Elysejský punk

Hlavní zbraní Emmanuela Macrona jsou slova. Francouzským prezidentem byl zvolen díky tomu, že svými vybroušenými projevy okouzlil voliče, a vizionářskými návrhy další integrace se od té chvíle pokouší probudit malátný kontinent. Koncem minulého týdne Macron opět památně promluvil: jeho rozhovor s týdeníkem The Economist se ihned stal hlavní mezinárodní událostí.

„Podle mého názoru momentálně zažíváme klinickou smrt NATO,“ oznámil francouzský prezident. Není si prý jistý, že základní prvek kolektivní obrany, tedy ochota bránit jakéhokoli svého člena, je v časech Donalda Trumpa stále platný. Macron reagoval na chování amerického prezidenta, který již během své prezidentské kampaně prohlásil NATO za přežitek a v zahraniční politice několikrát jednal na vlastní pěst, bez ohledu na názor a zájmy evropských spojenců.

„Mezi Spojenými státy a ostatními spojenci v NATO nedochází k žádné koordinaci strategických rozhodnutí. K žádné,“ řekl dále Macron. Jako příklad uvedl aktuální události na severu Sýrie, odkud Trump stáhl americké vojáky, aniž by o tom předem Evropanům řekl. Jiný člen NATO, Turecko, následně bez koordinace se spojenci provedlo vojenskou operaci. „Strategicky a politicky musíme uznat, že máme problém,“ sdělil Macron a mínil tím všechny Evropany. Jako řešení navrhl výrazné posílení evropské spolupráce, schopnosti EU jednat vojensky a určovat si své strategické cíle více nezávisle na Spojených státech.

Odpovědí mu byla nebývale přímá kritika od Angely Merkel, jeho hlavní evropské spojenkyně. „Francouzský prezident zvolil drastická slova. Sama takto stav spolupráce v NATO nevidím … i když máme problémy a musíme si je vyřešit,“ řekla německá kancléřka. Macrona nešetřili ani experti. Podle Françoise Heisbourga, dlouholetého šéfa Mezinárodního institutu pro strategická studia (IISS), hovořil, jako kdyby byl „analytikem“, a nikoli lídrem klíčové členské země NATO. Další odborníci na Twitteru kritizovali, že francouzský prezident naříká nad nedostatkem koordinace v NATO a současně dal takto třaskavý rozhovor bez domluvy s ostatními evropskými státy.

Jestli tedy chtěl Macron na státníka nekonformním způsobem zacloumat ostatními Evropany, tak se mu to podařilo. Otevřené zůstává, zda se tím přiblížil k řešení existenciální obavy, která ho k rozhovoru vedla a kterou diagnostikuje: jednostranná politika USA, vzestup Číny, Ruska a Turecka, zmatek na Blízkém východě, „to vše vede k mimořádné křehkosti Evropy, která, pokud sama o sobě nezačne přemýšlet jako o globální mocnosti, zanikne“.