Jed a hry

Ruský prezident Putin zakázal informovat o mrtvých ruských vojácích „v čase míru“, což chápu jako vyhlášení válečného stavu a zároveň poněkud opožděnou legalizaci vraždy Borise Němcova. Ten přece připravoval zprávu o stovkách zabitých ruských vojáků na Ukrajině spolu se svým přítelem Vladimirem Kara-Murzou, který v těchto dnech umírá v moskevské nemocnice na náhlé selhání ledvin.

Je veřejným tajemstvím, že Kreml s oblibou tráví terče své nelibosti. Takže já bych na místě těch 89 vážených Evropanů, kteří se octli na kremelské listině nežádoucích osob, byl rád za včasné varování.

A jsem také docela spokojen s českým zastoupením a zároveň zklamán absencí Slováků. Jak si všiml i deník Financial Times, Moskva si hraje s EU a pokouší se ji rozdělit - několik týdnů před rozhodováním o prodloužení a rozšíření sankcí - na „přátele“ Ruska a ty ostatní. Proto není na seznamu nikdo ze Slovenska, Rakouska, Maďarska či Itálie.

Být přítelem Ruska začíná být pořádná ostuda, ale slovenský premiér Robert Fico si ji zřejmě užívá: dnes odlétá do Moskvy, aby si v úterý vypil odpolední čaj s Putinem - jistě bez polonia. Přeji mu, aby byl pozván do televize Rossija 1, která minulý týden oslavovala okupaci Československa v roce 1968.

Od slovenského premiéra nelze čekat jakýkoli projev solidarity s oněmi 89 Evropany. Ale co český prezident Miloš Zeman? Lze od něj očekávat, že by se ze solidarity s Karlem Schwarzenbergem, svým bývalým soupeřem v prezidentských volbách, rozhodl do Ruska už více nejezdit? Odpověď je zřejmá už z toho, jak naivně ta otázka zní.

Jenže co všechno ještě musí Putin udělat, aby i jeho nejoddanější evropský přítel pochopil, že Putin žádné přátele nemá, že se obklopuje jen sluhy? A co se ještě musí stát, aby Evropané pochopili, že skutečným jedem, kterým nás Putin tráví, je naše vlastní zbabělost a absence solidarity?