Dilema popového Krále: Důstojnost, nebo flitry?

Může člověk zůstat povrchní v systému, který nutí k zaujímání postojů, a v zemi, kde je všechno šedé? To je jedna z otázek, kterou si klade filozofický muzikál Návrat krále. Napsal ho a režíroval Jakub Čermák a premiéru měl v sobotu 25. dubna v pražském Švandově divadle. Návrat krále dějově volně vychází z emigrační epizody Karla Gotta na počátku normalizace. 

Milovaný a slávou posedlý zpěvák Gabriel Král (!) není k nalezení. Fanynky po něm teskní, on mezitím v západním Německu přemítá, jestli sklonit hlavu a vrátit se domů, kde jej všichni zbožňují, nebo zůstat v zemi, kde o něj zdaleka není takový zájem a nikdo si do rádia nevolá o jeho písničky na přání. 

Čermák pojímá Návrat krále napůl jako zamyšlení nad tím, jakou velikost i malost s sebou nese sláva. Na případu normalizační superhvězdy ilustruje, jak snadné i ponižující je se umazat i očistit – a to navíc v zemi, která trpí nedostatkem toaletního papíru. Rovinu životních dilemat stejnou měrou doplňuje rovina estrády, kdy Gabriel Král v podání křehce okouzlujícího Jana Mansfelda křepčí na pódiu, rozdává úsměvy a se svůdným výrazem zpívá šlágry s texty: „Šály se loučí, šály jdou dál. Jaro je broučí, svět pookřál.“