Zachránci světa

Pravdou je, že mnoho lidí mě chtělo udělat šťastným,“ prohlásil před francouzským soudem bývalý šéf Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahn, když vysvětloval, že ho ani ve snu nenapadlo, že všechny ty mladé ženy, s nimiž se pářil, by mu sexuálně sloužily za peníze. Věřil tomu, že ho chtěly udělat šťastným a že má ostatně na jejich touhu po něm nárok, neboť zatímco v noci je znásilňoval, přes den „zachraňoval svět“ (to jsou opravdu jeho slova). Soud mu uvěřil a zbavil ho obvinění z kuplířství. 

I já mu věřím. Muži, kteří „zachraňují svět“, mají často patologické rysy. Americký psycholog Scott Lilienfeld se svým týmem zkoumal povahové rysy 42 amerických prezidentů a dospěl k závěru, že mnozí z nich měli kromě mimořádně silného přesvědčení o své výjimečnosti a o tom, že mají „nárok“ na to, co je obyčejným lidem zapovězeno, také sklon k „troufalosti často viděné u psychopatů“.

V malých dávkách nemusí být patologické chování na škodu, říká jiný psycholog Robert Biswas-Diener. Když budete trochu sobečtí, agresivní, manipulativní a když budete trochu lhát, může to být pro vás výhodou, protože například lhaní a podvádění podporuje kreativitu. 

Obávám se však, že u nejednoho politika jsme svědky podstatně většího než malého množství patologie. Výpovědi oněch mladých žen o Strauss-Kahnovi byly šokující. Prostitutka Jade vzlykala u soudu jen při vzpomínce na to, jak se k ní brutálně choval (dostala od organizátorů orgií za jednu noc 500 euro). „Žádný klient se ke mně nikdy tak nechoval. Možná, že si myslel, že on může, protože měl vyšší sociální statut.“

O tom, že diktátoři jsou psychopati, víme dávno, a jimi se proto nezabývám. Jak je ale možné, že patologické osobnosti s absencí základní morálky se tak často dostanou na vrchol moci i v demokracii? Proč nejsme schopni jejich amorálnost rozeznat předem? Anebo je to naopak, a právě proto je volíme?

Tony Blair ztělesňoval ve funkci britského premiéra téměř ideálního politika a jeho vášnivý projev za záchranu světa, tedy za invazi do Iráku a proti diktátorovi Saddámu Husajnovi, vejde do dějin jako mistrovské dílo - zřejmě tehdy svým slovům věřil, byť dnes víme, že byla lživá. A co udělal pak? Jal se dělat poradce o nic menšímu diktátorovi Kazachstánu Nazarbajevovi, který s oblibou zabíjí své odpůrce.

Gerhard Schröder byl německý kancléř a autor úspěšné sociální reformy v Německu, z níž země dodnes těží. A co udělal po odchodu z funkce? Začal sloužit nejdříve Putinovi a jeho Gazpromu a podle nového vydání týdeníku Der Spiegel pak také – stejně jako Blair - Nazarbajevovi. Ten má v hledáčku jistého Rachata Alijeva (je to jeho zeť), který před diktátorem utekl do Evropy. A koho pověřil, aby mu ho našel? Schröderova kamaráda, bývalého německého ministra vnitra Otto Schlillyho (píše o tom nové vydání týdeníku Der Spiegel).

Co jsou to za lidi? Kde se bere v těchto „zachráncích světa“ tolik nemravnosti? Psychologové řeknou, že v jejich patologickém přesvědčení o své výjimečnosti, která je zbavuje výčitek svědomí, či nejspíš svědomí jako takového.
Není lehké smířit se s tím, že demokracie si do svého čela dokáže posadit maniaka, který se v míře patologičnosti neliší od diktátorů. Jedinou výhodou snad je, že o jejich špatnostech můžeme otevřeně mluvit a díky tomu se možná poučit propříště.

Čímž se dostávám k nám domů, kde máme také dost politiků s patologickými rysy – a jsou populární. Poznáte je podle jejich tvrzení, že právě oni a jedině oni jsou našimi zachránci.