O mužích, kteří nenávidí ženy

V listopadu 1989 mne překvapil jeden jev, o němž jsem si tehdy myslel, že souvisí s komunistickým útlakem svobodného projevu: po celé zemi se odněkud z hlubin společnosti vyrojili maniaci s vytřeštěnýma očima a dožadovali se mikrofonu na tribuně. Byli plni nenávisti (ke komunistům, pochopitelně) - a když jsme jim nedovolili vystoupit před davem na náměstí, zuřili a nadávali nám do cenzorů stejných jako komunisté.

Tihle lidé chtěli revoluci se vším všudy, ale hlavně s krví. Nevím, odkud se všichni vzali – v disentu nebyli, protože toto společenství se násilí štítilo, jelikož bylo výsadou komunistů. Později jsem některé z nich zahlédl v různých fašizoidních stranách, ale postupně někam mizeli a zůstali zasunuti v mé mysli jen coby varování, že utlačovaná společnost plodí šílence a že čím je svobodnější, tím jich bude méně.

Jenže to byl můj velký omyl. Maniaci jsou zpět v mnohem hojnějším počtu, přestože společnost je díky internetu a sociálním sítím svobodnější než kdykoli v minulosti. Mají své vlastní tribuny a tentokrát je jejich nenávist namířena proti liberální demokracii, z čehož plyne, že tento jev nemá s komunismem nic společného a jeho podstata je hlubší.

Když si je prohlížím, napadá mne, že je všechny vystihuje jeden společný rys - až na výjimky jsou to muži. A to mne přivádí k otázce: co když mají tito muži pocit, že jsou utlačováni, a toto je jejich vzpoura? Jejich výraz touhy po revoluci, kdy konečně poteče krev?

Je fakt, že liberální demokracie není příliš vhodná pro uplatnění mužského hormonu, jelikož odmítá násilí. Nové technologie zase mužům berou možnost uplatnit fyzickou sílu, a to ještě ani pořádně nenastoupili roboti, kteří už brzy vystřídají ty miliony řidičů kamionů a autobusů – poslední symboly mužského ega. Dnešní svět s důrazem na složitou komunikaci místo jednoduché hrubé síly je prostě výhodnější pro ženy, které přestávají být závislé na silnějším pohlaví.

Nemůže být náhoda, že všichni tito maniaci jsou vulgární, čiší z nich pohrdání vůči ženám a obhajují tradici, tedy svět ovládaný muži. To, že nesnášejí muslimy, se pak dá vysvětlit jako výraz hlubokého mužského komplexu - za jejich rozhořčením nad muslimskými násilníky se skrývá obava, že oni sami ztrácejí právo na ponižování a znásilňování domácích žen.

Vývoj ve střední Evropě se dá v tomto smyslu číst také úplně jinak než jako kontrarevoluce proti demokracii a evropské integraci – je to kontrarevoluce proti emancipaci žen. Polská a maďarská vláda jsou dnes vpravdě misogynní (polská premiérka Beata Szydlo tuto tezi nevyvrací, protože je pouhou služkou Jaroslawa Kaczynského). U nás je to méně zřetelné, protože zjevní misogyni se ještě zcela neujali moci.

Jenže co se všemi těmi muži, kteří mají pocit, že jsou utlačování, neboť přicházejí o svoji dominanci? Chápu, že jejich jedinou nadějí je návrat do minulosti, kdy byl svět plný násilí a muž byl tudíž nenahraditelný jako útočník i jako obránce (žen). Ale chtějí takový návrat i ženy? Jako muž, který nesnáší maniaky toužící po násilí, doufám, že ne.