Kdo se tváří jako spasitel

Pokud jste na to náhodou zapomněli, tak se sluší připomenout, že nevděk světem vládne. Vzpomeňte na charity a neziskovky v chudých zemích. Jejich pracovníci (alespoň tedy většina z nich) chtějí bojovat s bídou, řešit všechny neřešené problémy, přispět ke zlepšení světa. No a pak si občas musejí vyslechnout názory podobné těm, které ve své kanceláři na severu Etiopie prohlašuje Tekleweini Assefa: „Pomohli nám, to je naprosto jasné. V osmdesátých letech upozornili svět na hladomor, vybrali peníze, zachránili spoustu životů. Ale v jádru, v jádru jsou to pěšáci nového imperialismu.“

Tekleweini je tady na severu Etiopie váženou autoritou; to potvrzuje každý, komu později o našem rozhovoru vyprávím. Padesátník v obnošené černé bundě, béžových plátěných kalhotách a kšiltovce s nápisem „Water“ patřil od sedmdesátých let k jádru maoistické guerilly, které se počátkem devadesátých let povedlo svrhnout stalinistickou diktaturu (a pak se stala hlavním spojencem kapitalistického Západu ve východní Africe). 

Nenápadný, tiše hovořící muž spoluzakládal REST, humanitární sekci této guerilly, jež pomáhala venkovanům na dobytých územích. Během občanské války, kdy vláda blokovala dodávky potravinové pomoci zemědělcům sympatizujícím s rebely, například zorganizoval pochod dvou set tisíc vyhladovělých venkovanů do bezpečí sousedního Súdánu. Chodili jen v noci, aby se vyhnuli bombardování armádními stíhačkami. Působili v oblasti, která byla před třiceti lety centrem velkého hladomoru se stovkami tisíc obětí.

Radikální názor na zahraniční nevládní organizace Tekleweini Assefa později rozvádí: „Tváří se jako spasitelé Afriky, ale nemohou jimi být. Nedokážou prolomit koloběh chudoby, to mohou jen místní.“ Z dalšího rozhovoru je zřejmé, že ho na cizincích štvou i velmi praktické věci. Neziskovky a agentury OSN zaměstnancům platí několikanásobně větší platy, než mají státní zaměstnanci, a přetahují tím jeho nejschopnější podřízené. A stejně jako tolik oslovených Etiopanů ho štve přehnaná suverenita mnoha zahraničních expertů, úředníků a dobrovolníků, kteří u kávy a na večeřích sebevědomě rozdávají rozumy, jako by znali odpověď na všechny ty obrovské a složité problémy Etiopie.

Dnes Tekleweini Assefa sám vede zmíněný REST, který pomáhá chudým zemědělcům na severu Etiopie. „Devadesát procent našeho rozpočtu platí Evropané a Američané,“ přiznává a neskrývá zřejmý paradox: kritizuje zahraniční pomoc a současně je na ní naprosto závislý.

V Etiopii je vidět na každém kroku. Autoritářská vláda na jedné straně omezuje práci neziskovek a snaží se zemi zbavit nálepky chudobince – současně jí však stálý přísun peněz ze světa vyhovuje. A proto se ho nejenže nevzdá, ale je celosvětově dokonce jedním z největších příjemců pomoci.

Tekleweiniho odpověď na tento do očí bijící rozpor zní následovně: „Mým hlavním cílem je, aby naše organizace úplně zanikla, aby vyřešila problémy a už nebyla vůbec potřebná. Dobrá, děláme to s penězi od Američanů a Evropanů. Ovšem zahraniční neziskovky takto vesměs nepřemýšlejí, ty chtějí zůstat na místě co nejdéle a dále růst. Můžu vám ukázat spoustu vesnic, kde pracují třeba desítky let a pořád jsou tam potřebné – to je přece známka jejich neúspěchu!“ Kdo ví, možná se za jeho kritikou skrývá i fakt, že coby hrdý Etiopan chce pro sebe a svou vládu uznání za posun v zemi, a naopak ho tak snadno nedopřeje cizincům.

On sám každopádně úspěšný je, což dává legitimitu i jeho kritice neziskovek, která je v Etiopii rozšířená a často jsem na ni při cestě narážel. V tomto blogu na to není prostor, ale samozřejmě nelze paušálně odsuzovat všechny zahraniční nevládky, které se kvalitou práce výrazně liší. To v delších hovorech Etiopané uznávají, přesto je určité napětí mezi místními a zahraničními pomocníky pozoruhodné.

Ale zpět k Tekleweinimu. V jeho regionu už evropské a americké nevládky prakticky nejsou vidět. A hlavní dárci peněz z Evropské komise, USAID nebo Světové banky dávají své prostředky raději přímo jeho organizaci REST, která je proslulá efektivitou. Prakticky všechny ukazatele kvality života se pod její taktovkou zlepšují, a to rychleji než jinde v zemi.

Z regionu pochází současná vládní elita, ale příčinou pokroku oblasti není nadržování z nejvyšších míst – to mi aspoň řekla zhruba desítka Etiopanů i cizinců pracujících na velmi odlišných místech. Obvykle ve své chvále zdůrazňovali, že se REST soustředí méně na sociální programy, různé tréninky a školení, a naopak více na infrastrukturu a dlouhodobější technické projekty, které dokážou prorazit zacyklený koloběh chudoby.

Nepochybně prospívá, že REST vedou místní lidé, kteří v Etiopii pořád žijí, na rozdíl od manažerů zahraničních organizací, kteří obvykle zůstávají jen dva tři roky. Jejich nástupci musejí své působiště znovu poznávat - a po dvou letech se zase stěhují do jiné „rozvojové země“. V jiných etiopských regionech však podobně efektivní organizace jako REST neexistuje, a západní charity jsou tu proto navzdory vší kritici zatím nenahraditelné.

Rozhovor probíhá v kanceláři plné třpytivých pohárů a zarámovaných poděkování, jež v Etiopii z respektu, ze slušnosti či z patolízalství při různých příležitostech dostávají i neosobní úřady. „Ale nic ve zlém,“ říká Tekleweini Assefa. Přátelství dále trvá navzdory obvinění z imperialismu a bělošské arogance. „A jak v Česku pracuje fotbalový svaz?“ ptá se při loučení. Je prý místopředsedou etiopské asociace, rád se přiučí a končí pak odvážným návrhem: „Měli bychom zařídit přátelský zápas mezi Etiopií a Českem!“ Proč ne.

Dobře natočený dokumentární film o rozvojové pomoci a částečně Etiopii najdete zde: