Putin bere vážně jen Merkelovou. Ale kancléřka už mu nevěří

V aktuálním vydání tištěného Respektu najdete portrét Angely Merkelové a popis nové role, která Německu pod jejím vedením na mezinárodní scéně připadla. Pasáže z některých rozhovorů, které vznikly během rešerše v Berlíně, vám postupně nabídneme na našem webu. Jako první přinášíme rozhovor se Stefanem Meisterem, který vede východoevropské oddělení v think tanku Deutsche Gesellschaft für Auswärtige Politik. Druhá nejdůležitější německá zahraničněpolitická instituce tohoto druhu je placena z rozpočtu ministerstva zahraničí.

V posledním roce se změnil pohled Němců na Rusko a na válku na Ukrajině. Do čeho se to promítlo? 
Některé staré, dříve velmi vlivné osobní vazby a kamarádšofty hrají při utváření politiky i veřejného mínění mnohem menší roli. Tím chci říct, že přístup na ministerstvo zahraničí ztratilo mnoho poradců a odborníků, kteří dříve radili s politikou vůči Rusku. To způsobilo velkou strategickou proměnu. Ta je ale dána i generační proměnou, větší vliv ve významných think-tancích získali mladší výzkumníci. A také tím, že před ukrajinskou krizí ekonomické zájmy dominovaly nad těmi politickými - a to se nyní obrátilo. Hospodářská lobby ztratila vliv, už třeba nemá takové zastoupení v poradních grémiích ministerstva zahraničí. 

Výsledkem je také odklon od politiky Russia first, která upřednostňovala dobré vztahy s Ruskem nad perspektivou menších postsovětských republik. Nyní dostává pozice Moldavska, Ukrajiny či Gruzie v berlínských zahraničněpolitických kruzích větší váhu. Je znát, že vývoj na Ukrajině se stal osobní prioritou kancléřky Merkelové, která chce například každý den znát novinky z terénu.

Jaký podíl na této proměně má sama Merkelová?
Není moc dobrá v komunikaci s občany; jestli má nějaký deficit, tak právě ve vysvětlování svých postojů veřejnosti. Ovšem zároveň se těší velké popularitě. Když v ukrajinské krizi reagovala konsekventně a jasně, už jen tím pohnula veřejným míněním, protože v ni mají občané značnou důvěru. Ale proměna postoje veřejného mínění nebo hospodářských svazů pramení hlavně z vývoje samotného: zpravodajství v médiích je velmi podrobné, dostáváme mnohem více informací z Ukrajiny a vidíme, že Putin kancléřce opakovaně lhal. To veřejným míněním pohnulo více než sama komunikačně „omezená“ kancléřka.

S tím souvisí i to, že kdysi tak vlivné lobbistické svazy podporují politiku sankcí? Před rokem to vypadalo jinak: šéf Siemensu byl týden po anexi Krymu u Putina a slíbil další miliardovou investici.
Z kancléřství byla cítit jasná zpráva: politiku vůči Rusku nyní určujeme my a nikoliv hospodářské zájmy, a je třeba ji akceptovat. Z tohoto vzkazu bylo zřejmé, že sankce budou zavedeny bez ohledu na ekonomické následky a že průmyslníci už nemohou lobbovat tak úspěšně jako v minulosti. To je zásadní posun.

Zároveň na veřejnost i v podnikatelských kruzích velmi zapůsobilo sestřelení letadla malajských aerolinek nad Ukrajinou. Je to cynické, ale smrt Západoevropanů posunula mnoho lidí k poznání, že se zde dějí opravdu neakceptovatelné proměny evropského poválečného řádu.

Bylo také zřetelné, že Rusko není ochotné ani k milimetrovým kompromisům, naopak situaci dále hrotí. Tento destruktivní přístup a Putinovo lhaní kancléřce, která v něj ztratila jakoukoli důvěru, pohnuly nakonec i postojem byznysu.

I mezi podnikateli pak došlo ke štěpení. Lobbisté ze svazu průmyslu BDI často upozorňují na problémy, které s sebou podnikání v Rusku beztak neslo. Firmy sdružené v tzv. Východním výboru německého průmyslu naopak kritizují negativní dopad sankcí. Všichni ale vědí, že teď zde není alternativa; kancléřka se o uvolnění sankcí z ekonomických důvodů bavit nebude. Politici udávají jasnou linii a lobbisté cítí, že nemají vliv.

Co vám připadá nejpodstatnější na roli Angely Merkelové v současném konfliktu?
Vždycky měla s Putinem komplikovaný vztah, přesto se vzájemně respektovali. Putin nebere vážně Camerona, Hollanda ani Obamu, ale jen Merkelovou. Cítí, že má čich pro mocenskou politiku, a nebojí se mu postavit.
Díky svému východoněmeckému původu také instinktivně lépe rozumí neformálním mechanismům ruské moci, současně je schopná s Putinem vytvořit společnou platformu.

Když jsou ti dva v místnosti, dokážou vést dialog: rozumí stejným vtipům, umí přecházet v hovoru z němčiny do ruštiny. Je tu základní porozumění, ačkoli si osobnostně nesedí. Putin však tento vzájemný respekt zničil tím, když kancléřce do telefonu lhal, a později ty lži vysvětloval tím, že si jen dělal legraci. Jenže ona už necítí důvěru - to je pro ni velmi osobní a zásadní věc. A víc věří tak politice tvrdosti; v kontrastu s ústupky a snahou vyjít Moskvě vstříc, což rádi dělají sociální demokraté. Kancléřka věří, že Putin vstřícnost považuje za projev slabosti; chápe, že ukázkou moci, nechutí ke kompromisu, dokáže druhou stranou lépe pohnout. To stále jasněji charakterizuje její ruskou politiku.

Takže spíš „ztratila nervy“ - nebo cíleně opustila strategii „mlžení“, když v posledních měsících začala pro ni tak netypicky jasně kritizovat Putina?
Její nynější strategie je směsí zmíněné snahy vystupovat jasně a tvrdě spojené s její frustrací z ruské vlády.

Tušíte, jak si vysvětluje Putinovy motivy?
Samozřejmě jí nevidím do hlavy. Znám jen některé názory z jejího okolí, které berou vážně Putinovy vnitropolitické motivy. Konflikt se Západem vyhledává, aby posílil svůj režim doma. Je to projev a výsledek ruské slabosti – ale o to je to nebezpečnější. Pak jde samozřejmě o vliv nad postsovětským regionem: zda tam bude mít slovo on, anebo Evropa. Za tím účelem se mu hodí Evropu oslabit.

Co si tedy myslíte o názorech, které nedávno napsal americký politolog Walter Russell Mead: podle něj je hlavním Putinovým cílem právě Německo. Chce za každou cenu zabránit tomu, aby ve vůdčí pozici dokázalo vybudovat silnou Evropu, která by dlouhodobě byla protiváhou Ruska.
Jsem k popisům takto velkých strategických plánů skeptický. Rusko přece bylo samo překvapeno německou podporou sankcí; předpokládali, že dokážou naše veřejné mínění a politiky zmanipulovat. Ostatně propaganda tvrdící, že Němcům jde o ekonomický vliv na Ukrajině, nebo že chtějí kolonizovat Řecko, se objevila až v minulých měsících, v reakci na nepředpokládaný německý postoj. Myslím, že ruská politika je bez jasného plánu; více reaktivní, než se mnozí analytici domnívají. Ale mohu se mýlit.

Co budou Němci dělat, pokud separatisté a Rusové poruší mírovou smlouvu a budou pokračovat v boji?
Jsme na hranici diplomatických možností. Když tahle dohoda selže, žádný další plán nemáme. Možná i proto říkáme, že mírová dohoda zatím drží, zatímco skeptici upozorňují na případy jejího porušování. Nemáme další strategii, proto možná sami sobě začneme namlouvat, že je situace lepší, než ve skutečnosti je. Německo chce za každou cenu zabránit dodávkám zbraní a následné eskalaci; i veřejné mínění tady má dost jasný názor.

Projevila se válka na Ukrajině ve vašem oboru, tedy východoevropských studiích?
Politici si uvědomili, že jsme dění v regionu v minulých letech zanedbávali a nemáme dost expertů schopných situaci analyzovat. Proto z vládních peněz vzniká nový think tank, který se bude specializovat jen na dění ve východní Evropě. Jeho idea už stála v koaliční smlouvě z podzimu roku 2013, ale krize na Ukrajině z toho udělala prioritu. Naše oddělení také dostane více peněz.