Naděje na pozadí skandálů

„Prezident je nedotknutelný,“ řekl maďarský premiér Viktor Orbán o svém příteli, prezidentovi Pálu Schmittovi, jehož instaloval do funkce před dvěma roky. Schmitt má totiž problém: jeho doktorská práce z roku 1992 se díky pečlivé práci novinářů ukázala být plagiátem a maďarská univerzita, která důkazy o plagiátorství důkladně zkoumala, pak prezidentovi minulý týden odebrala titul.

V pátek mnozí očekávali, že Schmitt rezignuje, on se však rozhodl „bojovat“ (je to bývalý olympijský šampión v šermu) a v televizním interview oznámil, že z funkce neodejde. Orbán ho svými slovy o „nedotknutelnosti“ jistě v jeho „boji“ povzbudil, současně však jimi uvrhl maďarskou politiku do ještě horší bídy, než v jaké byla doposud.

V celé kauze se jako v kapce vody odráží celý oceán mravních selhání, jichž jsme dnes ve střední Evropě užaslými svědky. Mám pocit, že množství skandálů, které se na nás valí ze všech stran, osahává už onu kritickou mez, za kterou může prasknout stále ještě jakž takž platná společenská smlouva o legitimitě demokraticky volených politiků.

Samotná Schmittova kauza je fascinující kvůli detailům, pro něž ale v tomto blogu není místo (jsou namnoze ilustrací atmosféry v maďarské společnosti). Zajímavé je pro mne na skandálu něco, co by mohlo platit obecně pro celý náš středoevropský prostor a je – ať to zní jakkoli paradoxně – povzbudivé.

Zdá se, že celou jednu politickou generaci, která začínala v devadesátých letech, dnes dohání její vlastní minulost, kdy v nabobtnalém pocitu historické legitimity arogantně obcházela společenská pravidla. To platí jak pro Schmitta, tak pro Béma či třeba slovenského Mikuláše Dzurindu a mnohé další. Lež a korupce, kterou tato generace považovala za přirozenou součást transformace, jejíž se stala symbolem, se nyní jeví ve zcela jiném světle než kdysi. Nejde jen o to, že z hlubin dějin se vynořují přepisy telefonátů nebo staré plagiáty, důležitější je, že se vynořují v čase, kdy společnost dosáhla vysoké citlivosti na mravní selhání.

V Maďarsku se například stalo něco nevídaného, když dokonce i vládě naprosto loajální noviny Magyar Nemzet uveřejnily komentář, v němž vyzývají prezidenta Schmitta k rezignaci (jiná věc je, že státní televize vysílala interview s prezidentem, v němž mu novinář kladl ostudně servilní otázky).

Jsme tedy svědky záplavy afér, které se odehrávaly v dobách mravní otrlosti národů ve střední Evropě, ale jejich dnešní zveřejňování způsobuje otřes v rozjitřených společnostech. A co víc, dále tuto citlivost kultivují a vymezují hranice snesitelného. Na to bychom při vším tom zhnusení z politiky neměli zapomínat. Je to totiž naše jediná naděje do budoucnosti.