Už jsem tu slyšel, že DDR byla ekologický stát

Berthold Dücker se prochází po linii, která čtyřicet let dělila svobodné a nesvobodné Německo. Na západní straně hranice leží Hesensko, na východní Durynsko. V roce 1964, to mu bylo šestnáct, Dücker z rodného kraje utekl za západní svobodou. Poblíž rodné vesnice v hraničním pásmu pásl krávy, když se pustil do dlouho plánované nebezpečné akce. 

Kleštěmi přestřihl ostnaté dráty a proplížil se minovým polem. „Měl jsem tenký klacek, kterým jsem rozpoznával zakončení min v mém okolí. První pohyb vpřed jsem pak udělal rukou, na které jsem měl podepřenou hlavu. Plížil jsem se, protože jsem nechtěl, aby mě výbuch miny nadosmrti zmrzačil - když už měla vybuchnout, tak mi měla rovnou urazit hlavu.“ Na útěku ztratil brýle a jednu botu. Modré montérky, do kterých byl oblečen, dnes visí na zdi muzea, jež Dücker tady, u silnice mezi hesenským Rasdorfem a durynskou Geisou, vybudoval.

Nevěřili mi

Berthold Dücker netušil, že jako nezletilý může být Západním Německem proti své vůli vydán zpět na Východ, pokud si to jeho rodiče budou přát. „Věřil jsem, že je táta politicky dost rozumný na to, aby mi tohle neudělal. Věděl přeci, že by mě už nepustili do rodné vesnice v hraničním pásmu a celý život by mě pak hlídala tajná policie. Naštěstí si mě opravdu nevyžádal zpátky.“ Mladý muž zůstal na Západě, kde si splnil sen o povolání novináře, kterým se na Východě kvůli třídnímu původu rodičů nemohl stát – zakázali mu studovat, měl jít do učení a stát se elektrikářem.

„Nebylo to ale tak jednoduché, jak jsem si představoval. Od Západoněmeckého státu jsem dostal na ruku 150 marek a pak už jsem se musel starat sám. Můj osud uprchlíka nikoho nezajímal, tehdy to byla jen zpráva na krátkou noticku v lokálních novinách, ve večerních zprávách maximálně krátce ohlásili, když zas na hranici někdo zemřel.

Zašel jsem ale do lokálních novin a začal pro ně pracovat jako tiskař,“ vzpomíná Dücker, který v Hesensku a Bavorsku později pracoval jako reportér a postupně i jako šéfredaktor několika regionálních novin. „Ve Spolkové republice jsem lidem o svém útěku ani nevyprávěl, jen dobrým kamarádům,“ vzpomíná. „Když jsem to zpočátku naivně zkusil, buď mi to nevěřili, nebo mi začali říkat, že to tam na Východě přece nemohlo být tak zlé.“

Poprvé mohl svou rodinu navštívit v roce 1973, kdy měl vážně nemocnou matku. Poradil se tehdy se známými na úřadech v hlavním městě, které poznal díky novinářským kontaktům, a ti mu doporučili cestu během konání Socialistických dní mládeže, kdy se do východního Berlína sjely tisíce mladých lidí z celého komunistického světa. „Nebudou to chtít narušovat diplomatickým skandálem, ke kterému by tvé zatčení vedlo,“ doporučili známí Dückerovi, jehož útěk přes hranici byl v bývalé NDR trestným činem.

„Nevěřil jsem do poslední chvíle, že východoněmecký režim padne. Rok 1989 mě naprosto překvapil,“ říká šedesátník, kterému se do vět často vrací slovo svoboda. Výraz „hodnota svobody“ pak vyslovuje zvlášť pomalu, jakoby chtěl, aby se právě tahle dvě slova partnerovi v rozhovoru nejvíc zaryla do paměti.

„Žil jsem v Mnichově, kde jsem byl v jednom vydavatelském domě odpovědný za proměnu několika ztrátových novin a časopisů. Jakmile se Německo začalo sjednocovat, tak jsem chtěl zpátky domů - a má žena, původem ze Západu, mě naštěstí chápala.“

Smáli se

Berthold Dücker vrátil do rodného kraje a vybudoval v Durynsku regionální deník Südthüringer Zeitung. „Byla to naprosto cizí země, ačkoli to byl můj domov,“ vzpomíná. „V novinách jsme na patře měli jeden telefon. Rozčiloval jsem se, místním redaktorům to připadalo normální a asi mě kvůli tomu zpočátku považovali za rozmazleného zápaďáka.“ Nepřijal nabídku jiného vydavatelství, které ho chtělo pověřit řízením a reformou bývalého státního deníku Freies Wort (Svobodné slovo). Radši vybudoval úplně nový titul.

Své mladé reportéry tehdy bral na úřady i na frankfurtskou burzu a vysvětloval jim, jak demokratické instituce fungují. Na poradu z Hesenska pozval svého známého politika a klad mu v redakci před podřízenými velmi nepříjemné ostré otázky.

„Zírali na to, že je možné být vůči politikům tak drzý a přísný. Z komunismu to pochopitelně neznali.“ Byl to jeden z mnoha kulturních šoků té doby: „Místní byli v naprosté euforii, varoval jsem je před různými podvodníky, kteří boudou využívat jejich neznalosti nového systému a oni se mi jen smáli. Vůči všemu ze Západního Německa byli naprosto nekritičtí.“

Dücker se brzy začal zasazovat o to, aby Němci na železnou oponu nezapomněli. Na hesensko-durynské hranici poblíž městečka Geisa zřídil u bývalé základny amerických vojáků Point Alpha dvě malá muzea. Jedno vypráví o německo-německé hranici a o běžném životě v její blízkosti; druhé popisuje život amerických vojáků na místě, kde kvůli dlouhému údolí a blízké cestě do důležitého Bonnu a Frankfurtu NATO nejvíc počítalo s případným útokem vojsk Varšavské smlouvy na Západní Německo.

Jedním z příběhů popsaných v muzeu je třeba osud pohraničníka Rudi Arnstadta, rodáka z Geisy. V 60. letech několik západoněmeckých pohraničníků přestoupilo hraniční čáru, Arnstadt na ně natrefil, varovně střelil do vzduchu a v tu chvíli ho trefila kulka vystřelená západoněmeckým strážcem. V bývalé NDR se z toho stala ukázka západoněmecké agresivity a z Rudi Arnstadta hrdina, po kterém byli pojmenované školy a diplomy odvahy určené mladým klukům.

Až do roku 1997 nebylo jasné, kdo ho zastřelil – ke střelbě se tehdy přiznal muž z hesenského Rasdorfu, který se už živil jako taxikář. Pouhý rok později byl za dosud neobjasněných okolností nalezen zastřelen ve svém autě; kamarádi Rudi Arnstadta ze sousední Geisy se nejspíše po třiceti letech pomstili.

„Přijíždějí sem školáci, kteří se o NDR nikdy neučili. Mají často ve vědomostech totální zmatek, slyšel jsem tu třeba, že Berlínskou zeď postavil západní primátor Willy Brandt nebo že DDR byl ekologický stát… Na Západě mají pocit, že se jich komunistická diktatura netýká, a při vyrovnání se s minulostí řeší jen nacismus, na Východě se tím zase nechtějí zabývat, protože v tom spousta učitelů byla namočená. Úplně tohle téma chybí v učebnicích a ani vlády Durynska a Hesenska nejsou ochotné se dohodnout na zřízení komise, která by k té době vypracovala nějaké společné kapitoly do učebnic dějepisu,“ stěžuje si Berthold Dücker při procházce bývalou americkou vojenskou základnou, z které by se bez jeho přičinění stala divočina.

„Politici sociální demokracie a Zelených, kteří v 90. letech vládli Hesensku, to chtěli nechat zarůst. Možná aby se zapomnělo na to, že v 80. letech stáli na špatné straně, když tady demonstrovali proti americkým vojákům a vyzbrojování, které nakonec Sověty dostalo do kolen,“ říká Dücker. Jeho muzeum v 90. letech finančně podporovala jen durynská zemská vláda, Hesensko se přidalo až po nástupu konzervativního zemského vládce Rollanda Kocha počátkem tisíciletí.

Pak se ale vysoký muž s výraznými brýlemi rozhlédne po malebné pahorkatině a zasní se: „Život kolem hranice zase srůstá, začíná být spojený jako kdysi před rozdělením Německa. Durynsko ještě nikdy nebylo krásnější. Jen se to lidem příliš málo říká. Jak to pak mají vědět?“

Reportáž z bývalé německo-německé hranice čtěte v Respektu 47/2014