Rasistická internacionála

„Žádná al-Káida ani islámský stát nejsou schopny napáchat škody, jaké jsme schopni napáchat my sami na sobě.“ Zoufalý výkřik amerického komika Jona Stewarta lze prakticky doslova přenést i k nám.

Minulou středu jeden bílý rasista vešel do kostela v Charlestonu a zabil devět lidí. Minulou sobotu pochodovalo Bratislavou pět tisíc bílých rasistů a mrtví po nich nezůstali jen díky armádě policajtů a zákazu střelných zbraní.
Není náhodou, že mezi nimi byla spousta Čechů. Oba naše národy jsou v míře rasismu vpravdě bratrské a na počet obyvatel produkují zhruba stejné množství fašistů i politiků jim nakloněných.

Jsou bratrské i v míře obav z imigrantů, ale cosi mi říká, že bych nad českou i slovenskou vystrašenou většinou ještě neměl lámat hůl. Podléhají hysterii, která se paradoxně zvedla v Evropě ne kvůli vyššímu počtu uprchlíků (v minulosti už byly jejich počty i vyšší), ale poté, co začali tito ubožáci po stovkách tonout v moři a média si toho konečně všimla. Spouštěčem naší hysterie je pohled na zoufalství, jež těmto lidem dodává touhu po životě, která přesahuje naše chápání.

Obě naše většiny totiž touží především po klidu. Tím se ovšem liší od mužů holých lebek v černých mundůrech, kteří – stejně jako onen vrahoun Dylann Roof – chtějí rozpoutat „rasovou válku“ a místo po klidu touží po krvi. Tento rozdílný zájem by snad mohl přivést naše většiny k poznání, že tisíce bílých rasistů v černém jsou pro jejich klid mnohem větší hrozbou než stovky černých uprchlíků. Bohužel, existuje i horší varianta. Je možné, že náš odpor vůči imigrantům, jakkoli iracionální, už převýšil naši touhu po klidu. Evropa to již jednou zažila.

Hannah Arendtová ve své knize Původ totalitarismu věnuje uprchlíkům celou jednu kapitolu, protože tento masový jev z dvacátých let minulého století, který zasáhl Evropu nepřipravenou, považovala za jednu z příčin druhé světové války i nástupu totalitních systémů. Čtěte:

„Občanské války, které uvedly a po celý čas provázely oněch dvacet let nejistého míru, byly nejen krvavější a krutější než všechny předchozí; následovaly po nich migrace skupin lidí, kteří na rozdíl od svých šťastnějších předchůdců v náboženských válkách nebyli nikde vítáni a nikde se nemohli asimilovat. Když jednou opustili svou domovinu, zůstali bez domova, když jednou opustili svůj stát, byli bez státní příslušnosti; když jednou zbyli zbaveni svých lidských práv, byli bezprávní, byli spodinou společnosti. Nic, co se dělalo, ať to bylo sebehloupější, ať sebevíc lidí znalo a předpovídalo další důsledky, nebylo možné odčinit nebo tomu zabránit. Každá událost měla neodvolatelnost posledního soudu, soudu, který nebyl vynesen ani Bohem, ani ďáblem, ale vypadal spíše jako vyjádření nějaké nevykupitelné tupé fatality.“