Bohatí i chudí zároveň – jak jsou na tom dnešní čeští komunisté

K růžovému čtyřpatrovému domu v centru Prahy se pomalým krokem scházejí starší lidé. Za chvíli tady, v ulici Politických vězňů v sídle ÚV KSČM, bude mít přednášku předseda komunistů Vojtěch Filip. A ti, kteří do čtyřpatrového neoklasicistního paláce ve vlastnictví české komunistické strany míří, si jdou poslechnout, jak se mu líbilo v Pekingu, když tam byl na pozvání čínských komunistů.

Složení členů strany mířících do zasedací místnosti na debatu odpovídá členskému věkovému průměru KSČM - která má po 28 letech v ústraní opozice našlápnuto podporovat vládu. Průměrný věk dnešních komunistů je 77 let a právě tady, v Praze, žijí ti, kteří to číslo vytáhli tak vysoko. Praha je krajem s věkovým průměrem 82 let, naopak nejmladším je Vysočina, kde je lidem se stranickou knížkou v průměru 65 let.

Na besedě v zasedací místnosti číslo 153 ve třetím patře lidé bedlivě poslouchají vyprávění svého předsedy, jak probíhalo setkání politických stran v Pekingu (Filip hlavní město Čínské lidové republiky familiérně nazývá „Pekinem“). Příležitosti zeptat se na jednání s Andrejem Babišem o podpoře jeho vlády komunistickou stranou nikdo nevyužije. Když přijde čas na dotazy, zdá se, že spíše čekali, až si budou moci sami zavzpomínat na staré časy – mezi dotazy zaznívají vzpomínky na časy, kdy ČSSR vyvážela energetické bloky na Kubu, a pak byl konec.

Zdalipak je tam teď vyvážejí Číňani? „Vedoucí z ú vé komunistické strany Kuby potvrdil, že vzájemný obchod s Čínou roste,“ odpoví Vojtěch Filip. Další diskutující pak vysvětlí, že předešlý dotaz na Kubu padl ze zasvěcených úst, protože tady „soudruh kolega Michal pracoval na Kubě jako svářeč“ - a doplní referát o informaci, jak byl i po revoluci v roce 1989 na spadnutí export škodovek jako vozů státní kubánské taxislužby, jenže pak „Kubánci řekli, když chcete řešit naše lidská práva, tak my nechceme vaše auta“.

Debata i dům člověka neuvyklého na prostředí komunistických schůzí spolehlivě přenesou o pětatřicet let zpátky, tak nějak tehdy svět vypadal i zněl. Béžové staré sedačky sem tam na chodbě, plaketa Marxe s Engelsem a na nástěnce pozvánka na seminář k výročí Marxova narození, dveře do knihovny Bohumíra Šmerala otevřené každou středu od devíti do čtyř, poutače na Haló noviny a na další nástěnce, kterých je tu v oprýskaných chodbách plno, stará pozvánka Komunistického svazu mládeže na oslavu Vítězného února.

Zvenčí se do sídla pomalu tlačí svět současný – obrovský dům komunisté zhruba z půlky pronajímají. Hned u vchodu vítá na portálu návštěvníky nápis EXCHANGE a v průjezdu budka sněmovny, naproti ní bistro s kebabem, kancelář komunistického básníka Karla Sýse, Centrum civilizačních chorob, pracovna bývalých strážců hranic nebo Česko-kubánského přátelství a pár firem.

Cesta dolů

Komunistická strana Čech a Moravy je co do majetku nejzabezpečenější českou politickou partají. Dům v centru Prahy je jen jednou z jejích 59 budov roztroušených po celé zemi. Strana (tehdy KSČ) sice podle dobových dokumentů „veškerý majetek odevzdala lidu“, ale dost jí toho pro nástupnici s přidaným „M“ v názvu zůstalo – to když v roce 1990 prokázali, že nešlo za ta léta vlády jedné strany o budovy státní, ale zaplacené dávno z členských příspěvků. Sídlo v ulici Politických vězňů vyměnila KSČM se státem za svou původně centrální, předrevoluční budovu u Vltavy, v níž dnes sídlí ministerstvo dopravy.

Růžový dům ÚV KSČM s dnešní odhadní cenou 1,5 miliardy, který od té doby nikdy nezrekonstruovali nad rámec neviditelných oprav potrubí a instalací, se KSČM pokoušela už v roce 2005 prodat – a přestěhovat se na levnější místo v odlehlejší části Prahy, ve Vysočanech. Nakonec neprodali a za odstoupení od smlouvy tehdy na penále přišli o 60 milionů korun. Jedním z důvodů, proč neprodali, byl už tehdy vysoký věk straníků a jejich nechuť prodlužovat si cesty na schůze: ti z regionů to mají do ulice Politických vězňů kousek z vlakového i autobusového nádraží, pražští zase blízko z tramvaje i metra.

To, co teď komunisté nejvíce řeší, je ale jejich hrozící zánik. S nástupem Andreje Babiše se ztenčil jejich volební zisk: už v předloňských krajských volbách ztratili polovinu svých mandátů a vloni ve volbách sněmovních spadli z 15 procent hlasů na 7,7 - ve sněmovně nyní mají pouhých 15 zastupitelů.

Současně s poklesem volených politiků klesají i peníze ve stranické kase. Každý zvolený komunista, ať v parlamentu, v kraji nebo v komunální politice či v dozorčích radách městských či státních podniků, odvádí straně 15 procent ze své odměny, přesto od roku 2015 klesal jejich zisk o 56 milionů ročně. Zrušili už 12 pracovních míst v centrále v růžovém sídle, vlastního řidiče už má jen předseda Vojtěch Filip, druhého si půjčují místopředsedové podle potřeby.

Současně straně rychlým tempem ubývají členové a noví nepřicházejí. A těm, co je to zajímá a nechodí jen na besedy, se teď zdá, že jedinou možností, jak odsunout úplný zánik, je dostat se na výsluní. „Být vidět“ - jak říkají - a zkusit přesvědčit voliče zběhlé k hnutí ANO a částečně i k SPD Tomia Okamury, že podporou vládě vedené Babišem zajišťují zemi levicové recepty a finanční úlevu občanů.

Protože kdyby se Babišovi nepodařilo ustavit vládu s důvěrou, k níž komunisty momentálně potřebuje, mohly by přijít předčasné volby. A pro Babiše s velkými finančními prostředky, talentem k předvolebnímu marketingu a stoupajícími preferencemi problém neznamenají. Zato pro tenčící se komunisty se 7,7 procenty by mohly znamenat problém fatální – s rozdavačným, levicově působícím Babišem v zádech, který jim odčerpává voliče, už by se do sněmovny nemuseli dostat.

Co nástup komunistů k moci znamená pro Česko, kdo jsou komunisté roku 2018 a co chtějí, se dočtete v aktuálním Respektu 14/2018 v textu S Babišem na věčné časy, ze kterého je i následující ukázka:

Že tehdy lidé v roce 1989 zkrátka chtěli svobodu, to Josef Skála nezpochybňuje, sám ji jim prý chtěl dát, kdyby mu to revoluce nepřekazila – a měl i naplánováno jak. „Prosazoval jsem, že zrušíme výjezdní doložky, to byl, uznávám, zastaralý instrument,“ říká. Jen prý se soudruhy řešili, že je nutné, aby vysokoškoláci, kteří už se pak z cest nevrátí, vrátili státu peníze za své vzdělání – a kdyby nechtěli, že to za ně musí zaplatit stát, v němž zůstanou.„Chtěl jsem, abychom to se Západem vyslali vyjednat Havla s Dienstbierem,“ říká Skála, „a bylo by to vyřízené. Oni tam přece jen měli lepší kontakty než my.“ Nápad chtít pomoc po perzekvovaném disidentovi vypadá přece jen trochu přitažený za vlasy – to by Havla na tu misi na chvilku vytáhli z vězení? „Ale prosím vás,“ mává Skála rukou, „však on neseděl pořád, jen někdy.“Josef Skála sype podobné recepty z rukávu: že tehdy stačilo dovézt dvě stě tisíc korejských televizí a ojetá západní auta a nabídnout je lidem – a bylo by po touze po změně. „Jenže jsme to nestihli,“ povzdechne si.