Pišme jinak o Africe

Jako novinář cestující každým rokem subsaharskou Afrikou často narážím na stížnosti vůči mé profesi. Vzpomínám třeba na mladou slečnu, která si ke mně přisedla v autobuse směřujícím od konžsko-zambijské hranice do Lusaky, hlavního města Zambie. Když zjistila, co dělám, prohlásila, že sleduje BBC, CNN i západní zpravodajské weby a svoji Afriku v nich vůbec nepoznává. My na Západě prý ukazujeme jen ty špatné stránky.

Podobná situace se přihodila i při rozhovorech v Sowetu, předměstí jihoafrického Johannesburgu, které bylo od 70. do 90. let srdcem vzpoury proti režimu apartheidu. Dnes se třímilionová čtvrť rychle mění: roste tam střední třída, obchodní centra, domky vypadají stále lépe. „Viděla jsem fotografy při práci. Hledali to nejšpinavější, nejzuboženější místo a tam pak fotili,“ stěžovala si učitelka v sowetské střední škole, kde v 70. letech začalo velké povstání středoškoláků proti osnovám rasistického školství.

Jako by se nic nestalo

Pár let po tomto setkání jsem do Respektu psal článek, který byl částečně právě o Sowetu. S fotoeditorkou jsme hledali vhodnou ilustrační fotografii - a v mezinárodních fotobankách, hlavním zdroji zahraničních snímků do novin a časopisů, jsme objevili prakticky jen fotografie sowetských slumů, tedy těch nejzuboženějších míst, o kterých hovořila zmíněná učitelka. Ve skutečnosti tvořily třeba desetinu, dvacetinu Soweta; a hlavně vůbec nevystihovaly tamní život a podstatu změn, k nimž od prvních svobodných voleb v roce 1994 dochází.

Třetí z příkladů, které pro ilustraci vybírám, se stal teď na jaře v Etiopii, při cestě krajem, kde před třiceti lety probíhal poslední velký hladomor. „Proč chcete psát zase o hladu? Proč si nevyberete jiné téma?“ říkal šéf jedné malé kvalitní neziskovky a důkladně si mě měřil očima: „O čem přesně tedy chcete psát? Ještě si do zítřka promyslím, jestli s vámi budu mluvit“.

Pochopil naštěstí, že chci popsat hlavně tu obrovskou změnu, která se v minulých letech v jeho regionu Tigray stala, a tak jsme se znovu sešli a on mi svůj nedůvěřivý výslech vysvětlil: „Před pár lety přijel filmař BBC, který v roce 1984 dělal tu úplně nejslavnější reportáž o hladomoru. Točil dokument o tom, co se tady během let změnilo, a já mu o tom vyprávěl. Ale on nic nepoužil a ukázal jen negativa. Jako by se tady vůbec nic nestalo!“

Jeho rodné město Mekelle, které bylo centrem hladomoru v letech 1984–85, se přitom proměnilo radikálně. Cesty plné výmolů nahrazují kamenem dlážděné ulice. Podél nich stojí nové obchody s elektronikou a spousty barů a stánků s čerstvým džusem. Ve městě jsou tři nové univerzitní kampusy, lidé se učí ukládat drobné úspory v nových bankách, italská firma tu otevřela textilku a za městem stojí větrný park.

Tyto tři příklady ukazují, proč tolik Afričanů i západních znalců Afriky tvrdí, že média náš pohled na tento kontinent pokrucují. Když čteme o Africe, čteme pořád o krizích. Čteme o Kongu, Somálsku, teroristických útocích, nemocech, občanských válkách, hladu. Mediální zpravodajství budí dojem, že to je celá skutečnost. Přitom je to jen část obrazu a o těch ostatních – včetně africké každodennosti, normality, moderního života - média až na výjimky neinformují.

Afrika v českých médiích

A jak Afriku pokrývají česká média? Především nic takového jako „česká média“ neexistuje – jednotlivé tituly se výrazně liší kvalitou i pohledem na svět. Nebylo v mých silách udělat celkový průzkum mediální scény, ale podíval jsem se na tři přední zpravodajské weby, ze kterých stále více čtenářů čerpá své informace o světě. A obávám se, že tento vzorek vcelku dobře zrcadlí celkové české povědomí o Africe.

Na iDnes.cz se kupříkladu v červenci objevila tato africká témata: letecká nehoda v Mali, třikrát zločiny teroristů z Boko Haram na severu Nigérie, dvakrát úmrtí uprchlíků na cestě do Evropy, islámský teror v Somálsku, ebola v západní Africe a neslavné oslavy tří let Súdánu. Pouze negativní zprávy, obvykle krátké a bez vhledu do situace. Stejně dopadlo i pátrání na serveru Novinky.cz.

Server Aktuálně.cz má seřazené zprávy podle kontinentů, a proto je snadné pročíst články o Africe déle do minulosti. Seřazené na jedné stránce působí ubíjejícím dojmem (od "Somálka se odmítla zahalit, islamisté ji zastřelili“ po „Afričané vyhánějí se zbraněmi lékaře, kteří zápasí s ebolou“). V roce 2014 zatím vyšel jediný článek s jakž takž pozitivním sdělením. bylo to v květnu a zněl takto: JAR volí. Poprvé rozhodují i lidé, kteří nezažili apartheid. Pro všechny nejčtenější české weby zkrátka platí, že Afrika je problém a průšvih. Jakékoli pozitivní zprávy se nepíší. A současné psaní o ebole to jistě nezmění.

Afrika však právě zažívá nejlepší období od získání nezávislosti většiny kontinentu v 60. letech. Samozřejmě, válčí se ve Středoafrické republice a v Jižním Súdánu, Kongo a Somálsko jsou pořád rozvrácené a Afrika ještě dlouho zůstane celkově nejchudším kontinentem. Ale současně mezi deset nejrychleji rostoucích ekonomik od roku 2000 patří sedm afrických - a příčinou růstu nejsou jen vyšší ceny nerostných surovin. Podíl obyvatel žijících v absolutní chudobě klesá. Od roku 2006 na jih od Sahary také konečně přichází více běžných zahraničních investic než rozvojové pomoci. Korupce ve státní správě je pořád vysoká, přesto se kvalita vlády zvyšuje. Rozšiřuje se i střední třída, ačkoli žije skromněji než střední třída v Evropě.

Pokrok není pouze hospodářský. Před dvaceti lety byly v celé Africe jen tři demokratické státy, dnes je jich několikrát více – i když kvalita demokracie zatím nejde srovnat s evropskou. Občanské války v polovině devadesátých let zuřily cca v patnácti zemích, dnes asi v pěti. Autokratů samozřejmě v Africe stále vládne příliš mnoho, ale ubývá krutých diktátorů, kteří rozkrádají své země a mučí neposlušné poddané - a kteří v časech studené války ovládali většinu kontinentu.

Dnes je připomínají hlavně Robert Mugabe v Zimbabwe, Omar Bašír v Súdánu a hlavně Isaias Afwerki v Eritreji. Pevnou rukou vládne nový typ autokratů (Paul Kagame ve Rwandě nebo zesnulý Meles Zenawi v Etiopii), kteří se ale na rozdíl od těch minulých starají o rozvoj svých zemí.

Při hodnocení vývoje je přitom nutné pořád myslet na to, že vládnout africkým státům je těžší než v Evropě: mají řadu negramotných obyvatel, spousta lidí žije ve velké chudobě, hranice států vznikly uměle a obsahují etnicky a nábožensky promíchanou společnost. I proto nemůžeme čekat rovnou zázraky. Afrika se přesto podle řady informovaných optimistů nachází uprostřed historické proměny, která v příštích desetiletích z chudoby vyprostí desítky či stovky milionů lidí – podobně jako se to stalo v minulých několika dekádách v Asii. Z českých médií se o tom ale čtenáři a diváci prakticky nedozvědí.

Do jednoho pytle

Nabízí se samozřejmě otázka, zda tohle pokroucené zpravodajství Africe škodí. Češi zažili jen jednu podobnou situaci. Po vypuknutí finanční krize anglosaský ekonomický tisk chvilku paušálně psal o problémech středoevropských postkomunistických ekonomik. Problémy ale měly zvlášť Maďarsko, Pobaltí a Slovinsko.

ČNB tehdy vehementně protestovala, že naše finance jsou zdravé – obávala se iracionálního strachu investorů, který by mohl způsobit reálné ekonomické škody. Je nepochybné, že podobným způsobem špatné image i škodí Africe: když mediální zpravodajství hází všech více než padesát států do jednoho pytle, tak se pak mnoho opatrných podnikatelů, obchodníků a turistů raději vyhne i těm ve skutečnosti slibným státům a peníze vloží na jiný světadíl. 

České firmy o současném africkém potenciálu vědí velmi málo, a uniká jim proto šance k chytrým investicím, které by byly i pro Afriku velmi výhodné. Neexistuje lepší a udržitelnější pomoc Africe než slušné investice, které do tamních ekonomik přivedou know-how a pracovní místa.

Vnímání Afriky v předních světových médiích se ale jednoznačně mění. Stále častěji se vypráví nový, velmi odlišný příběh. Nejvýstižněji ho symbolizují dvě obálky vlivného týdeníku The Economist, globálního časopisu ekonomické elity, který ovlivňuje způsob psaní v řadě menších médií na všech kontinentech.

První obálka je z přelomu milénia: je na ní mapa Afriky a přes ni tvář mladého kluka s minometem, nejspíše dětského vojáka. Nad fotkou je nápis „Hopeless Continent“, tedy „Beznadějný světadíl“ a titulní článek popisuje krutosti dlouhých občanských válek, rozpad států, chaos. Druhá vyšla předloni. Je na ní postavička kluka s pestrobarevným drakem ve tvaru Afriky a nápisem „Africa Rising“, tedy „Afrika se zvedá“. Text pak popisuje potenciál afrických ekonomik, ubývající počet válek, přibývající počet demokracií a zvětšující se střední třídu a redaktoři The Economist se v něm distancují od zmíněné negativní obálky z přelomu tisíciletí.

Zdravá skepse

Samozřejmě, realita není tak černobílá jako kontrast mezi těmito dvěma obálkami. Chci tím ale ilustrovat, že stížnosti na to, že západní média Afriku omezují na války, chudobu a nemoci, už v předním světovém tisku neplatí. Týdeníky jako zmíněný The Economist, Time nebo Die Zeit, deníky The Financial Times, The Guardian a The New York Times podávají vcelku plastický obrázek kontinentu. Velmi prospěšný je v tomto smyslu také úspěch zpravodajství televize Al Džazíra.

V Británii se už dokonce rozjíždí při pohledu z Česka málo pochopitelná debata, jestli nové zpravodajství o Africe není až příliš pozitivní. Nehraje moc do karet africkým elitám, které by nejraději všechny potíže a svou mizernou vládu zametly pod koberec? Někteří znalci Afriky upozorňují na nespokojenost řady mladých vzdělaných Afričanů, kteří cítí nenaplněný potenciál svých zemí, neschopnost politiků a korupci úřadů. A dávají tuto nespokojenost do kontrastu s růžovým pohledem řady londýnských redakcí a investičních společností.

Tato zdravá skepse má jasné opodstatnění: i když se stav většiny afrických států výrazně zlepšuje, čeká na ně v příštích letech a desetiletích řada nástrah, které nebude lehké překonat. Obyvatelé bohatnoucích společností vždy měli zvětšující se nároky, a to vedlo k různým otřesům i revolucím, jejichž výsledky nejdou předpovědět.

Proč je v Česku tato změna ve vyprávění zahraničích médií tak málo vidět?  Klišé mají dlouhou životnost, takže jejich odbourávání nějaký čas potrvá. Projevuje se tu i fakt, že zahraniční zpravodajství ve většině českých redakcí nemá příliš velkou prioritu. Většina soukromých médií nemá peníze na zahraniční cesty svých reportérů do vzdálených regionů; koneckonců ani jeden z deníků nemá stálé zpravodaje ani v Bruselu, ale ani velmi levném Berlíně, ačkoli tam padají pro českou i evropskou budoucnost zásadní rozhodnutí.

Autoři zpravodajských webů musí během dne napsat i několik článků, což neumožňuje prakticky žádnou rešerši. Vycházejí pak vlastně zjednodušené překlady ze zpravodajských agentur nebo BBC a výběr obvykle padne na ty, které z Afriky vybírají katastrofy a exotiku. Výsledek není špatný jen pro české povědomí o Africe – o mnoho lepší není ani psaní o Asii, Latinské Americe, arabských zemích.

Afrika není jediným tématem, kde se český zpravodajský mainstream liší od toho západoevropského. Naše média obvykle píši jinak než evropští kolegové také o klimatických změnách, o krizi eura a jeho řešení, o Blízkém východu, o Evropské unii. Mnohem méně se zabývají složitou, avšak pro celý svět důležitou dynamikou Číny, Indie, Brazílie, Turecka.

Média ale nepůsobí ve vzduchoprázdnu, do velké míry odráží zájem publika. A to je u nás zahleděné do sebe a do Česka; málo se zajímá o svět za hranicemi. Stačí se podívat na statistiku na webech -  výjimečně se mezi nejčtenější texty dostane zahraniční téma. Český čtenář si definuje, co se ho „dotýká“, jinak než Němci nebo Švýcaři, kde zahraniční dění tvoří mnohem větší součást zpravodajství. Snad to změní nastupující „Erasmus“ generace, která je s Evropu a světem propojena mnohem více než jejich rodiče.

Text je zkráceným přepisem autorovy přednášky z červencového festivalu Doteky Afriky