Utonutí stovek uprchlíků bylo předvídatelnou katastrofou

„Opakem lásky není nenávist,“ pravil monsignor Angelo Giurdanella na loňském zářijovém pohřbu v italském městečku Pozzallo. „Jejím opakem je nezájem.“ Farář hovořil před rakvemi s těly utonulých uprchlíků, které tehdy Středozemní moře vyplavilo na sicilskou pláž. Na osmi rakvích byl místo jména nápis „Neznámý“ a nikdo se nechystal pátrat po původu utopených mladých mužů a žen. Prostě nezájem. 

Slovem „nezájem“ lze také nejpřesněji vystihnout postoj států Evropské unie a jejích elit k osudu migrantů, kteří se topí na hranicích kontinentu. Jedním z důkazů je skutečnost, že žádná evropská ani mezinárodní organizace není odpovědná za systematické sledování počtu úmrtí a mapování tragédií.

Prakticky všechny tragédie uprchlických člunů ve Středozemním moři zůstávají utopené v nejistotě. Lodě zmizí pod hladinou a nikdo už nezjišťuje, co se s nimi a s pasažéry přesně stalo. Data jsou roztříštěná, počítaná podle různých metod. Až vloni na podzim tento deficit informací a empatie zkusila zaplnit Mezinárodní organizace pro migraci IOM.

Studie Fatal Journeys: Tracking Lives Lost during Migration (Osudové cesty: Po stopách životů, které se ztratily během migrace), která je na webu volně ke stažení, je historicky nejpodrobnějším sčítáním mrtvých migrantů. Dochází k závěru, že od roku 2000 při pokusu o nelegální překročení hranic na celém světě zemřelo 40 tisíc lidí, z toho 22 tisíc ve Středozemním moři, při plavbě do Evropy. IOM přitom přiznává, že se jedná jen o zdokumentované případy a skutečný počet obětí bude ještě vyšší (mapa zachycuje čísla od ledna do září 2014).

Lidé riskující životy na uprchlických lodích ve Středozemním moři mají k cestě různé důvody. Ekonomických uprchlíků, plujících do bohaté Evropy za pohodlnějším životem, je ale navzdory rozšířeným názorům minimum. Naprostá většina lidí plujících na bárkách a gumových člunech k evropským břehům pochází ze Sýrie, z Eritreje a ze Somálska, tedy ze zemí sužovaných válkou nebo mimořádně krutou diktaturou.

Utonutí 400 uprchlíků před několika dny bylo předvídatelnou katastrofou - a s jistotou můžeme předpovědět, že nebylo poslední. Odborníci na problematiku uprchlíků se přitom vcelku shodují na sérii opatření, která by počty obětí ve Středozemním moři výrazně snížila. Evropa – a tedy i my - by měla umožnit, aby se uprchlíci mohli ucházet o politický azyl, aniž musí riskovat život při cestě na moři.

O azyl je totiž dnes možné žádat pouze na území Evropské unie, což vede zoufalé utečence do náručí převaděčských gangů a k riskantní plavbě za vytouženým bezpečím. Jednou z možností je začít vydávat humanitární víza na ambasádách evropských států, která uprchlíkům umožní v bezpečí přiletět do Evropy. Další možností je zřídit na severu Afriky střediska, kde mohou běženci o azyl v Evropě požádat (severoafrické země mezinárodní konvence nepodepsaly a azyl neudělují).

Evropa by také mohla přijímat více uprchlíků z táborů, které jsou pod ochranou Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Součástí takové změny by byly i kvóty, jež by uprchlíky podle jasného klíče rozdělovaly do všech zemí Unie, tedy i do Česka.