Útok na poště

Takový rozruch už Bratislava dávno nezažila: jeden spisovatel fyzicky napadl druhého. Obětí byl známý a velmi oblíbený básník Tomáš Janovic (75) a na zem byla sražena i jeho manželka. „Je nám dohromady 150 let,“ povzdechl si Janovic, proslulý jemným humorem a sebeironií. Stalo se to na poště, kam si zašli manželé v rámci procházky po městě pro důchod. Útočník utekl před bezpečnostní službou.

Zdánlivě banální příhoda (rvačky a urážky mezi slovenskými spisovateli jsou součástí koloritu slovenské literatury) má však v tomto případě hlubší význam, proto ten rozruch.

Janovic patří k ozdobám slovenského intelektuálního života a jako básník svým smyslem pro aforistickou zkratku obohatil slovenštinu jako málokdo. Dobře ho vystihuje fakt, že je souputník a nejlepší kamarád Milana Lasicy. Oba mají stejný smysl pro humor i zdvořilý, nicméně nesmlouvavý odpor vůči nacionalistům a antisemitům.

Útočníkem (o deset let mladší než Janovic) byl člověk, který je – nejen pro mne – symbolem toho nejodpudivějšího psaní, jaké lze v slovenské literatuře najít. Jmenuje se Drahoslav Machala a má nevábný životopis: agent StB, do komunistické strany vstoupil za normalizace, publikoval ve stranickém tisku, po roce 1989 se proměnil v nacionalistu, byl redaktorem deníku Republika, jež sloužil Vladimíru Mečiarovi, psal nenávistné texty o slovenských intelektuálech jako o „páté koloně“ cizáků, kteří odmítali oslavovat vznik Slovenské republiky či byli dokonce – jaký to hřích! – proti rozdělení Československa. Sepisoval a uveřejňoval jejich seznamy, na nichž samozřejmě nechyběl Tomáš Janovic (nutno poznamenat, že Janovic je židovského původu a mezi Machalovými řádky lze antisemitismus cítit na sto honů).

Stručně řečeno, Machala pro mne – a nejen pro mne – symbolizuje to nejhorší, co v sobě nese část slovenské společnosti: nacionalismus a provinční hloupost kombinovanou s trapnou zbabělostí a xenofobií, to vše povýšené na mýtus o národní hrdosti.

Proč ale fyzicky napadl Tomáše Janovice a jeho manželku? To si lze jen domýšlet. Já mám dojem, že za tím může být frustrace, že jakkoli se ambiciózní Machala po celý život snaží stát se významným člověkem a přesto vždy zůstává jen bezvýznamnou figurou, skromný Janovic je jaksi bezděky – a z pohledu Machaly jistě nezaslouženě – pořád na výsluní.

Možná je za tím frustrace, že už jeho služby nepřijímají ani ti, jimž oddaně sloužil – za vlády Roberta Fica (2006–2010) bylo totiž jeho poradcem a dokonce autorem některých jeho projevů, napsal i životopis prezidenta Ivana Gašparoviče. Jenže tentokrát už o jeho služby Fico nemá zájem.

V každém případě rozruch, který Machalův útok na Janovice vyvolal v médiích (deník SME to měl jako hlavní zprávu na titulce) a na Facebooku, lze číst jako rozrušení z fyzické přítomnosti démonů, o nichž si mnozí mysleli, že se vytratili už někdy v polovině devadesátých let.

Ale snad je to opravdu jen jednorázový výron temné minulosti a dokonce možná jen další důkaz, že Slovensko je už někde jinde než před dvaceti lety. Ostatně, jak už bylo řečeno, k Machalovi se současná moc nehlásí a tváří se, že se jí celá záležitost netýká. A podle ohlasů veřejnosti se Machala stává společenským vyvrhelem a naopak Tomáš Janovic jejím miláčkem a hrdinou. V obou případech po zásluze.