek, jak víme, že nezůstane ležet doma?

Jistě, můžete tlačit lidi do špatně placených prací. Blahopřeji. Ale nebudou to dělat s nasazením a nebudou mít snahu zvýšit produktivitu. Tito lidé se ocitnou v pasti těchto prací. Navíc, když 20 procent dejme tomu mladých Čechů natlačíte do špatně placených zaměstnání, snížíte tím mzdu pro ty, kteří už tam jsou, a vytvoříte další bezpráví. Ale vím, že v Česku existuje past chudoby. Máte relativně neúčinný úřad práce a nepříliš dobré byrokraty, kteří v něm slouží; to oni rozhodují o udílení či neudílení dávek. Není tu motivace jít znovu do práce.

Co je teď ten nejdůležitější krok?

Hlavní je posílit vyjednávací pozici členů prekariátu. Řekněme, že stará paní potřebuje, aby jí někdo s něčím pomohl, ale nemá na to moc peněz. Když budu dostávat základní příjem, pomůžu jí, i když za to nedostanu moc peněz. Když bude někdo mít špatného šéfa, který ho zneužívá, může odejít. Musíte lidem umožnit vyjednávání, dovolit jim racionálně se rozhodovat. Když jsou lidé nejistí a ve stresu, tak se rozhodovat nemůžou. Jestli chcete dál takhle ovládat společnost, pokračujte s prokazováním nároků na podporu atd.

Řekněme, že jsme nějakým zázrakem našli dost finančních zdrojů a zítra ráno můžeme zavést všeobecný základní příjem v takové výši, aby lidé byli nad hranicí chudoby, tedy asi 10 tisíc korun měsíčně. Moje představa je, že lidé obsluhující výrobní linky prostě nepřijdou do práce. Nebo jen proto, aby dali výpověď.

Proč si to myslíte?

Protože jejich příjem u té linky není o mnoho vyšší a nemají tu práci rádi. Výrobní firma bude nucena odejít do jiné země a cena výrobků vyletí nahoru.

Pokud byste zavedl všeobecný příjem v takové výši, která by se blížila mzdám, tak by asi došlo ke krátkodobým turbulencím. Podle mě je třeba začít na mnohem nižší úrovni. Řekněme dva tisíce. Člověk, který dostává deset tisíc za svoji práci, pořád dostane těch deset tisíc - a k tomu dva tisíce. Není důvod si myslet, že odejde z práce, protože by vyhodil deset tisíc. Není to náhražka. Pobídka pracovat zůstane.

Vaším dalším ústředním tématem je prekariát, který označujete za novou společenskou třídu.

Všichni novináři o tom chtějí mluvit. Mají pocit, že se jich to týká - a velká část z nich do prekariátu skutečně patří.

O jak velké části společnosti mluvíte?

Mí japonští přátelé tvrdí, že nejvíce zástupců prekariátu je v Japonsku. Podle nich se jedná o 50 procent dospělé populace. Totéž říkají přátelé z Jižní Koreje. Podle mých odhadů to v Evropě může být až 40 procent, což není málo. Potřebujeme ale lepší statistiku. Naše statistika se pro současný pružný trh práce vůbec nehodí.