Antisemité se už nestydí

U Braniborské brány v Berlíně protestovalo o víkendu asi šest tisíc lidí proti antisemitismu. To by měla být v záplavě špatných práv jedna dobrá zpráva: že totiž jsou ještě lidé schopni protestovat proti zlu. A dobrou zprávou také je, že demonstrace se zúčastnila kancléřka Angela Merkelová, prezident Joachim Gauck, další němečtí politici z nejvyšší pater a také kardinál Reinhard Marx. 

Jenže špatných zpráv je v dnešní době bohužel mnohem víc než těch dobrých. Různé analýzy se shodují na tom, že míra antisemitismu v Evropě je největší od druhé světové války. Merkelová řekla, že v Německu už nezůstala ani jediná židovská instituce, která by v poslední době nepožádala o policejní ochranu, a prohlásila, že „musíme udělat vše pro to, aby antisemitismus nedostal šanci“.

Jistě, vzedmutí vlny antisemitismu má co dělat s násilím v Gaze během léta, ale rozdíl proti minulosti je v tom, že nenávist vůči Izraeli se otevřeně promítá do nenávisti vůči Židům kdekoli na světě. Antisemité se celá desetiletí po holocaustu skrývali za tvrzení, že oni jsou jen antisionisté, což je prý politický, ne rasový postoj. Toto rozlišeni (jakkoli bylo vždy umělé) dnes padlo a antisemité už se za svůj rasismus nestydí. 

Jistě, můžeme se tvářit, že za nárůstem antisemitismu v Evropě je nárůst početnosti muslimských menšin – a je pravda, že na Židy fyzicky útočí (o verbálních útocích ani nemluvě) především muslimští fanatici. Jenže podle průzkumů agentury PEW je procento antisemitů v různých evropských zemích podstatně vyšší, než je procento tamních muslimských menšin.

Bylo by příliš pohodlné vinit z antisemitismu muslimy; a kdybychom se k něčemu takovému snížili, budeme jen opakovat logiku antisemitů (že všichni Židé jsou na vině, protože jsou to Židé). Ostatně v Maďarsku, kde žádná muslimská menšina nežije, prostupuje antisemitismus politickým a společenským životem v míře, jakou si v Česku a ani na Slovensku neumíme vůbec představit.

Předseda Židovské rady v Německu Dieter Graumann na protestním setkání řekl, že si nikdy nedokázal představit, že bude muset v Německu jednou demonstrovat proti antisemitismu.

A tady jsou další špatné zprávy: demonstraci u Braniborské brány nezorganizovala německá občanská iniciativa – přestože se jí zúčastnilo jistě i mnoho Nežidů. A nezorganizovala ji ani žádná instituce muslimské menšiny (a zdá se, že se demonstrace nezúčastnil ani žádný její zástupce). Marně Graumann vyzýval jejich představitele, aby „něco dělali proti katastrofální protižidovské nenávisti v jejich řadách“. 

Demonstraci proti antisemitismu musel zorganizoval sám Graumann. 

Takto by ovšem občanská společnost fungovat neměla. Když oběti nenávisti musí samy volat o pomoc, protože ostatní nenapadlo pozvednout svůj hlas na jejich obranu, něco není v pořádku. A nejde jen o Židy. Oni jsou – pokolikáté v dějinách už? – jen lakmusovým papírem zloby, jež se šíří naší civilizací a hledá si svoje terče. U nás jsou to Romové, na Slovensku k nim přibyli homosexuálové; a pokud se utěšujete, že těmito skupinami našich bližních seznam skončí a vás se týkat nebude, jste už teď obětí nejhoršího omylu svého života.